Mezinárodní situace po [[Rúrská krize|rúrské krizi]], kterákořenící mělaz kořeny v okupaciokupace [[Porúří]], znamenala pro [[Výmarská republika|Německo]] jakožto poraženou velmoc [[první světová válka|první světové války]] [[Výmarská republika|Německo]] posílení pozice vzhledem k přijetí [[Dawesův plán|Dawesova plánu]] posílení pozice. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonizmu ve [[velmoc]]enské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak [[Třetí Francouzská republika|Francie]] se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota [[Spojené království|Velké Británie]] podepsat [[Ženevský protokol]], což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti.
Německo podalo skrze svého ministra zahraničí [[Gustav Stresemann|Gustava Stresemanna]] podalo [[9. únor]]a [[1925]] [[memorandum]] Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených po první světové válce na [[Rýn]]u po první světové válce . Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí,; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (viz. pozdější [[Briand-Kelloggův pakt]]). O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve [[Střední Evropa|střední Evropě]]. Spory měly být řešeny prostřednictvím [[arbitráž]]ních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.
[[Československo]] a [[Druhá Polská republika|Polsko]], díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k idee Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal [[Aristide Briand]]. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středovropské země (východní hranice Německa), nezískal narazil na neochotu Velké Británie.
