Zásada: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
Řádek 39:
== Historie ==
<sup>Historie kraje</sup>
Máme-li hovořit o historii obce Zásada, je nutno se zmínit o historii oblasti resp. kraje v němž Zásada leží. Tento kraj se nazývá Pojizeřím. První psané zprávy se nám dochovávají z doby značně pozdní, z éry počátku vlády Karla IV. Tedy do této doby t. j. do poloviny 14. století nemáme o našem kraji žádných psaných zpráv a rovněž zde nedochází k žádné historicky výrazné události, která by byla zaznamenána tehdejšími kronikáři a která by na sebe upoutala zájem historiků - odborníků. Jiného historického materiálu, hlavně vykopávek, zbytků starých sídlišť apod. je v našem kraji rovněž poskrovnu, neboť pásmo, v němž se archeologické nálezy vyskytují v poněkud větší míře končí v oblasti Turnova a odtud na sever prakticky mizí. Abychom mohli alespoň částečně objasnit osídlení Pojizeří, sáhli jsme ke knize "Tisíc let na stráži", jejímiž autory jsou rodáci našeho kraje Jan Zeman a Ing. Vilém Vaníček. Jak sami autoři tohoto spisu praví, nejedná se o dílo historicky odborné, ale spíše o souhrn poznatků a historického materiálu, výsledek dlouholeté vlastivědné práce. Náš zájem se nyní soustředí na úsek Pojizeří vytyčený těmito body :
na východě- Jilemnicí
na západě - Černou Studnicí a Zásadou
na jihu - Semily a Kozákovým
na severu - pohraničním hvozdem Krkonoš a Jizerských hor, kde se zaměříme hlavně na průsmyk Novosvětský, jakožto nejdůležitější bod této vytýčené oblasti. (11. 1. 1158). Na otázku, zda v tomto kraji byl život již dříve, to je před pol. 14. století a snad i v době knížecí t. j. před 11. 1. 1158 (vláda krále Vladislava I., 1140 - 1173) můžeme odpovědět teprve tehdy, zjistíme-li si některé jevy a skutečnosti, které by nasvědčovaly na existenci starodávné pojizerské stezky vinoucí se z Čech do Slezska do knížectví Javorského. Její směr známe pouze k Turnovu odkud šla pravděpodobně přes Kozákov na Semily, Bozkov, Jesenné, Stanové, Olešnici, Rejdice. Příchovice, Kořenov a Nový Svět. Jaké poznatky nás vedou k tomu, že můžeme usuzovat na osídlení zdejšího kraje již v dobách nejstarších? Jsou to :
1. Jména kopců a návrší nazývaných dodnes Stráže, Ostraží, Varty a Strahovy - střežící zemskou stezku.
2. Nálezy zbytků starých sídlišť a sídlištních jam.
3. Větší i menší soubory mohyl a stará pohaniště.
K bodu 1.
