Rastattský mír: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m zatím takto
link na Landau in der Pfalz, zpřesnění
Řádek 42:
 
=== Postoj Rakouska k mírovým jednáním v letech 1712–1713 ===
Po odstoupení Velké Británie z válečných operací roku 1712 se ministři a rádci Karla VI. nemohli shodnout na dalším rakouském postupu. Největší vliv měl na císaře [[Česká dvorská kancelář|nejvyšší český kancléř]] [[Jan Václav Vratislav z Mitrovic|Vratislav z Mitrovic]], který si společně s prezidentem [[Dvorská rada vojenská|Dvorské válečné rady]] Evženem Savojským a [[Rakouská dvorní kancelář|druhým dvorním kancléřem]] hrabětem [[Philipp Ludwik Wenzel Sinzendorff|Philippem Ludwikem Sinzendorffem]] byl vědom obtížnosti dalšího pokračování ve válce. Bylo jim jasné, že kdyby k mírovým jednáním přistoupilo i Nizozemí, tak by Rakousko ve válce pravděpodobně pokračovat nemohlo. Hlavním plánem těchto politiků a zvláště Vratislava z Mitrovic bylo vzdát se nároku na Španělsko, které bez podpory místních obyvatel a silného [[Válečné loďstvo|námořnictva]] Rakousko nemohlo udržet. Další součástí plánu bylo ponechat si italské državy, hlavně [[Milánské vévodství|Milánsko]], a bývalé [[Španělské Nizozemí]] případně vyměnit za [[Bavorské kurfiřtství|Bavorsko]], francouzského spojence obsazeného Rakušany. Tento plán však narážel na odpor rádců, které si Karel VI. přivedl ze Španělska.<ref>Vlnas, str. 446–448.</ref>
 
Nakonec hrabě Sinzendorff, který se účastnil za Rakousko mírových jednání mezi mocnostmi na přelomu roku 1712 a 1713 a také počátkem roku 1713 dostal od vídeňského dvora pokyn učinit Francii podle potřeby určité ústupky. Francouzští [[diplomat|diplomaté]] si to vyložili jako projev slabosti a začali stupňovat své požadavky. Požadovali od Rakouska vyklizení italských měst [[Mantova|Mantovy]], [[Mirandola|Mirandoly]] a [[Comacchio|Comacchia]], odškodnění svého spojence bavorského kurfiřta [[Maxmilián II. Emanuel|Maxe Emanuela]] [[Sardinie|Sardinií]] a [[Lucembursko|Lucemburskem]] a také aby se císař vzdal titulu španělského krále. Tyto požadavky byly pro Karla VI. a jeho ministry nepřijatelné. 11. dubna 1713 tedy ostatní země podepsaly utrechtský mír bez Rakouska, které setrvalo ve válce.<ref>Vlnas, str. 450.</ref>
Řádek 58:
V prosinci 1713 začalo jednání váznout, když Francouzi odmítali vrátit do říšských rukou pevnost Landau, vyjednavači se nemohli shodnout ani na odškodnění pro bavorského kurfiřta Maxe Emanuela a jeho bratra [[Josef Klement Bavorský|Josefa Klementa]]. Následný přepracovaný návrh dohody byl odmítnut francouzským ministrem Torcym a i samotným Ludvíkem XIV. a další jednání zcela zablokoval požadavek z Versailles na odškodnění jeho [[Uhersko|uherského]] spojence, [[Sedmihradské knížectví|sedmihradského knížete]] [[František II. Rákóczi|Františka II. Rákócziho]].
 
Po přerušení na začátku února se nakonec přeci jenom ukázalo, že vůle ukončit válku na obou stranách převažuje. Schůzky byly na konci měsíce obnoveny a již po týdnu jednání byla dohoda 6. března 1714 hotova.<ref name="Vlnas455">Vlnas, str. 454–455.</ref> Jako oficiální datum podpisu byl však stanoven až 7. březen, den svátku [[svatý BedřichSvatý|sv. Bedřichasvaté]] a [[Perpetua|Perpetuy]]. Jedná se totiž o dva, křesťanskékřesťanského světce, jejichžjehož jménajméno jsouje symbolem věčného míru.<ref name="Vlnas456"></ref>
 
Oficiální mírová smlouva byla ale podepsána až po jejím schválení říšskými [[stavy]] a přeložení této dohody z [[Francouzština|francouzštiny]] do [[latina|latiny]]. Stalo se tak ve švýcarském městě [[Baden (Švýcarsko)|Baden]] 7. září 1714.<ref name="Vlnas457"></ref>