Billie Holiday: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m počeštění, linky |
m linky, kat + nadpis |
||
Řádek 28:
== Život ==
=== Mládí ===
Měla těžké [[dětství]], které později ovlivnilo její pozdější [[Kariéra|kariéru]] i soukromý život. Mnoho z jejího dětství je nejasné a opředeno legendami, část byla zveřejněna v jejích [[Autobiografie|autobiografii]] ''Lady sings the blues'' z roku [[1956]] (volně podle této knihy byl roku [[1972]] natočen film s [[Diana Ross|Dianou Rossovou]] v hlavní roli, u nás uváděný pod názvem ''[[Billie zpívá blues]]''). Ovšem v tomto zdroji je spoustu nepřesností. Svůj umělecký [[pseudonym]] si vybrala podle herečky Billie Dove a podle svého pravděpodobného otce Clarence Holiday. Na začátku své kariéry vyslovovala své příjmení jako „Halliday“, zřejmě proto, aby se odlišila od svého otce, který ji zanedbával. Později se opět četla jako „Holliday“.
Její otec by jedním ze 17 dětí černé otrokyně z [[Virginie]] a bílého [[Irsko|irského]] majitele plantáže. Její matce bylo údajně teprve 13 let, když se Billie narodila, jejímu otci bylo 16 let. Vyrůstala v chudé baltimorské čtvrti ve státě [[Maryland]]. Její rodiče se vzali, když jí byly tři roky, ale velmi brzy se rozvedli. Billie také přiznala, že když jí bylo 11 let, byla znásilněna. Nejen to, ale i její život na ulici vedl k tomu, že byla v roce [[1925]] poslána do katolického nápravného ústavu. S pomocí rodinného přítele se odtud o dva roky později dostala. Na konci [[1920-1929|20. let]] se společně se svou matkou přestěhovala do [[New York]]u.
Řádek 35:
== Hlas ==
Její [[zpěv]] se dá poznat téměř okamžitě. V průběhu doby se ale měnil. Na prvních nahrávkách z poloviny 30. let je slyšet živý dívčí hlas plný energie. Její hlas postupně dozrával a už začátkem [[1940-1949|40. let]] nebylo pochyb, že Billie je skutečný unikát. V té době vznikly písně ''Strange Fruit'' a ''I Cover the Waterfront''. Její zpěv v té době dostával přívlastky jako sladký, vdušný, zkušený, smutný či důmyslný. Ovšem s přibývájícími léty si postupně začala brát svou daň její láska k tvrdým drogám. [[Drogy]] ničily nejen její osobnost, ale především její hlasový rozsah. Poslední nahravací session bylo při nahrávání ''Lady in Satin'' v roce [[1958]]. Billie přišla o značnou část svého rozsahu, ovšem smysl pro frázování neztratila, spíše naopak. Nahrávalo se se 40členným orchestrem, který vedl [[Ray Ellis]]. Ten v roce [[1997]] o tomto albu řekl:
{{citát|Musím říct, že nejemotivnější moment byl, když si poslechla nahrávku písně „I’m Fool to Want You“. Rozplakala se… Když jsme skončili nahravání, šel jsem do režie, abych si všechno poslechl. Musím přiznat, že jsem nebyl s jejími výkony spokojený. Ale poslouchal jsem tehdy jen jako dirigent, ne srdcem. To se změnilo, až když jsem o několik týdnů později slyšel finální nahrávku. Byl jsem tehdy překvapený, jak skvělý výkon to byl.}}
Řádek 44:
* ''The Complete Billie Holiday on Verve'' ([[1945]]–[[1959]])
===Další studiové nahrávky
* ''Lady in Satin'' ([[Columbia Records|Columbia]], [[1958]])
* ''New Orleans: Original Motion Picture Soundtrack'' (1946) ([[Giants of Jazz]], [[1983]])
Řádek 65:
[[Kategorie:Narození 1915]]
[[Kategorie:Úmrtí 1959]]
[[Kategorie:Afroameričané]]
[[an:Billie Holiday]]
| |||