Tyto kopce a návrší nesoucí jména Stráží a Vart jsou spolu opticky spojeny tak, že pravděpodobně mohlo být podáváno ve dne kouřové a večer ohňové znamení od jednoho kopce k druhému. V oblasti výše vytyčené je takovýchto míst zjištěno celkem 16. Hlavní stráží byl Kozákov a Mužský. Tyto stráže měly za úkol střežit starou zemskou stezku, směřující ze středu Čech k Turnovu a pokračující přes Bozkov, Jesenný, Trojánky, Stanové, Olešnici, Rejdice, Hvězdu (Příchovice), Kořenov a Nový Svět. Odtud pokračovala do Slezska do knížectví Javorského. Existence této stezky je zhruba prokázána až k Turnovu a Kozákovu, kde byly nalezeny některé pravěké nálezy, které nasvědčují tomu, že stezka Pojizerská vedla až sem. Směr stezky z Kozákova není bezpečně prokázán a není vyloučeno, že zde nevznikly různé varianty z nichž se též jedna uvádí a to Semily, Přívlaky, Jabloneček a Nový Svět. Nejsou však vyloučena ani jiná ramena jako po pravém břehu Kamenice t.j. od Vesce k Žel. Brodu, Jirkovu, Drakovu a haratickým úkolím do Olešnice, kde se mohla spojit se stezkou hlavní. Mohla však pokračovat i dále proti proudu řeky Kamenice širokým údolím k dnešním Velkým Hamrům, Tanvaldu a přes Horní Polubný opět na Nový Svět. V této variantě přestupuje stezka v nejnižším místě a to u Schenkenhanu hory asi v 750 m n.m. Že přes Příchovice pojizerská stezka vedla a nebo jedna z jejich nejdůležitějších větví je patrno z toho, že zbytky této stezky směřující od Příchovic do Kořenova jsou nazývány stezkou Javornickou a zakládací listina Rejdické huti z roku 1576 nazývá tuto cestu na rozdíl od jiných výslovně stezkou. Tyto staré zemské stezky byly lemovány řetězem sídel a vsí a směr Semily - Bozkov - Olešnice - Příchovice - Nový Svět byl opatřen největším počtem ostraží. Osídlení našeho kraje v dobách dřívějších t.j. dobách knížecích (před rokem 1158) je úzce spjato s existencí pojizerské stezky. Na podporu domněnky, že zemská pojizerská cesta - stezka uvedenými směry opravdu vedla a ústila v průsmyku Novosvětskérm, můžeme mimo ostraží podat i jiné důkazy :
Roku 1109-1110 vtrhl do Čech polský kníže Boleslav Křivoústý, aby osvobodil Bořivoje z vazby. Boleslav táhne do Čech ne obyčejnými průsmyky a průseky, ale přes hory a doly strmé a neschůdné, kde ho nejméně očekávali. Tak se bez většího odporu dostal až k Cidlině u Chlumce. V té době v Čechách Vladislav I. slaví hody svatováclavské a nic netuší o vpádu a rychlém postupu polských vojsk. Jakmile ale došla zpráva o vpádu Poláků, Vladislav I. narychlo shromáždí malé vojsko a vydává se proti Boleslavovi. Obě vojska se setkávají v okolí nynějšího Chlumce. Vojska ovšem rozděluje Cidlina, která v těch místech byla nebezpečná a plná bahnišť. Boleslav hledá brod, následován Vladislavem na druhém břehu až za Trutnov. Vojska se střetla pod Krkonošemi, kde se strhla velká a nepřehledná bitva, ve které se české vojsko muselo dát na útěk. Boleslav však české vojsko nepronásleduje a po krátkém odpočinku se vrací do Polska. Kosmas ve svém záznamu o napadení země České polským knížetem Boleslavem Křivoústým výslovně říká že:
1. Boleslav vtrhl přes Krkonoše
2. ne obyčejnými průsmyky a proseky
3. ale přes hory a doly strmé, kde se ho nejméně očekávalo
4. cestou hlídanou, kde se tu a tam vyskytovaly zástupy českých oděnců
5. a že se dostali přímo k řece Cidlině.
