(lázeňskými, holiči) a ranhojiči, tedy profesemi řemeslnými, a to i v době, kdy lékaři již získávali univerzitní vzdělání. Tito lékaři však byli zaměřeni pouze na snahu o diagnostikování chorob podle tehdejšího stupně poznání a předpis příslušných léků, praktickou chirurgii považovali tehdejší lékaři za práci podřadnou.
Prvními opravdovými chirurgy se stávali ranhojiči z četných válek, které se odehrávaliodehrávaly v tehdejší Evropě. Mezi nimi vyčnívá jméno [[Ambrois Paré|Ambroise Parého]] ([[1510]]-[[1590]]), muže který se stal jakýmsi znovuobnovitelem slávy chirurgie z dob [[starověk]]u. Tento ranhojič, který se stal posléze královským ranhojičem francouzských králů [[Karel IX. Francouzský|Karla IX.]] a [[Jindřich III. (francouzský král)|Jindřicha III.]], si získal proslulost především znovuobjevením staroegyptské metody podvazování krvácejících cév u amputovaných končetin, kterou nahradil nesmírně bolestivé vypalování rány žhavým olejem či plamenem, způsobujícího často větší bolest a šok u poraněných, než vlastní zranění. Paré rozpracoval také léčbu řady dalších poranění, o svých zkušenostech napsal několik svazků, které ve své době vzbudily pohoršení mezi lékaři, dotčených odvahou tohoto ranhojiče prezentovat své zkušenosti vědeckou metodou i v oblastech, kterou tehdejší lékaři považovali za své výsostné území.
