Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 24 464 bajtů ,  před 9 lety
přepracování a podstatné rozšíření
{{Válka
|Střetnutí= '''Bitva u Adrianopole'''
|konflikt= [[Války Římanů sStěhování barbarynárodů]]
|image=[[ImageSoubor:Roman soldier endBattle of thirdAdrianople century378 northern provinceen.jpg|300pxsvg|240px]]
|komentář=Pravděpodobný Římskýprůběh pěšákbitvy
| trvání= [[9. srpen|9. srpna]], [[378]]
| místo= poblíž Adrianopole (dnešní [[Edirne|Adrianopolis]], [[Turecko]])
| výsledek= Drtivé vítězství Gótů
| strana1= [[Starověký Řím|Římská říše]]
| strana2= [[Gótové]]
| velitel1= [[Valens]] †
| velitel2= [[Fritigern]] <br />[[Aletheus]] Alatheus<br />[[Safrac]]Safrax
| síla1=15 15000000 - 3000040&nbsp;000
| síla2=20 20000000 - 5000050&nbsp;000
| ztráty1=10 000 až 2/325 mužů000
| ztráty2= ??neznámé
|}}
V '''bitvě u Adrianopole''' se [[9. srpen|9. srpna]] [[378]] utkalo [[Starověký Řím|římské]] vojsko pod velením císaře [[Valens|Valenta]] s [[Gótové|Góty]] vedenými [[Fritigern]]em. Střetnutí se odehrálo severně od římského města Adrianopol (nynější [[Edirne]]) a skončilo drtivým vítězstvím [[barbar]]ů, když v boji zahynula většina římských vojáků včetně samotného Valenta. Přestože vítězní Gótové nedokázali svého úspěchu nijak využít a o několik let později se Římanům dokonce podrobili, setrvali na území říše, přičemž se stali trvalým mocenským faktorem ovlivňujícím římskou politiku a destabilizujícím [[balkán]]ské provincie. Průběh bitvy lze poměrně dobře rekonstruovat na základě popisu soudobých historiků [[Ammianus Marcellinus|Ammiana Marcellina]], [[Orosius|Orosia]] a [[Eunapios|Eunapia]].
 
== Příchod Gótů ==
'''Bitva u Adrianopole''' ([[9. srpen]] [[378]]) představuje jednu z nejtěžších porážek v historii [[římská říše|římské říše]]. Císař [[Valens]] se v ní střetl se spojenými silami [[Gótové|gótských]] kmenů, zejména [[Greutungové|Greutungů]] a [[Tervingové|Tervingů]] a utrpěl drtivou porážku. Jejím následkem bylo zhroucení celé dunajské hranice a vyplenění Balkánu. Císař v bitvě padl.
 
V sedmdesátých letech [[4. století]] se v oblastech severně od [[Černé moře|Černého moře]] objevili [[Hunové]], nomádi původem ze [[Asie]], jejichž vpád do [[Východní Evropa|východní Evropy]] je označován za počátek období [[stěhování národů]]. Hunové si při svém postupu nejprve podrobili [[Alani|Alany]] a kolem roku [[375]] vyvrátili říši gótských [[Greutungové|Greutungů]], nacházející se na jižní [[Ukrajina|Ukrajině]]. Značná část Greutungů se poddala vítězům, ovšem mnoho jiných před nimi uprchlo směrem na západ. Neustávající hunský tlak přiměl jinou skupinu [[Gótové|Gótů]], známou jako [[Tervingové]], sídlící při dolním [[Dunaj]]i, aby v roce [[376]] požádala císaře [[Valens|Valenta]] o svolení usadit se v [[Starověký Řím|římské]] provincii [[Moesie|Moesii]]. Valens tehdy pobýval s jádrem své armády na východě, kde právě vedl válku s [[Perská říše|Peršany]], a nemohl Gótům příliš bránit v překročení Dunaje.<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 129</ref> Souhlasil proto, aby vůdci Tervingů Alavivus a [[Fritigern]] vstoupili se svými lidmi na římské teritorium a jejich příchod označil za vítanou příležitost k doplnění vojska o gótské rekruty a rozmnožení příjmů státní pokladny.
== Předehra ==
Roku [[376]] překročila velká část [[Gótové|gótských]] skupin, které byly zle tísněny v severním [[Černé moře|Černomoří]] [[Hunové|Huny]], římskou hranici na [[Dunaj]]i a požádala císaře [[Valens|Valenta]] o azyl. Panovník se rozhodl přijmout pouze jednu skupinu, Tervingy, a usadit je jako [[Foederati|foederáty]] v podunajských provinciích, především v [[Thrákie|Thrákii]]. Sám byl zaměstnán válkou s [[Persie|Peršany]] o [[Arménie|Arménii]], a tak doufal, že tímto způsobem posílí obranu dunajské hranice. Ovšem zacházení Římanů s Góty nebylo dobré a když se římský velitel [[Lupicinus]] pro jistotu pokusil unést nebo odstranit náčelníky Tervingů, kmeny na to zareagovaly [[povstání]]m. Následovala katastrofa: Lupicinus narychlo sebral vojsko, aby povstalce zlikvidoval, byl jimi však [[bitva u Marcianopolis|u Marcianopolis]] poražen (377), což podnítilo mnohá další povstání jak porobených Gótů, tak [[kolón]]ů, [[Otrokářství|otroků]] a dalších. Panikařící římští velitelé začali nařizovat dosud klidným Gótům přesuny, aby je dostali co nejdál od povstání, ale vzhledem k brutálnímu a neférovému přístupu z jejich strany to zpravidla vedlo k dalším vzpourám a požár zachvátil celý [[Balkán]]. Navíc si druhá velká gótská skupina, Greutungové, vynutila přechod přes Dunaj, a připojila se k povstalcům. Nutno si také uvědomit, že nemalý podíl vojáků i velitelů, kteří měli potlačit povstání, byl gótského původu a někteří se při plnění svých úkolů nijak zvlášť nesnažili.
 
