Wikipedie

Rastattský mír: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
typo; fix links; upr;
Řádek 1:
[[Soubor:Western Europe Utrecht Treaty.jpg|thumb|right|300px|Evropa po rastattském míru v roce 1714]]
'''Rastattský mír''' je označení pro mírovou smlouvu mezi [[habsburská monarchie|Rakouskem]] a [[Francouzské království|Francií]], uzavřenou [[7. březen|7. března]] roku [[1714]] v německém městě [[Rastatt|Rastattu]]. Tato dohoda navazovala na předchozí [[utrechtský mír]] z [[11. duben|11. dubna]] [[1713]] a ukončovala [[Války o dědictví španělské|válku o španělské dědictví]].
 
Podle této smlouvy Rakousko obdrželo v [[Itálie|Itálii]] hlavně [[Neapolské království|Neapolsko]], [[Milánské vévodství|Milánsko]] a [[Sardinské království|Sardinii]], dalším důležitým ziskem bylo pro něj [[Rakouské Nizozemí|Španělské Nizozemí]]. Francouzské království se ve prospěch Rakouska byla nucena vzdát [[Freiburg im Breisgau|Freiburgu]] a několika drobných oblastí u svých východních hranic, naopak získalo pevnost [[Schwer zu sagen|Landau]].
 
Za Francii dohodu vyjednal a podepsal [[maršál]] [[Claude de Villars]], za Rakousko [[princ]] [[Evžen Savojský]].
Řádek 14:
| místo = Praha ; Litomyšl
| počet stran = 849
| stránky = 452-453452–453
| poznámky = [dále jen Vlnas]
| isbn = 80-7185-380-1
Řádek 31:
| poznámky = [dále jen Dějiny Francie]
| isbn =
}}</ref> Říše rakouských [[Habsburkové|Habsburků]] dosáhla podpisem smlouvy největšího územního rozsahu ve své historii.<ref name="Vlnas457">Vlnas, str. 456-457456–457.</ref> Navíc vyjednáváním v Rastattu získala mnohem více než se jí nabízelo utrechtským mírem, jehož vyjednávání se také původně účastnila. Rastattský mír je spojován se změnami v evropské politice, spojenými s příklonem k tzv. [[politika rovnováhy sil|politice rovnováhy sil]].<ref name="Vlnas456">Vlnas, str. 455-456455–456.</ref>
 
