Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 21 bajtů ,  před 8 lety
Výzva Urbana II. našla širokou odezvu mezi nižšími vrstvami [[Západní Evropa|západoevropské]] společnosti. První vlnu [[Křižáci|křižáků]] vedenou fanatickým kazatelem [[Petr Poustevník|Petrem Poustevníkem]] a rytířem [[Gautier Sans-Avoir|Gautierem Sans-Avoir]] tvořilo asi 40 000 chudých [[Francouzi|Francouzů]] a [[Němci|Němců]]. Na počátku léta [[1096]] došly neuspořádané a neukázněné davy této [[Lidová křížová výprava|lidové křížové výpravy]] k [[Bělehrad]]u, kde se zapletly do sporu, jenž vyústil ve vyplenění města. Během dalšího pochodu chtěli křižáci vydrancovat také Naissos ([[Niš]]), v čemž jim zabránil místní císařský místodržící. V nastalém boji přišla o život asi čtvrtina účastníků výpravy. Ostatní dosáhli v srpnu Konstantinopole, načež bylo toto neobvyklé vojsko na Alexiův rozkaz přepraveno císařským loďstvem do Malé Asie. Křižáci se utábořili na místě zvaném Kibotos, odkud podnikali nájezdy do okolní krajiny. Francouzi pustošili v blízkosti Nikaji, zatímco Němci obléhali a posléze dobyli město Xerigordon. Mezitím se ale přiblížilo seldžucké vojsko sultána [[Kilič Arslan I.|Kilič Arslána]], jež v říjnu obě skupiny křižáků zmasakrovalo.
 
Skutečné křižácké vojsko složené z vybraných šlechticů a rytířů se začalo v západní Evropě shromažďovat v létě 1096. Třebaže žádný z předních [[Evropa|evropských]] monarchů se připravované [[První křížová výprava|první křížové výpravy]] nezúčastnil, stanula v čele tažení celá řada význačných princů, vévodů a hrabat. Od konce roku 1096 křižáci postupně přicházeli ke Konstantinopoli, kde od nich Alexios vyžadoval složení [[Léno|lenní]] přísahy a slib vrácení někdejších byzantských měst a území, což se vztahovalo pouze na nedávno ztracené části Malé Asie. Ohledně [[Sýrie]] a [[Palestina|Palestiny]] se císař spokojil s uznáním byzantské svrchovanosti. Za to se Alexios zavazoval poskytovat křižákům všestrannou vojenskou a materiální podporu během výpravy. Prvním příchozím byl [[Hugo I. z Vermandois|Hugo z Vermandois]], po němž následovali [[Godefroy z Bouillonu]] a [[Balduin I. Jeruzalémský|Balduin z Boulogne]]. Ti se na rozdíl Huga zdráhali přistoupit na Alexiovy podmínky. Když jim císař v reakci na to omezil zásobování, začali křižáci drancovat poblíž metropole. Kombinace výhružek a přesvědčování v podání Alexia nakonec slavila úspěch, neboť pravděpodobnému střetu mezi křižáky a Byzantinci předešel Godefroy vykonáním slibu. V dubnu přibyl do Konstantinopole [[Bohemund z Tarentu]] se svým synovcem [[Tankred Galilejský|Tankredem]]. Ačkoli v minulosti byl Bohemund zarputilým nepřítelem Alexia, nyní se mu v zájmu zdaru výpravy bez váhání poddal. Nedlouho po Bohemundovi přitáhl [[Raimond IV. z Toulouse|Raimond z Toulouse]], jehož vojsko se nevyznačovalo přílišnou ukázněností a bylo tudíž napadeno a zpacifikováno Pečeněgy sloužícími v byzantském vojsku. Jako poslední dorazil [[Robert II. Normandský|Robert Normandský]] společně se [[Štěpán II. z Blois|Štěpánem z Blois]] a [[Robert II. Flanderský|Robertem Flanderským]].
 
[[Soubor:Dorylee2.jpg|thumb|left|upright=1.1|Bitva u Dorylaia]]