Andoche Junot: Porovnání verzí

Junot pocházel ze středostavovské burgundské měšťanské rodiny. Narodil se jako syn Michela Junota ([[1739]]-[[1814]]) a jeho manželky Marie Antoinetty roz. Bienayme ([[1735]]-[[1806]]). Junot studoval lyceum v [[Chatllion sur Seine]] a pak v [[Paříž]]i práva. Těsně po výbuchu [[Velká francouzská revoluce|revoluce]] se stal vojákem ([[1790]]). Vstoupil do praporu dobrovolníků z Cote d´Or a hned po propuknutí války se vyznamenal odvahou a byl 2x raněn, což mu vyneslo hodnost seržanta. Při obležení [[Toulon]]u v roce [[1793]] jej mladý [[Napoleon Bonaparte]] ustanovil svým [[adjutant]]em a Junot se velmi s Napoleonem sblížil. Tím začíná jeho strmá kariera. Během [[italské tažení|italského tažení]] ([[1796]]-[[1797]]) byl již [[plukovník]]em. V této kampani byl v [[bitva u Lonata|bitvě u Lonata]] (3. srpna [[1796]]) těžce raněn – utrpěl sečnou ránu na hlavě. Fyzicky se uzdravil rychle, ale v důsledku poranění nastaly rozsáhlé psychické změny, které jeho současníci líčí jednotně: rychlé střídání nálad, enormní popudlivost a výbušnost často zcela bez příčiny, omezení intelektu, ztráta zájmů mimovojenských. Změna jeho osobnosti mu vynesla od Napoleona přezdívku „Bouřka“.

 

 

Roku [[1800]] se stal Junot velitelem pařížské posádky. Roku [[1801]] povýšen do hodnosti divizního generála. Roku [[1804]] se stal velkodůstojníkem Čestné legie. V následujícím roce byl jmenován vyslancem Francie v [[Lisabon]]u, ale ještě téhož roku se zůčastnil tažení Velké armády proti III. koalici, zakončené velkolepým vítězstvím u [[Slavkov]]a (2. prosince [[1805]]). Pro zlepšení obtížné finanční situace byl Napoleonem jmenován roku [[1806]] guvernérem [[Parma|Parmy]] s úkolem potlačit zde odpor a zavést vojenský režim. Po návratu ([[1807]]) byl krátce vojenským gevernérem Paříže, aby téhož roku byl postaven do čela armády, která s pasivní podporou Španělska měla obsadit [[Portugalsko]]. S velkými problémy během tažení (počasí, hlad, nemoci) podařilo se Junotovi obsadit Lisabon (1. prosince [[1807]]) a byl za to nobilisován s titulem vévoda z Abrantes. Následujícího roku však byl Angličany poražen v [[bitva u Vimeira|bitvě u Vimeira]] (21.srpna [[1808]]) a pak v důsledku podepsání Smlouvy ze Sintra (30.srpna [[1808]]) byl přinucen vyklidit Portugalsko. Roku [[1809]] se podílí na tažení proti [[Rakousko|Rakousku]] a o rok později se vrací na [[Iberský poloostrov]] jako podřízený [[maršál]]a [[Massena|Masseny]]. Během ruského tažení roku [[1812]] byl pověřen velením 8. (vestfálského) sboru. V jeho čele bojoval velmi pasivně a neúspěšně v [[bitva u Smolenska|bitvě u Smolenska]] (16. a 17. srpna [[1812]]) a tím umožnil [[Bagrationn]]ovi ústup, za což sklidil ostré pokárání Napolena, ale v [[bitva u Borodina|bitvě u Borodina]] (7. září 1812), kde sbor byl součástí středové sestavy Francouzů velel orientovaně a nedopustil se chyb. V průběhu této kampaně naplno propukly příznaky těžké duševní choroby (pravděpodobně [[schizofrenie]]). Opustil armádu, vrátil se do Francie. Byl sice jmenován [[guvernér]]em [[Illyrie]], ale výkon funkce byl již společensky neúnosný a proti své vůli byl odvezen k svému otci v městě [[Montbard]], kde v návalu šílenství jednoho večera ve stavu deliria vyskočil z okna a přivodil si zlomeninu stehna. Zcela psychicky desorientován pokusil se amputovat zlomenou končetinu kuchyňským nožem. Za několik dní podlehl infekčním následkům poranění 29. července [[1813]]. Jeho hrob je dodnes ozdobou městského hřbitova v Montbard.