== Předchozí vývoj ==
[[Soubor:Prinz-Eugen-von-Savoyen1.jpg|thumb|Jedna z klíčových osobností války o španělské dědictví a hlavní rakouský vyjednavač rastattského míru Evžen Savojský na obraze [[Jacob van Schuppen|Jacoba van Schuppen]] z roku 1718<br /><small>([[Jacob van Schuppen]], 1718, [[Olejomalba|olej]] na plátně, 1718)</small>]]▼
=== Válka o španělské dědictví ===
{{Podrobně|Války o dědictví španělské}}
Hlavním cílem spojenecké [[aliance]] Rakouska, Velké Británie, [[Prusko|Pruska]], Nizozemí, [[Savojsko|Savojska]] a dalších států ve válkách o španělské dědictví bylo zabránit propojení Francie a Španělska, které hrozilo když na španělský trůn usedl vnuk francouzského krále Ludvíka XIV. vévoda [[Filip V. Španělský|Filip z Anjou]].<ref>Dějiny Francie, str. 263-264263–264.</ref> Po počátečních francouzských úspěších se ve válce od roku [[1702]] začala postupně projevovat [[ekonomika|ekonomická]] převaha Holandska a Velké Británie. Velkou zásluhu na vznikající převaze protifrancouzských spojenců měl také mimořádný vojenský talent jejích dvou hlavních velitelů [[John Churchill, vévoda z Marlborough|vévody z Marlborough]] a prince Evžena Savojského. Francouzi a Španělé byli opakovaně poráženi v námořních i pozemních bitvách.<ref>Dějiny Francie, str. 264.</ref> V roce 1706 museli Francouzská vojska vyklidit [[Vlámsko|Flandry]] a v tom samém roce Itálii, rakouskému [[arcivévoda|arcivévodu]] [[Karel VI.|Karlovi]] se dokonce podařilo na dva měsíce obsadit [[Madrid]] a prohlásit se španělským králem. Tažení Rakouska a jeho spojenců na [[Paříž]] bylo však zastaveno v [[bitva u Malplaquet|bitvě u Malplaquet]] roku [[1709]].▼
▲[[Soubor:Prinz-Eugen-von-Savoyen1.jpg|thumb|Jedna z klíčových osobností války o španělské dědictví a hlavní rakouský vyjednavač rastattského míru Evžen Savojský na obraze [[Jacob van Schuppen|Jacoba van Schuppen]] z roku 1718<br /><small>([[Jacob van Schuppen]], 1718, [[Olejomalba|olej]] na plátně)</small>]]
▲Hlavním cílem spojenecké [[aliance]] Rakouska, Velké Británie, [[Prusko|Pruska]], Nizozemí, [[Savojsko|Savojska]] a dalších států ve válkách o španělské dědictví bylo zabránit propojení Francie a Španělska, které hrozilo když na španělský trůn usedl vnuk francouzského krále Ludvíka XIV. vévoda [[Filip V. Španělský|Filip z Anjou]].<ref>Dějiny Francie, str. 263-264.</ref> Po počátečních francouzských úspěších se ve válce od roku [[1702]] začala postupně projevovat [[ekonomika|ekonomická]] převaha Holandska a Velké Británie. Velkou zásluhu na vznikající převaze protifrancouzských spojenců měl také mimořádný vojenský talent jejích dvou hlavních velitelů [[John Churchill, vévoda z Marlborough|vévody z Marlborough]] a prince Evžena Savojského. Francouzi a Španělé byli opakovaně poráženi v námořních i pozemních bitvách.<ref>Dějiny Francie, str. 264.</ref> V roce 1706 museli Francouzská vojska vyklidit [[Flandry]] a v tom samém roce Itálii, rakouskému [[arcivévoda|arcivévodu]] [[Karel VI.|Karlovi]] se dokonce podařilo na dva měsíce obsadit [[Madrid]] a prohlásit se španělským králem. Tažení Rakouska a jeho spojenců na [[Paříž]] bylo však zastaveno v [[bitva u Malplaquet|bitvě u Malplaquet]] roku [[1709]].
 
Dalším úspěchům protifrancouzské koalice zabránily volby ve Velké Británii, kde nástup vlády [[Toryové|toryů]] znamenal propuštění vévody z Marlborough z armády a postupné omezování anglické účasti ve válce. Rozhodujícím okamžikem ve válce se stala smrt rakouského císaře [[Josef I.|Josefa I.]] Rakouským císařem se stal Karel VI., který byl zároveň i uchazečem o španělský trůn ze strany protifrancouzských spojenců. Možné propojení Španělska a jeho [[kolonie|kolonií]] s Rakouskem bylo zcela nepřijatelné hlavně pro Velkou Británii. S ukončením konfliktu souhlasili i Nizozemci ohrožení postupem francouzské armády po jejím vítězství v [[bitva u Denain|bitvě u Denainu]] [[24. červenec|24. července]] [[1712]]. Následná jednání mezi Francií, Španělskem, Velkou Británií, Nizozemím, Savojskem a Pruskem byli zakončeny tzv. utrechtským mírem z 11. dubna roku 1713. Rakouští [[diplomat|diplomaté]] své podpisy ke smlouvě z důvodu přehnaných francouzských požadavků odmítli připojit.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Veber|jméno=Václav|odkaz na autora=Václav Veber|spoluautoři=a kol.|titul=Dějiny Rakouska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=2002|isbn=80-7106-491-2|poznámka=Dále jen ''Dějiny Rakouska''|strany=296–298|jazyk=}}</ref>
 
=== Postoj Rakouska k mírovým jednáním v letech 1712–1713 ===
Po odstoupení Velké Británie z válečných operací roku [[1712]] se ministři a rádci Karla VI. nemohli shodnout na dalším rakouském postupu. Největší vliv měl na císaře český nejvyšší český kancléř [[Jan Václav Vratislav z Mitrovic|Vratislav z Mitrovic]], který si společně s prezidentem [[Dvorská válečná rada vojenská|Dvorské válečné rady]] Evženem Savojským a [[Rakouská dvorská kancelář|druhým dvorním kancléřem]] hrabětem [[Philipp Ludwik Wenzel Sinzendorff|Philippem Ludwikem Sinzendorffem]] byl vědom obtížnosti dalšího pokračování ve válce. Bylo jim jasné, že kdyby k mírovým jednáním přistoupilo i Nizozemí, tak by osamocené Rakousko ve válce pokračovat nemohlo. Hlavním plánem těchto politiků a zvláště Vratislava z Mitrovic bylo vzdát se nároku na Španělsko, které bez podpory místních obyvatel a silného [[námořnictvoVálečné loďstvo|námořnictva]] Rakousko nemohlo udržet. Další součástí plánu bylo ponechat si italské državy, hlavně [[Milánské vévodství|Milánsko]] a bývalé [[Španělské Nizozemí]] případně vyměnit za [[Bavorsko]]. Tento plán však narážel na odpor rádců, které si Karel VI. přivedl ze Španělska.<ref>Vlnas, str. 446-448446–448.</ref>
 
