Rastattský mír: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 40:
Dalším úspěchům protifrancouzské koalice zabránily volby ve Velké Británii, kde nástup vlády [[Toryové|toryů]] znamenal propuštění vévody z Marlborough z armády a postupné omezování anglické účasti ve válce. Rozhodujícím okamžikem ve válce se stala smrt rakouského císaře [[Josef I.|Josefa I.]] Rakouským císařem se stal Karel VI., který byl zároveň i uchazečem o španělský trůn ze strany protifrancouzských spojenců. Možné propojení Španělska a jeho [[kolonie|kolonií]] s Rakouskem bylo zcela nepřijatelné hlavně pro Velkou Británii. S ukončením konfliktu souhlasili i Nizozemci ohrožení postupem francouzské armády po jejím vítězství v [[bitva u Denain|bitvě u Denainu]] [[24. červenec|24. července]] [[1712]]. Následná jednání mezi Francií, Španělskem, Velkou Británií, Nizozemím, Savojskem a Pruskem byli zakončeny tzv. utrechtským mírem z 11. dubna roku 1713. Rakouští [[diplomat|diplomaté]] své podpisy ke smlouvě z důvodu přehnaných francouzských požadavků odmítli připojit.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Veber|jméno=Václav|odkaz na autora=Václav Veber|spoluautoři=a kol.|titul=Dějiny Rakouska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=2002|isbn=80-7106-491-2|poznámka=Dále jen ''Dějiny Rakouska''|strany=296–298|jazyk=}}</ref>
 
=== Postoj Rakouska k mírovým jednáním v roceletech 1712-17131712–1713 ===
Po odstoupení Velké Británie z válečných operací roku [[1712]] se ministři a rádci Karla VI. nemohli shodnout na dalším rakouském postupu. Největší vliv měl na císaře [[Česká dvorská kancelář|český nejvyšší kancléř]] [[Jan Václav Vratislav z Mitrovic|Vratislav z Mitrovic]], který si společně s prezidentem [[Dvorská válečná rada|Dvorské válečné rady]] Evženem Savojským a [[Rakouská dvorská kancelář|druhým dvorním kancléřem]] hrabětem [[Philipp Ludwik Wenzel Sinzendorff|Philippem Ludwikem Sinzendorffem]] byl vědom obtížnosti dalšího pokračování ve válce. Bylo jim jasné, že kdyby k mírovým jednáním přistoupilo i Nizozemí, tak by osamocené Rakousko ve válce pokračovat nemohlo. Hlavním plánem těchto politiků a zvláště Vratislava z Mitrovic bylo vzdát se nároku na Španělsko, které bez podpory místních obyvatel a silného [[námořnictvo|námořnictva]] Rakousko nemohlo udržet. Další součástí plánu bylo ponechat si italské državy, hlavně Milánsko a bývalé Španělské Nizozemí případně vyměnit za [[Bavorsko]]. Tento plán však narážel na odpor rádců, které si Karel VI. přivedl ze Španělska.<ref>Vlnas, str. 446-448.</ref>
 
Nakonec hrabě Sinzendorff, který se účastnil za Rakousko mírových jednání mezi mocnostmi na přelomu roku 1712 a 1713 a také počátkem roku 1713 dostal od vídeňského dvora pokyn učinit Francii podle potřeby určité ústupky. Francouzští [[diplomat|diplomaté]] si to vyložili jako projev slabosti a začali stupňovat své požadavky. Požadovali od Rakouska vyklizení italských měst [[Mantova|Mantovy]], [[Mirandola|Mirandoly]] a [[Comacchio|Comacchia]], odškodnění svého spojence bavorského [[kurfiřt|kurfiřta]] [[Max Emanuel|Maxe Emanuela]] [[Sardinie|Sardinií]] a [[Lucembursko|Lucemburskem]] a také aby se císař vzdal titulu španělského krále. Tyto požadavky byli pro Karla VI. a jeho ministry nepřijatelné. 11. dubna 1713 tedy ostatní země podepsali utrechtský mír bez Rakouska, které setrvalo ve válce.<ref>Vlnas, str. 450.</ref>