Wikipedie

Emil Staiger: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
Bez shrnutí editace
Řádek 7:
{{Portál Švýcarsko}}
* ''Základní pojmy poetiky'' (Grundbegriffe der Poetik, 1946, česky 1969 v překladu Miloše Černého a Otakara Veselého)
Jeho kniha je rozdělená na tři velké části a to lyrickou, epickou a dramatickou. Podstatu starých stylů uváděl na antických básních, dnes je tato vyhraněnost již nemožná protože máme hodně nových stylů a téměř na každou báseň je třeba speciální pohled. Tedy snaha o nějaké uspořádání je donquijotovská. Je nemožné určit podstatu lyriky, eposu či dramatu, ale je možné určit podstatu lyrična, epična a dramatu (alespoň ideově).
Lyrický styl : Vzpomínka
1, Samotné hlasky evokují náladu. Hláskové prostředky jsou aplikované na jistý děj. To znamená, že se jazyk a popisovaný děj od sebe liší, jazyk jej „reprodukuje“.( Imitatio = jazykové napodobování, pomocí hlásek). V lyrickém slohu se určitý děj jazykově nereprodukuje, není zde žádný protějšek. Hodnota lyrických veršů tkví v jednotě významu slov a jejich hudby. Každé slovo, hláska je v lyrické řeči nepostradatelná a nenahraditelná. Lyrické verše by se měli číst nahlas, protože právě tuto náladu dokáží vyvolat a to i v případě, kdy nerozumíme řeči v jaké se recituje (zdůraznění melodické linie a rytmu). Jednota melodie a významu vytváří divadelní lyriku. Někdy se na úkor kadence vypouští nebo přeskupují slova („hudební silokřivdy“). V lyrickém básnictví vznikají metra, rýmy a rytmy současně s větami, nic se nedá oddělit, a proto věty nejsou obsahem a ostatní není formou.
2, Inspirace je bodový zážeh světa v lyrickém subjektu (Fr.Th.Visher). Básně a verše jsou básníkovi vnuknuty-bezděčně. Je pak možné báseň znovu promýšlet. Být lyrik znamená znovu a znovu se vposlouchávat do jednou již rozzeznělého naladění. Nálada a vnuknutí je jen okamžik, pak následuje vystřízlivění. (Někdy se básník nechá verši unášet bez začátku a konce.) To co chrání lyrické básně před rozplynutím je opakování stejných časových jednotek-TAKT. Hegel: „takt = řada sloupů v architektuře, lidské Já není neučitým a nestálým trváním, nýbrž získává samo sebe teprve soustředěním a návratem k sobě.“
Stejnoměrnost nepřisluší času a tónům, nýbrž lidskému Já. Nikdy se nerealizují stejné takty, nýbrž stejnost je přijímána jen jako regulativní idea, uplatňující se v rámci větších či menších výkyvů. Čím je báseň lyričtější, tím více potlačuje neutrální opakování taktu ve prospěch rytmu měnícího se v souladu s náladou. V lyrické básni mohou sotva stát Já a předmět proti sobě. Rytmičnost slok se opakuje, ruší tak rozdíly ve výpovědi. Refrén je nápadný svou hudební dikcí, často soustřeďuje všechny lyrické složky, zatímco ostatní verše inklinují k epičnu či dramatičnu, znovuvrací báseň k lyrické náladě (je hudební zdroj celé básně).
3, Jednotné ladění je nezbytné hlavně proto, že souvislost, kterou očekáváme od jazykového projevu, je vyjádřena nepřesně či vůbec. Jazyk v lyrickém projevu postrádá logické zřetelnosti. Lyrickým veršům škodí důvodové a účelové spojky, nejpřirozenější je parataxe. Objevují se větné fragmenty, které neexistují samostatně, neustálé proudění brání ukončit jednotlivé části. Pro lyrika je vše proměnlivé a pomíjivé.