Dle těchto skutečností můžeme usuzovat, že polské vojsko překročilo české hranice v místech průsmyku Novosvětského, který byl v této době hlídán ozbrojenci ne však v takové síle, aby mohli nepřítele zastavit. Jednalo se tedy jen o běžnou stráž. Že nešlo o proniknutí do Čech průsmykem Žacléřským - Úpským je zcela jasné z toho, že tento průsmyk nemá strmých hor a dolů, ale že jeho přechod je pozvolný a ne takový, jak je kronikářem popisován. Mluví-li Kosmas o momentu překvapení (kde Boleslava nejméně očekávali) nelze mít na mysli průsmyk Žacléřský, neboť tento průsmyk pro svůj snadný přístup a přechod byl běžně používán pro vpády do Čech ze slezské strany. Uvážíme-li také, že Cidlina pramení přímo jižně od průsmyku Novosvětského, kde se Poláci dostali přímo k řece Cidlině. Za podpory těchto zjištěných skutečností můžeme uvažovat jedině o průsmyku Novosvětském a o zcela schůdné stezce tímto průsmykem již v dobách knížecích. Tuto naši domněnku podporuje i zachovaná a písemně doložená zpráva z r. 1376, která má význam i pro náš sklářský průmysl, neboť jasně mluví o tom, že zde již v tomto roce, tedy 1376 bylo značně vyvinuto zpracování skla. Jde o starou, německy psanou smlouvu (v kodexu 988 pražského městského archivu) uzavřenou mezi Nyclasem Queysserem von Hohenstadt a Hanussem von Glogaw. V překladu tato smlouva zní : Já Mikuláš Queysser, sklář z Vysokého, vyznávám veřejně, že jsem povinen počestnému muži Hahušovi z Hlohova dodat 3200 skel (t.j. okenních koleček). V této smlouvě se jasně mluví o voze skel, což přispívá k podpoře názoru, že průsmykem Novosvětským procházela poměrně schůdná vozová cesta, po které mohly být dopravovány i tak choulostivé náklady, jako jsou skleněné výrobky. Poněvadž oba Hlohovy (Dolní i Horní) leží severně od průsmyku Novosvětského je málo pravděpodobně, že by zboží bylo dopravováno průsmykem Žacléřským nebo dokonce přes Žitavu. Pro srovnání : v r. 1585 si Vimperští stěžují (t j. 200 let po uzavření výše uvedené smlouvy) na úbytek ruchu na stezce Boubínské, když prý jejich městem prochází týdně jen 2 až 3 kopy soumarů, k čemuž dochází po svedení hlavního proudu přes Prachatice. Z toho vyplývá, že stezka pojizerská byla vozy sjízdná již v době, kdy po jihočeské Zlaté stezce se zboží přepravovalo na soumarech. Zajímavé je ještě podotknout, že sklářská huť ve Vysokém již v této době musela být dosti známá a vyspělá, když jmenovaný Hanuš (farář ve Hlohově, který v této době opravoval a zvětšoval tamní chrám) objednává okenní skla ve Vysokém a nikoliv ve Schreiberhau, kde se již sklo rovněž zpracovávalo. Podporují-li tato uvedená fakta existenci Pojizerské stezky, můžeme říci, že byla první tepnou, jíž do našeho kraje proudil život i civilizace.
K bodu 2.
Nálezy starých sídlišť a sídlištních jam. Jedno z nejstarších a největších sídlišť je umístěno v Benešově u Semil, kde ve skalnatém terénu tvoří řeka Jizera jakousi smyčku a tím i vysoký nepřístupný ostroh. Skály stoupají do výše 20 až 50 m nad hladinou řeky a na vrcholu tohoto útvaru je planina měřící asi 300 x 800 m ( 22 ha ). Toto hradiště mohlo v případě nebezpečí pojmout i celý kmen, byl-li ovšem včas varován a to i s čeledí a stády. Byla-li potom vchodní převlaka (4- 6 m široká a 160 kroků dlouhá) vedoucí od severozápadu na plošinu uměle přervaná, stalo se hradiště nedobytným. Blízká jsou ještě hradiště u Jablonce nad Nisou zvané Hradešín a Hradištko u Studence. Vedle těchto hradišť, kde se v případě nebezpečí mohlo ukrýt více lidí, nalézáme v našem kraji i značný počet tzv. sídelních jam. Vyskytují se v okolí Jablonečku, Sklenařic, Zlaté Olešnice, Jílového a jedna byla objevena i poblíž Šizovny v katastru naší obce. Jsou to jámy o ploše několika čtverečných metrů s hlubším kotlíkovitým dnem, kde bylo umístěno ohniště obložené plochými opálenými kameny. Ve dvou takovýchto jamách na Sklenařicku a ve čtyřech na Olešnicku bylo vedle popele a uhlíků nalezeno hojně střepů, přesleny, křesadlo pazourkové, jako i stopy po výrobě železa a mnoho železné strusky. (Objevy z roku 1933-34). Další, poměrně bohaté nálezy byly objeveny r. 1913 a 1921 u paty skály zvané "Birnbaumfelsen" položené na jih od přímky Bukovec-Souš. V jeskyni u paty skály ve vrstvách hrubého písku a popele s uhlíky byly nalezeny : sekery (z tmavě žlutého pazourku a sienitová), pilka, šíp a oštěp, střepy a nádoby točené v ruce se zdobeným šípovým vzorem. I v Zásadě byl nalezen kamenný mlat (1926). Jde jistě o nálezy velmi staré, které dokazují, že již v dobách dávných byly tyto drsné a poměrně dosti nesnadno přístupné kraje obydleny.