Římané často přijímali do říše příslušníky poražených kmenů a umožnili jim obdělávat půdu výměnou za vojenské služby.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 159</ref> Nicméně množství Gótů, jež v roce 376 dorazilo k Dunaji, bylo neobvykle vysoké,<ref>Eunapios hovoří o 200 000 osob, ovšem tento údaj je brán s rezervou. Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 130</ref> Římané tudíž nebyli schopni Tervingy odzbrojit, ani jim zajistit nezbytný přísun potravin.<ref name="Herw82">Wolfram, Herwig. ''The Roman Empire and its Germanic Peoples''. s. 82</ref> Mezitím se k hranicím říše přiblížili i Greutungové, jejichž velitelé Alatheus a Safrax se obrátili na Valenta s obdobnou žádostí o azyl jako před nimi představitelé Tervingů. Ačkoli tyto Góty císař odmítl vpustit do říše, Greutungové se i nadále zdržovali v blízkosti Dunaje.<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 132</ref>
Jelikož se povstání vymklo kontrole, povolal Valens na pomoc i jednotky ze západní části říše, která je mohla dočasně uvolnit. Po sérii menších bitev, které dopadaly hned tak, hned onak, převzal císař po návratu z východu v roce [[378]] nad vojskem kontrolu osobně a rozhodl se přinutit nepřítele k rozhodující bitvě. Gótové byli poraženi v několika dílčích střetnutích a nakonec se jejich hlavní síly soustředily (respektive byly sehnány postupujícími Římany) poblíž Adrianopole.
 
Přijetí Tervingů do Moesie naráželo na nesouhlas nezanedbatelné části římské společnosti. Četní politici a generálové byli přesvědčeni, že [[Barbar|barbaři]] pobývající uvnitř hranic říše se jednoho dne stanou pro římský stát vážnou hrozbou. Jiní zastávali názor, k němuž se přiklonil i císař Valens, že možné výhody převáží nad případnými problémy. Naproti tomu římské obyvatelstvo žijící v oblastech zasažených přílivem Gótů nepociťovalo nadšení ze svých nových sousedů. [[Církev]] spatřovala v Gótech barbary, kteří si podrželi mnohé ze svých [[Pohanství|pohanských]] zvyků. Navíc valná část z nich se přiklonila k [[Ariánství|arianismu]], pokládanému ostatními [[Křesťanství|křesťany]] za [[Hereze|herezi]]. Valens však těmto výhradám nevěnoval pozornost, protože byl sám arián, což mu mezi Tervingy zajišťovalo jistou míru důvěry. Krom toho nepovažoval nebezpečí vzpoury za vysoké, neboť Gótové mu poskytli hojné doklady o tom, že chtějí sloužit říši<ref name="HerDu120">Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 120</ref> a jsou ochotni přijmout její kulturu.<ref>Burns, Thomas S. ''Barbarians within the Gates of Rome''. s. 25</ref>
== Plány stran ==
 