4,Báseň může začít expozicí, spojkami, básník může čtenáře informovat o významech. Opravdové lyrické dílo je příležitostná báseň. Lyrik píše pro sebe, nezajímá ho, co ví o jeho básni ostatní, nebo jak ji chápou. Čtenář musí být na lyrično naladěn a pokud je naladěn, tak pochopí smysl básně bez toho, aby ji autor musel vysvětlovat (nejednotné hodnocení básně?).
5, idea lyrična :
-jednota hudby a slov a jejich významu, bezprosředného působení lyrična bez výslovného porozumění
-nebezpečí rozplynutí, zažehávané refrémem a jinými druhy opakování
-vzdání se gramatické, logické a názorné souvislosti
-poezie osamělosti, vnímatelná jen jedinci stejně cítícími
Lyrická poezie nezná distanci. Účast na lyrické písni si zasluhuje intimnější označení- láska. Hudebnost řeči nabývá největšího významu. Hudba ruší prostor, my jsme v ní, ona je v nás. Lyrická je i hudba řeči. Slovo na nás působí už od malička, slovo po vyřčení se ztrácí a zní jen tónina citu, člověk se děsí a chvěje díky slabikám. V lyrice převládá přítomný čas, pokud je tam čas minulý, tak tato chvíle není vzdálená ani uplynulá, nepochopená. Lyrično je subjektivní, lyrika zrcadlí věci a události v individuálním vědomí. V naladění jsme význačným způsobem „vně“, nikoli vůči věcem, ale v nich a ony v nás. Naladění odkrývá existenci bezprostředněji. Veškeré jsoucno je v naladění nikoli předmětem, ale stavem.
6, Když chce lyrik vyjádřit temný duševní stav, použije obrazy z tělesné sféry. Nevyčerpatelné téma pro poezii je láska. Lyrikovo vědomí se rozplývá.
7, Okamžité naladění může být kdykoliv „vyplašeno“. Lyrické umění je nejtěkavější, jakmile začneme vnímat pevné předmětné útvary, je konec. Umělec dokáže ovládat jazyk. Diletant není schopen jazykového vyjádření. Umělec mluví o lyrické básni, diletant o lyričnu. Každé básnické dílo se podílí větší či menší měrou na všech třech literárních druzích, protože jako jazykový výtvor se žádné z nich nedokáže vymanit z podstatné sféry řeči.
8, Lyrik může být lenivý, neboť lyrično je mu vnukáváno. Lyrik na toto vnuknutí čeká. Styl každé básně je jedinečný a nemůže být napodoben. Ryzí lyrika je nahodilá. Lyrik nic nebuduje ani nic neboří. Je oduševnen, ale bez ducha.
Epický styl
1, stejnoměrnost patří k podstatě epického básnictví (v antice hexametr). Znamená to duševní rovnováhu básně, která nepodléhá náladě a kterou nezmítá pocit. Básník hledí na dílo z určité perspektivy, je stálý. Básník se na životě v díle nepodílí, nesdílí ho. Neztotožňuje se s děním (Příklad v antických eposech Homér odbočuje od děje.). Odstup se může v některých částech zmenšovat, ale nezmizí úplně. Básník se neztrácí za svou látkou, jako vypravěč se uplatňuje zcela zřetelně. Epik se nezhroutí do minulosti vzpomínkou jako lyrik, nýbrž pamětí. V ní zůstává časový i prostorový odstup zachován. Vzdálené se zpřítomňuje tak, že jej máme před očima jako jiný, podivuhodný a větší svět. Vzpomínka má epickou hodnotu, neboť její funkce je zvítězit nad prchavostí lidského života. Základ je minulost, něco co už je uzavřené, ustálené, co se již nemůžu měnit, tazatel musí sám zaujmout postoj k minulosti. Tím se tvoří polarita, v níž jsou tázající i dotazovaní fixováni. V epice se zdůrazňuje totožnost. Ve slově, které něco znamená, je postihován vždy určitý předmět. Mohu kdykoliv poznat tento předmět i předměty jim podobné- znovupoznání. Báseň postihuje nějakou věc v její určitosti – představuje ji. Představa v tomto smyslu tvoří podstatu poezie.