K bodu 3. Větší i menší soubory mohyl a stará pohaniště
U skalního útvaru "Birenbaumfelsen" na skále zaujalo mnohé vlastivědné pracovníky to, že na vrcholu nejvyšší skály je vždy pět míst. Mezi dvěma mísami vede hluboká čára od severu na jih. Dlouhá je asi 2 metry a na první pohled je patrno, že byla vytvořena lidskou rukou. Severním směrem je tak zvaná Čertova skála, kde jsou 3 obdobné mísy. Takovéto mísy se nacházejí i nad Berany na jedné ze skupiny skal nesoucí jméno "Čertova kovadlina". Jedna ze skal má na vrcholku mísu, z níž na okraj skály vede úzká stružka. Podobná mísa se vyskytovala také na hřebenu Pustiny a to ještě před 1. světovou válkou. Odedávna se tam říkalo u Pohanské mísy. Bohužel po záboru Sudet byla tato skála úplně zničena. Nebylo by rozhodně správné učinit jen z těchto zjištění zcela jednoduchý závěr, že tato místa byla v dávných dobách místa kultovní a že zde byla vykonávána pohanská bohoslužba. Nenajdou-li se v těchto místech jiné nálezy, bude jistě velmi odvážné toto tvrdit, i když se v našich lesích i na travnatých pasekách nacházejí tzv. hrobky, které nejsou zcela bez zajímavosti. Převážně je nacházíme jen v lese a od nanošených hromad kamení, které bylo sesbíráno na polích se liší :
1. dosti pravidelným tvarem
2. určitým systémem stavby
3. jsou porostlé mechem, jahůdím i vřesem, jenž kámen i zakrývá.
Od staroslovanských mohyl se liší tím, že jsou menší a jsou složeny jedině z kamene, nikoliv z vrstev kamene a hlíny a nebo jen hlíny jak je tomu u mohyl slovanských. Velikost našich hrobek se pohybuje okolo 3 m v průměru, ale některé dosahují i 18 m v průměru. Jsou buď v pravidelných řadách na straně lesa a nebo se spirálovitě vinou kolem vrcholku hory. V našem kraji se vyskytují také ve značné míře hrobky, které dosahují různé výše (od 30 cm do 1,5 m ). Dále zde bylo zjištěno celkem 51 pohřebišť s počtem 3 975 mohyl. Jsou roztroušeny po celém Pojizeří. Na katastru naší obce se vyskytují : Vinice (200), Jenčkův kopec (60), Hoření Rysovice (50), Březince, Málkově smrčí. Největší počet mohyl tohoto druhu byl zjištěn v okolí skály, která se nazývá Smutná u Jablonce nad Jizerou, kde bylo napočítáno přes 700 mohyl.
Zásada, ves na Železnobrodsku, založená na okraji pohraničního hvozdu starobylým rodem Čuchů. Bývala to původně tvrz zmíněného rodu, který ve 14. stol. požíval rytířské hodnosti a jehož členové se připomínají již za času panování Karla IV. Kolem tvrze povstala ves Zásada. Nejznámějším členem rodu Čuchů byl Jan Čuch, který patřil k nejpřednějším milcům krále Václava IV. a zastával funkci maršálka. V první polovině 15. stol . patřil rodině Čuchů mimo jiné také hrad Navarov, který se nalézá v okolí Zásady.