Nakonec hrabě Sinzendorff, který se účastnil za Rakousko mírových jednání mezi mocnostmi na přelomu roku 1712 a 1713 a také počátkem roku 1713 dostal od vídeňského dvora pokyn učinit Francii podle potřeby určité ústupky. Francouzští [[diplomat|diplomaté]] si to vyložili jako projev slabosti a začali stupňovat své požadavky. Požadovali od Rakouska vyklizení italských měst [[Mantova|Mantovy]], [[Mirandola|Mirandoly]] a [[Comacchio|Comacchia]], odškodnění svého spojence bavorského [[kurfiřt|kurfiřta]] [[MaxMaxmilián II. Emanuel|Maxe Emanuela]] [[Sardinie|Sardinií]] a [[Lucembursko|Lucemburskem]] a také aby se císař vzdal titulu španělského krále. Tyto požadavky byli pro Karla VI. a jeho ministry nepřijatelné. 11. dubna 1713 tedy ostatní země podepsali utrechtský mír bez Rakouska, které setrvalo ve válce.<ref>Vlnas, str. 450.</ref>
 
=== Rýnské tažení roku 1713 a ukončení války ===
Rakousku zbývali pouze spojenci zze [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], jeho armáda se kromě rakouských vojáků skládala také z vojsk [[Sasko|saských]], [[Hesensko|hesenských]] a [[Hannoversko|hannoverských]] a jejího velení se v květnu roku [[1713]] opět ujal Evžen Savojský. Francouzská armáda pod velením [[markýz|markýze]] Villarse měla zhruba dvojnásobnou převahu a převzala iniciativu, 20. srpna dobyla Landau a 1. listopadu donutila ke [[Kapitulace|kapitulaci]] Freiburg. Poté se armády rozešli do svých zimních [[ležení]].
 
Francie sice dosáhla určitých úspěchů, ale celkově ji válka značně finačněfinančně vyčerpávala, zvláštzvlášť v situaci, kdy musela bojovat na nepřátelském území. Rakousko na tom bylo podobně. Úpadek jeho armády dokumentuje fakt, že během tažení museli jeho [[dragoun|dragounští]] koně jíst spadané listí a samotní vojáci si vařili k jídlu žaludy. Proto již v době, kdy byl dobýván Freiburg, byli oba nepřátelští vojevůdci prostřednictvím [[FalckoRýnská Falc|falckého]] kurfiřta [[Jan Vilém Falcko-Neuburský|Jana Viléma Falcko-Neuburského]] v kontaktu. 1. listopadu byla mezi nimi domluvena schůzka, která se uskutečnila 26. listopadu na [[Bádensko|bádenském]] zámku [[Rastatt]] a tím začala vlastní mírová jednání.<ref>Vlnas, str. 451-453451–453.</ref>
 
