Války o rakouské dědictví: Porovnání verzí

Po druhé válce o rakouské dědictví, která skončila roku [[1745]] podepsáním drážďanského míru se Marie Terezie formálně vzdala nároků na Bavorsko a Slezsko. Nevzdala se však snahy získat Slezsko zpět; proto se začala připravovat na jeho znovuzískání. Její záměr vytušil Fridrich II. Veliký, který chtěl také posílit svoji moc. Spojil se proto s Velkou Británií; roku [[1756]] vpadl na území Saska a dále postupoval na území severních Čech. Byl však poražen Rakušany v [[Bitva u Kolína|bitvě u Kolína]] roku [[1757]].
 
V této době proti Fridrichovi vznikla koalice Francie a Ruska a válku mu dokonce vyhlásil i německý sněm. Fridrich II. Veliký porazil početně silnější rakouské vojsko v [[bitva u LeuthenuLeuthen|bitvě u LeuthenuLeuthen]], dnešní Lutyně. Na jaře roku [[1758]] vpadl na území Habsburské monarchie, avšak po neúspěšném obléhání Olomouce a rozprášení zásobovacího konvoje v [[Bitva u Domašova|bitvě u Domašova]] byl vytlačen. Rakousku pomohli i jeho spojenci, Rusko a Francie, kteří napadli Východní Prusko a způsobili protivníkovi velké ztráty v bitvách u Zorndorfu a u Kunersdorfu. Spojenecká vojska poté vtrhla do samotného Pruska a dokonce obsadila i Berlín.
 
Poté se však poměr sil začal obracet. V Rusku po smrti carevny [[Alžběta I. Petrovna|Alžběty]] na carský trůn nastoupil obdivovatel Fridricha [[Petr III.]] Rusko vzápětí opustilo protipruskou koalici a dokonce se přidalo dočasně na stranu Pruska. Sedmiletá válka skončila podpisem pařížského a hubertsburského míru roku [[1763]] poté, co se obě bojující strany vyčerpaly. Mírové smlouvy pouze potvrdily tehdejší stav v Evropě a dominantní postavení Velké Británie jakožto koloniální velmoci. V konečném důsledku Prusko neprohrálo a zachovalo si možnost uplatňovat svůj mocenský vliv v sousedních zemích. Naopak Rakousko se muselo definitivně vzdát Slezska.
582

editací