2, Epická řeč představuje, odkazuje k něčemu, ukazuje. Epická zvukomalba chce určitou věc znázornit, ozřejmit, ukázat. Proměňovat všechno v živé dění. Básník nebude dlouho prodlvat v oblastech, kde je obtížné vylíčit předměty (nitro), obrací pohled navenek a pozoruje kolik bohatství života se nabízí. Tma olupuje epického člověka o podstatu. Láska-není u epiky tématem, jakmile roztavuje a rozpouští obrysy separováné existence.
3, Epičnost je zpřízněná s výtvarným uměním. (Lyrika s hudbou) Nemůže se však vymknout následnosti času.
Lessing:Děje jsou vlastním předmětem poezie. (Předměty, které následují následují po sobě, anebo jejichž části následují po sobě, se nazývají ději vůbec.) Děje však nemůžou být samy o sobě, ale musí náležet jistým jsoucnům.
Staiger: Nesouhlasí v epice nemusí být všechny verše jen posouvající se v cíli. Nezáleží na konečném cíli. Epická velká rozhodnutí jsou jen podmětem k tomu, aby se vyprávělo, co se stalo. Epik někdy mluví i obšírně. Nemá-li vzniknout netrpělivé očekávání cíle, nesmí být konec působivý.
Schiller: Cíl epického básníka je v každém bodu jeho pohybu, proto nepospíchame netrpělivě k cíli, nýbrž prodléváme s láskou na každém kroku. Epik je odkázaný na řeč, postupuje a sleduje časovou posloupnost na každém kroku se zastavuje a prohlíží si z pevného stanoviště pevný předmět, čas plyne tím, jak vnímá obraz za obrazem a ukazuje jej posluchači.
4, Samostatnost částí tvoří z hlavních rysů epického básníka. Jednotlivé verše (X lyrický verš není samostatný). Epický hexametr je samostatnou rytmickou jednotkou, která je pevná a stálá. Stálost mu propůjčuje mezislovní předěl (cézura). Rytmická uzavřenost upevňuje uzavřenost předmětnou. Časté je přirovnání, spojené s dějem v jediném bodě, a proto nezatěžuje paměť. Epická překonávání: každá jednotlivá část se představuje jako celek, následující kus musí být bohatší, strašlivější, jímavější. Další pomuckou je kontrast. Epika hledí se zálibou nazpět.
5, Pojem části znamená počátek, střed, konec, celéé zpěvy, jendotlivé verše eposu. Každá věc usiluje o vlastní život. Každý jednotlivý verš si vytváří svět pro sebe. V Antice - mravní účelnost shodná s temperamentem hrdiny, který chce konat dobro. V moderně-moderní čtenář nahlíží na hrdinu s předsudkem, hodnotí každou osobnost se zřetelem na pevné ideje a hodnoty. Epos postavy jsoi zakonzervované. Penelopa je po 20ti letech stále mladá. Román ukazuje člověka v časovém napětí jako vyvíjející se bytost. Epická člověk žije ze dne pro den, těší se ze dne a světla a o to víc se nestará ani o konec ani o nejbližší budouctnost.
6, Lyrické básnictví je nehistorické, nemá žádný důvod ani důsledek, oslovuje stejně naladěné. Jeho účinky jsou náhodné a zanikají jako zaniká nálada. Epos má v dějinách určité místo, básník zůstává sám, stojí v kruhu posluchačů a vypráví své příběhy, které se šíří. Epická poezie je nejpůvodnějším počinem básnictví. Žádné jiné básnictví není možné, pokud není položen základ.Vyprávění většího obsahu, které se děje ve verších.
 
[[Kategorie:Švýcarští literární teoretici|Staiger, Emil]]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_Staiger“