== Mírová jednání ==
=== Průběh mírových jednání ===
[[Soubor:Johann_Rudolf_Huber_Friedenskongress_1714.jpg‎|thumb|300px|Účastníci mírového kongresu v [[Baden (Švýcarsko)|Badenu]] v září 1714 na portrétu od [[Johann Rudolf Huber|Johanna Rudolfa Hubera]]. Maršál [[Claude de Villars|Villars]] sedí zcela vlevo, zcela vpravo je [[Evžen Savojský]]<br /><small>([[Johann Rudolf Huber]], olej na plátně, 1714)</small>]]
Příznivou atmosféru mírových jednání ovlivnil přátelský vztah obou protivníků, prince Evžena Savojského a maršála Villarse. Lepší vyjednávací pozici měl [[Habsburkové|habsburský]] vojevůdce, který jako nejvlivnější ministr Karla VI. měl plnou důvěru svého panovníka. Navíc se mohl opřít o zkušený tým zde přítomných diplomatů a na dálku také o informace druhého dvorního kancléře a jednoho z vedoucích ministrů tzv. [[Tajná rada|Tajné konference]] hraběte Sinzendorffa. Francouzští politici naopak nebyli jednotní, maršál Villars musel na dálku svádět boj s [[Versailles|versailleskou]] opozicí v čele s [[ministr zahraničí|ministrem zahraničí]] [[Jean-Baptiste Colbert de Torcy|Jeanem-Baptistem Torcym]], který byl zastáncem tvrdšího protirakouského postupu. Villars si byl vědom slabosti svého postavení a snažil se vyjednat pro Francii příznivý mír co nejrychleji. Sám při tom dělal chyby, např. nebyl dobře informován o všech detailech vyjednávání. Jeho protivník si toho byl dobře vědom.
 
V prosinci 1713 začalo jednání váznout, když Francouzi odmítali vrátit do říšských rukou [[pevnost]] Landau, vyjednavači se nemohli shodnout ani na odškodnění pro bavorského kurfiřta Maxe Emanuela a jeho bratra Josefa Klementa. Následný přepracovaný návrh dohody byl odmítnut francouzským ministrem Torcym a i samotným Ludvíkem XIV. a další jednání zcela zablokoval požadavek z Versailles na odškodnění jeho spojence knížete [[František II. Rákóczi|Františka II. Rákócziho]].
 
Po přerušení na začátku února se nakonec přeci jenom ukázalo, že vůle ukončit válku na obou stranách převažuje. Schůzky byly na konci měsíce obnoveny a již po týdnu jednání byla smlouva 7. března 1714 podepsána.<ref name="Vlnas455">Vlnas, str. 454-455454–455.</ref> Jako oficiální datum podpisu byl ovšem stanoven už 6. březen, den svátku [[svatý Bedřich|sv. Fridricha]] a [[Perpetua|Perpetuy]]. Jedná se totiž o dva [[Křesťanství|křesťanské]] světce, jejichž jména jsou symbolem věčného míru.<ref name="Vlnas456"></ref>
 
Oficiální mírová smlouva byla ale podepsána až po jejím schválení říšskými [[stavy]] a přeložení této dohody z [[Francouzština|francouzštiny]] do [[latina|latiny]]. Stalo se tak ve [[švýcarsko|švýcarském]] městě [[Baden (Švýcarsko)|Baden]] 7. září 1714.<ref name="Vlnas457"></ref>
 
=== Vztah Evžena Savojského a maršála Villarse ===
Zajímavý byl vztah obou hlavních vyjednavačů rastattského [[kongres|kongresu]] maršála Villarse a Evžena Savojského. Ačkoli proti sobě několikrát stáli na bitevním poli, mimo jiné v nejkrvavější bitvě [[18. století]] [[Bitva u Malplaquet|u Malplaquet]],<ref>Vlnas, str. 356.</ref> byli dobří přátelepřátelé.<ref>Vlnas, str. 346.</ref> Poznali se už v roce [[1687]] při vojenském tažení v [[UhryUhersko|Uhrách]], zvláštní je, že vojenské schopnosti pozdějšího slavného rakouského vojevůdce na Villarse v té době příliš velký dojem neudělaly.<ref>Vlnas, str. 76.</ref> V kontaktu byli i v posledních několika letech 17. století, kdy byl markýz Villars francouzským [[velvyslanecVyslanec|velvyslancem]] ve [[Vídeň|Vídni]].<ref>Vlnas, str. 136.</ref> Oba je např. spojovala osobní odvaha a schopnost v kritickém okamžiku bitvy nasadit svůj vlastní život.
Důkazem jejich stále trvajícího přátelství může být i to, že se při úvodním setkanísetkání v Rastattu upřímně a vřele objali. Během mírového vyjednávání v Rasttatu pak zcela opomíjeli složitý [[protokol]] diplomatického vyjednávání plný [[ceremoniálObřad|ceremoniálních]] záležitostí, typický pro tehdejší [[baroko|barokní]] období. Často se navštěvovali, vtipkovali spolu a po večerech hráli karty nebo poslouchali hudební představení. Při vlastních diplomatických jednáních však tvrdě hájili zájmy svých států. Chování svého protěškuprotějšku popisoval maršál Villars v dopise do Francie tímto způsobem: „Jsme zde, princ Evžen a já, v těsných osobních vztazích. Jeho charakter nezná žádnou přetvářku a on mi sděluje zcela svobodně své mínění o všem, vyjma záležitostí týkajících se jeho panovníka“.<ref name="Vlnas455"></ref>
 
