Řecké slovo fenomén (''fainomenon'') původně označovalo přeludžalud, později jakýkoli jev. Ve své kritické filosofii rozlišuje [[Immanuel Kant|Kant]] mezi nám smyslově přístupným fenoménem a věcí o sobě, kterou lze poznat pouze rozumově (jako [[noumenon]]). Toto rozlišení rozvinul [[Edmund Husserl]] ve své [[fenomenologie|fenomenologii]], která chce zkoumat čisté fenomény, nezkreslené našimi předpoklady. Fenomenolog tedy musí provést [[fenomenologická redukce|fenomenologickou redukci]], to znamená „uzávorkovat“ čili dočasně vyřadit svá předběžná přesvědčení, včetně předpokladu, že fenomén je skutečný, existující předmět. Běžně totiž člověk pokládá fenomén jen za přístup k věci, k předmětu své [[intence]], takže nevěnuje pozornost tomu, jak se mu předmět přesně ukazuje. Tak běžný čtenář ani nezpozoruje tiskovou chybu, protože mu jde o smysl čteného; fenomenologický přístup by se v tomto příkladě podobal přístupu korektora, který sleduje natištěná písmena.
Husserl tedy nijak nepochybuje o skutečnosti věcí, chce se k nim naopak co nejvíce přiblížit, ale protože všechny smyslové zkušenosti přijímáme jako fenomény, je třeba co nejpřesněji zachytit právě fenomény. Ve fenoménu je věc dána buďto „v originále“, to jest tak, že si ji mohu prohlédnout i z jiné strany, zblízka nebo naopak s větším odstupem, anebo jen ve vzpomínce či představě, kde tuto možnost nemám.