Tolik o založení obce píše místní kronika. Přibližný rok založení Zásady můžeme určit podle sousední obce Držkov založené za vlády Jana Lucemburského kolem roku 1310. Zanedlouho po založení jsou v Držkově vybudovány dřevěný kostelík a farnost. Obyvatelstvo si vydržuje svého faráře naturálními a peněžními desátky. Nejstarší zprávy o držkovské faře pocházejí z r. 1352. Mluví-li se o faře, musela zde nutně být i farnost, skládající se ze vsí. Mezi tyto vsi patří i ves Zásada, která co do počtu obyvatelstva, obydlí i poplatníků převyšovala v dobách minulých ves Držkov. Pro porovnání : V roce 1565 platí úroky v Zásadě 24 poplatníků. V Držkově 14 poplatníků. V roce 1651 žije v Zásadě celkem 151 osob (126 dospělých a 25 dětí). V Držkově celkem 86 osob (71 dospělých a 15 dětí ). Jestliže si porovnáme všechny obce, až na některé výjimky žily po mnohá staletí stejným způsobem života, jejich obyvatelstvo se věnovalo převážně zemědělství a zpracování zemědělských produktů. Nedochází zde k nějakému horentnímu nárůstu obyvatelstva. Jinak tomu není mezi Držkovem a Zásadou. Založení těchto dvou obcí spadá do jednoho časového období (14. - 15. stol.). Zmínka o faře v Držkově je uvedena v Registru papežských desátků i v Libri confirmationum t.j. v knihách konfirmačních k jejichž založení dal podnět 1. arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic. Praví se zde, že v r. 1352 platí držkovská fara papežský desátek ve výši 6 grošů. Pro srovnání : Zlatá Olešnice s největším počtem obyvatel platila pouze 4 groše a Jablonec nad Nisou jakožto chudá fara neplatila poplatky vůbec. Na základě zjištěných skutečností můžeme říci, že založení Zásady spadá na počátek 14. století pravděpodobně k roku 1310.
<sup>Domělý zakladatel Jan Čuch</sup>
Nyní se blíže podíváme na zakladatele Zásady Jana Čucha. Jan Čuch vstupuje do politického popředí již na počátku vlády Václava IV., který jako český král vládne od r. 1378 - 1419 a jako císař německý od r. 1378 - 1400. A právě v době největší moci Václava IV. stojí Jan Čuch v popředí královského dvora, kde zaujímá funkci královského podmaršálka a později maršálka. Čuch působí na dvoře královském od r. 1380 - 1399, tedy téměř 20 let. Patří k předním oblíbencům krále, je nejvyšším vojenským hodnostářem, předsedá zemským sněmům, což je rovněž náplní jeho úřadu. Ve službách krále se Jan Čuch osvědčuje i jako velmi obratný diplomat jak při urovnávání zahraničních sporů, tak i vnitřních. V této době sídlí Čuch na svém statku v Lobkovicích u Neratovic. Počátek vlády Václava IV. je charakteristický tím, že i nejvyšší královské úřady obsazuje příslušníky nižší šlechty a snaží se omezit moc církevních hodnostářů, která za vlády jeho otce Karla IV. nesmírně vzrostla. K první otevřené akci Václava IV. proti tehdejšímu arcibiskupovi pražskému Janovi z Jenštejna dává vlastně v r. 1384 Jan Čuch ve svém sporu vzniklém při stavbě jezu na Labi (Neratovice - Lobkovice). Král dává Čuchovi za právo, dává uvěznit arcibiskupa na Karlštejně a vojensky napadá jeho statky (400 vesnic a dvorů, 6000 kop škody). Zajímavé je také to, že při těchto nepokojích, jimiž byla zachvácená celá země, bylo v Čechách poprvé použito střelného prachu. Jan Čuch musel být u krále velmi oblíben, jestliže se král pro tak nepatrnou příčinu odhodlal k tak nebezpečnému kroku. Způsob panování i celý způsob života krále Václava byl s velikou nelibostí trpěn vyšší šlechtou, která těžko nesla to, že jak při dvoře královském, tak i při obsazování důležitých úřadů byla opomíjena. Tento poměr se mezi oběma stranami zhoršuje do té míry, že v r. 1394 dochází k utvoření tzv. Panské jednoty v jejímž čele stojí Jindřich z Rosenberka. Dne 8. května téhož roku dochází k zajetí krále Václava a k jeho uvěznění na Hradě