== Podmínky ==
Rakousko si mírovým jednáním v Rastattu dokázalo dohodnout mnohem lepší podmínky, než mu nabízela Francie prostřednictvím utrechtského míru. Podle toho také vypadalo přivítání Evžena Savojského ve Vídni 19. března 1714 – jinak velmi rezervovaný císař Karel VI. ho veřejně objal a políbil. Nejdůležitější bylo rozšíření jeho říše o [[Španělské Nizozemí]], zmenšené o oblast [[Gelderland|Geldern]] a holandskou pevnostní bariéru. Dále rakouští Habsburkové získali [[Milánské vévodství]], [[Sardinie|Sardinii]], [[Neapolské království|Neapolsko]], [[Mantova|Mantovu]], [[Comacchio]], [[Mirandola|Mirandolu]] a tzv. ''Stato dei Presidii'', dřívější opěrné body Španělska na [[toskánskoToskánsko|toskánském]] pobřeží. Ten bod utrechtské smlouvy, který popisoval přenechání některých [[Lombardie|lombardských]] území Savojsku, nebyl v rastattské smlouvě vůbec zmíněn. Karel VI. už nemusel odškodňovat knížete Rákócziho a oproti utrechtskému míru ani bavorského kurfiřta Maxe Emanuela. Rakouský císař se však musel vzdát svých spojenců ve španělském [[Katalánsko|Katalánsku]], kteří byli v září 1714 poraženi. Proto i když se formálně nevzdal nároku na Španělsko, bylo jasné, že šance na jeho získání jsou velmi malé.
 
Hranice Francie se v postatěpodstatě vrátily do stavu daného [[rijswijský mír|rijswijskou smlouvou]] z roku 1697, to znamená, že se příliš nezměnily. Ludvík XIV si sice mohl ponechat pevnost [[Schwer zu sagen|Landau]], ale musel vrátit město [[Freiburg]] a několik dalších míst na pravém břehu [[Rýn|Rýna]].<ref name="Vlnas457"></ref>
== Následky ==
=== Evropa po uzavření Rastattského míru ===
Říše rakouských [[Habsburkové|Habsburků]] dosáhla podpisem smlouvy největšího územního rozsahu ve své historii. Její území bylo ale rozdrobené a v důsledku toho obtížněji udržitelné. Všechny území jež zahrnovala, byly spojovány pouze osobou panovníka, [[Katolictví|katolickou vírou]] a tzv. [[Pragmatická sankce|pragmatickou sankcí]].<ref>Dějiny Rakouska, str. 299-300299–300.</ref> Dlouhý válečný konflikt se také negativně projevil na stavu rakouského hospodářství a míře jeho [[Státní dluh|státního zadlužení]].<ref>Vlnas, str. 462.</ref> FranciiFrancie ztratila svou velmocenskou převahu nad ostatními státy v Evropě a navíc i ji válka velmi vyčerpala. Územní zisky ze španělského dědictví posílily jeho soupeře Rakousko a zejména Velkou Británii. Její průmysl byl ochromen [[Daň|daněmi]] a ve státě byl nedostatek potravin, zejména pro chudé lidi. Státní dluh francouzského království se zvýšil ze 150 milionů [[livr|livrů]] v roce 1683 na téměř tři miliardy livrů v době ukončení války a Francii tak hrozil [[státní bankrot]].<ref name="Cronin">{{Citace monografie
| příjmení = Cronin
| jméno = Vincent
| rok = 1999
| titul = Ludvík XIV. král Slunce, velký panovník z rodu Bourbonů
| vydavatel = Euromedia Group -– Knižní klub
| místo = Praha
| počet stran = 271
Řádek 84 ⟶ 85:
| isbn = 80-7243-058-01
}}</ref><ref>Dějiny Francie, str. 280.</ref> Na španělský trůn sice usedl [[Filip V. Španělský|Filip V.]], vnuk francouzského krále [[Ludvík XIV.]], místo císaře Karel VI., ale Ludvík XIV. nedosáhl svého původního cíle, kterým bylo spojení francouzského a španělského království.
 
Rastattská a utrechtská mírová dohoda byly součástí velkých změn v evropské mezinárodní politice. V Evropě se začala prosazovat tzv. [[politika rovnováhy sil]] na kontinentě, která střídala snahy politiků a panovníků ovládat rozsáhlá území několika států jednou [[dynastie|dynastií]], jak tomu bylo např. v případě Habsburků. Rozhodující úlohu v této politice rovnováhy hrála Velká Británie, jejíž vzrůstající ekonomická síla ji umožňovala podílet se na vytváření [[Koalice|koalic]] států a zamezit tak případnému vzrůstu jakéhokoli svého silného soupeře.<ref name="Vlnas457"></ref><ref name="Kissinger">{{Citace monografie
| příjmení = Kissinger
Řádek 92 ⟶ 94:
| místo = Praha
| počet stran = 952
| stránky = 67-6967–69
| poznámky = [dále jen Kissinger]
| isbn = 80-7260-025-7
Řádek 98 ⟶ 100:
=== Další vývoj rakousko-francouzských vztahů ===
Ačkoli chtěl Ludvík XIV. po rastattském míru zlepšit vztahy s Rakouskem uzavřením spojenectví, po jeho smrti ([[1715]]) se Francie soustředila v zahraniční politice spíše na Velkou Británii. V [[18. století]] se státy řídily důsledně svými vlastními zájmy a ne snahou uspořádat evropské záležitosti na základě určitých principů.<ref>Kissinger, str. 67.</ref> V důsledku toho říše rakouských Habsburků a francouzské království občas měnili své spojence a i jejich vzájemný následující vztah byl tedy proměnlivý. Zhoršil v polovině 20. let 18. století, kdy se dcera uchazeče o polský trůn [[Stanislav LeszczyńskýI. Leszczyński|Stanislava Leszczyńského]] [[Marie Leszczyńská|Marie]] měla provdat za francouzského krále [[Ludvík XV.|Ludvíka XV.]] Tento francouzský zájem na ovlivnění situace v [[Polsko|Polsku]] spojil Rakousko a Španělsko a Francie se ocitla s těmito zeměmi na pokraji války. Změna ve vnitřní politice francouzského království nástupem [[kardinál|kardinála]] [[André-Hercule de Fleury|André-Hercule de Fleury]] do funkce prvního ministra odvrátila válku [[válka o polské nástupnictví|o polské nástupnictví]] s habsburskou říší a ostatními zeměmi až do let [[1733]]-–[[1735]]. Od roku 1741 Francie bojovala proti Habsburkům i v dalším konfliktu, ve [[Války o rakouské dědictví|válkách o rakouské dědictví]].<ref>Dějiny Francie, str. 282-284282–284.</ref> V následující [[sedmiletá válka|sedmileté válce]] ([[1756]]-–[[1763]]) už ale Francie stála po boku Rakouska jako spojenec<ref>Dějiny Francie, str. 286.</ref> a jejich vztah se zlepšil i v souvislosti se sňatkem následníka francouzského trůnu, budoucím králem [[Ludvík XVI.|Ludvíkem XVI.]] s rakouskou arcivévodkyní [[Marie Antoinetta|Marií Antoinettou]] v květnu roku 1770.<ref name="Herre">{{Citace monografie
| příjmení = Herre
| jméno = Franz
Řádek 116 ⟶ 118:
=== Literatura ===
* {{Citace monografie | příjmení = Vlnas | jméno = Vít | odkaz na autora = Vít Vlnas | titul = Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka | vydavatel = Paseka ; Národní galerie | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 2001 | počet stran = 849 | isbn = 80-7185-380-1}}
* {{Citace monografie | příjmení = Richter | jméno = Karel | odkaz na autora = Karel Richter | titul = Princ Evžen Savojský -– pán bitevních polí | vydavatel = Akcent | místo = Třebíč | rok = 2000 | počet stran = 397 | isbn = 80-7268-120-6}}
* kolektiv autorů. ''Dějiny Francie'', Praha, Nakladatelství Svoboda, 1988
* {{Citace monografie|příjmení=Veber|jméno=Václav|odkaz na autora=Václav Veber|spoluautoři=a kol.|titul=Dějiny Rakouska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=2002|isbn=80-7106-491-2|poznámka=|strany=|jazyk=}}
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Rastattský_mír“