pražském. Václav IV. se vzdává před mocí Panské jednoty a postupuje vyšší šlechtě všechny vysoké státní úřady a vzdává se své moci. A právě tento rok 1395 je rozhodujícím rokem i v životě Jana Čucha, od této doby se straní života na královském dvoře a po roce 1397, kdy jsou čtyři z předních milců králových obžalováni ze zrady a na Karlštejně popraveni, z něho snad odchází vůbec. Kolem roku 1400 prodává svůj statek v Lobkovicích a roku 1408 kupuje Navarov se statky v Jesenném a Stanovém. Z těchto jen krátce uvedených skutečností můžeme usuzovat na to, že Jan Čuch, který bývá omylem uváděn jako zakladatel obce Zásada, neměl k této obci žádných vztahů a jeho osobnost se k naší Zásadě přibližuje teprve počátkem 15. stol., kdy se stává pánem hradu Navarova, vsí Jesenného a Doleního Lánova u Vrchlabí. Na sklonku svého života získává Jan Čuch úřad arcibiskupského písaře a notáře (v r. 1408). Dvě léta poté v r. 1410 umírá na hradě Navarově. Zanechává po sobě 2 syny Petra a Mikuláše.
<sup>Vznik obce</sup>
Pokud jde o vznik naší obce, byla založena lidem českým, nikoliv německými kolonisty, jak je tomu u vsí severněji položených. Díváme-li se na její rozložení, jde o typ český, u něhož se polnosti šíří k obvodu obce paprskovitě od jejího středu. Jméno obce Zásada je ryze české a znamená asi tolik jako něco, co bylo právě založeno či zasazeno a uvedeno v život. Při pojmenování naší obce je učiněna výjimka z pravidla doby, kdy nově založená obec většinou nese jméno po svém zakladateli. Např. Bohdalovice-Bohdal, Držkov-Držek (slovanský původ), Alšovice z něm. Gunter (nesou známky něm. kolonizace). Rovněž při pojmenování naší obce nebylo použito nějakého význačného či charakteristického znaku místa, jako tomu je u Brodu...brod přes řeku, Loužnice...voda táhnoucí se z luhů či mokřiny. Půdu v době založení (pol. 14. stol.) obce Zásady vlastnil rod pánů ze Železnice, kteří vlastnili i Jablonec, Držkov, Loužnici a Bratříkov. Máme-li zjištěny alespoň přibližné údaje o založení Zásady, můžeme nyní přistoupit k její historii samé, která je většinou spjata s historii hradu Navarov, k jehož panství náležela. Od založení Zásady nedošlo v ní samé, ani v jejím nejbližším okolí k žádné historicky významné události, takže se až do husitských válek žije po způsobu středověké feudální obce.
<sup>Navarovské panství za časů hustiských válek a Jiřího z Poděbrad</sup>
Ve válkách husitských náleží Navarov i ves Zásada panu Petru Čuchovi, který podobně jako všechna šlechta severních Čech zůstává věrný katolické církvi a Zikmundovi. Jaký poměr zaujímal Petr Čuch k husitskému hnutí je nejlépe patrno z toho, že byl ve velmi úzkém styku s pánem Bohunem z Kováně, který byl vyzvědačem ve službách Lužických měst a šlechty. V důsledku této husitství nepřátelské činnosti byl r. 1432 obležen hrad Frydštejn. Za nejasných událostí Petr Čuch přichází o hrad Navarov a rovněž o celé své jmění. Čuch za podpory Jiřího z Poděbrad dobude hrad Navarov zpět, ale dostane se do svízelné finanční situace, těžbu rudy musí přenechat Hynkovi z Valdštejna na 15 let. Vzdává se i jiných požitků, ale nemůže zabránit rozpadu svého panství. Po jeho smrti kolem r. 1445 se jeho dcery Johanky ujímá Jiří z Poděbrad, který řídí její finanční záležitosti a splácí dluhy. Konečně však dne 13. ledna 1452 odevzdává Johanka Jiříkovi hrad Navarov s přilehlým panstvím. Johanka a rod Čuchů dostávají určitý plat. Johankou odchází navždy prastarý rod Čuchů z politické scény našeho národa a další historické dění v naší obci se váže na jiné více i méně slavné rody, které přejímají panství Navarovské a s ním i naši Zásadu. Jiří z Poděbrad postoupil však po několika týdnech hrad Navarov i s okolními vesnicemi za 1000 kop grošů Mikuláši Zajíci z Hasenburka.
<sup>Krutovláda Hasenburků</sup>
A právě v době, kdy Navarovu vládne rod Zajíců z Hasenburka, dochází v nejtěsnějším okolí Zásady k hrůzným válečným výjevům, které jsou snad nejstrašnější jaké kdy náš kraj ve své historii zažil. Hasenburkové přistupují k tak zvané Jednotě Zelenohorské. V době, kdy král Jiří bojuje s Uhry na Moravě, vpadají od Žitavy do Severních Čech Lužičané a Slezané v úmyslu spojit se na hradech Hasenburků t.j. Navarově, Troskách, Hrubé Skále a Kosti s vnitřním nepřítelem krále Jiřího. Zrádci vlasti spolu s Lužičany postupují hlouběji do středu Čech, ale dne 3. června 1463 jsou u Turnova zaskočeni a panem Jindřichem z Michalovic na hlavu poraženi. Vojska Jiřího z Poděbrad dobývají hrady Hasenburků. Hasenburkové s Lužičany ustupují a ze msty za sebou zanechávají spálené vesnice (Jablonec je zpustošen tak, že je ještě v r. 1543 t. j. téměř 74 let po lužickém vpádu v listinách označován jako Jablonec pustý t.j. neobydlený). Hasenburkové po obléhání svého hradu v Navarově královským vojskem jsou donuceni se vzdát a hrad odstoupit dobyvatelům. Po Hasenburcích přechází hrad Navarov a k němu příslušející vsi do rukou méně významných rodů, které se v držení tohoto panství poměrně rychle střídají. Jsou to např. Aleš ze Šanova, Jiřík Štoss z Kounic, Racek Cukr z Tamfeldu, Alexandr z Leisneku a mnozí jiní až hrad posléze připadá rodu Smiřických a to v r. 1514.
<sup>Doba všeobecného rozkvětu za času vlády rodu Smiřických</sup>
Pod vládu rodu Smiřických, který v 16. stol. zaznamenává nesmírný růst a jemuž patří vlastně celé Severní Čechy a část východních, dochází i k osazování našeho kraje, v němž jsou v této době zakládány nové vsi. Páni Smiřičtí si všímají hlavně hustých pohraničních lesů, kde r. 1586 zakládají Smržovku, Tanvald a i jiná, na sever položená místa. Že v této době v okolí Zásady a Navarova byly lesy ještě velmi husté a nepřístupné, svědčí ta okolnost, že jak praví kronikář Jiřík z Valdštejna r. 1543 na Navarovsku při lovu ulovil 2 medvědy a 3 divoké vepře. Do těchto let spadá také zakládání sklářských hutí v Rejdicích r. 1577 a v sousední Huti a to ještě před r. 1565. Rod Smiřických, který byl náruživým vyznavačem lutheránství a později mocnou záštitou Českých bratří má nemalé zásluhy na tom, že zdejší kraj přešel téměř úplně do tábora vyznavačů podobojí. Pod panstvím rodu Smiřických zůstává Zásada v rámci panství Navarovského (od druhé pol. 16. stol. spojeno v jeden právní celek s panstvím Semilským) až do r. 1621, kdy toto ohromné jmění Smiřických je zkonfiskováno a převážná jeho část připadá Albrechtu z Valdštejna.
První písemná zmínka o vsi je z roku [[1356]].
| |||