[[Soubor:Battle of Adrianople 1.png|thumb|250px|Bitva u Adrianopole, římský útok a protiúder ukryté jízdy.]]
== Vypuknutí povstání ==
Postavení Gótů u Adrianopole bylo prakticky beznadějné, neboť z východu postupoval [[Valens]], ze západu [[Gratianus]] a postup na sever i jih uzavíraly neprostupné a nehostinné hory. Původním plánem obou panovníků zřejmě bylo dohodnout se (alespoň pro tento den), alternativou bylo, že Valens počká na Gratiana a pak Góty společně rozdrtí. Valens však získal po příchodu na bojiště obrovské sebevědomí, protože dospěl k názoru, že má značnou převahu. Gótský náčelník [[Fritigern]], který se opevnil ve vozové hradbě na vrcholu kopce, se pokusil dohodnout a Valens jeho nabídky k jednání a hrubý rámec podmínek přijal (ovšem buďto jen naoko, nebo nedohlédl na své velitele), každopádně při jednání a výměně rukojmích vypukla bitva a Římské vojsko neuspořádaně zaútočilo na [[vozová hradba|vozovou hradbu]] Gótů postavenou na vrcholu kopce.
 
Římské administrativní orgány postrádaly v nepříliš prosperujících [[balkán]]ských provinciích patřičné kapacity k zabezpečení uživení enormního počtu gótských uprchlíků.<ref name="Herw82"/> Situaci dále zhoršovala nekompetentnost a hrabivost Římanů,<ref>Halsall, Guy. ''Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568''. s. 177</ref> jelikož bylo vcelku běžnou praxí, že oficiální činitelé zneužívali svého postavení k osobnímu prospěchu. Potraviny, jež měly být přiděleny Gótům, byly zabaveny jednotlivými veliteli. [[Comes]] Lupicinus a jeho podřízení je pak prodávali na černém trhu za přemrštěné ceny a těžili tak ze svízelné situace Gótů, sužovaných nedostatkem jídla.<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 131</ref> Tervingové začali záhy trpět hladem a podle popisu Ammiana Marcellina byli i gótští šlechtici nuceni prodávat vlastní děti do otroctví kvůli svému přežití.<ref>Ammianus Marcellinus. ''Dějiny římské říše za soumraku antiky'' XXXI.4.11</ref> Vzhledem k rostoucímu napětí v řadách Tervingů stáhl Lupicinus některé římské oddíly, dosud střežící Greutungy na severním břehu Dunaje, do vnitrozemí, aby eskortovaly Tervingy k městu Marcianopolis (dnešní [[Devnja]]). Toho využili Alatheus a Safrax k přechodu řeky a následně se utábořili v jisté vzdálenosti od Tervingů, s nimiž navázali kontakt.<ref>Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 119</ref>
 
[[Soubor:Solidus Valens.jpg|upright=1.15|left|thumb|[[Solidus]] znázorňující císaře Valenta]]
Tervingové postupovali k Marcianopoli jen velmi pomalu, aby je Greutungové mohli dostihnout.<ref>Heather, Peter. ''Gótové''. s. 140</ref> Když se Tervingové přiblížili k místu svého určení, rozhodl se Lupicinus, stále více ztrácející kontrolu nad situací, že pozve jejich předáky na hostinu do svého sídla v Marcianopoli. Zde je nejspíše hodlal unést, což by odpovídalo běžné praxi Římanů, přičemž nelze vyloučit, že jednal na příkaz císaře.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 165; Halsall, Guy. ''Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568''. s. 177</ref> Fritigern a Alavivus se dostavili s menším ozbrojeným doprovodem, zatímco ostatní Tervingové byli nuceni setrvat asi 15 kilometrů od města, do něhož jim bylo zakázáno vstoupit. To v nich vzbudilo rozhořčení a při nastalém neklidu pobili četné římské vojáky. Jakmile byl Lupicinus zpraven o těchto skutečnostech, pokusil se gótské vůdce zadržet, avšak Fritigernovi se podařilo uniknout.<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 133</ref>
 
Proradnost Římanů se stala podnětem k zahájení gótské vzpoury. K Fritigernovi se okamžitě přidali Alatheovi a Safrakovi Greutungové a společně začali plenit okolí Marcianopole.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 171</ref> Lupicinus shromáždil všechny dostupné muže a vytáhl proti povstalým Gótům, jimiž byl ale snadno poražen.<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 134</ref> Jen nevelký počet Římanů si po této srážce zachránil život útěkem. Zbývající římské pohraniční posádky se uchýlily za hradby opevněných sídel, jež se Gótové neodvážili dobývat.<ref name="Heat172">Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 172</ref> K povstalcům se připojili i gótští a římští otroci a daněmi zle utiskovaní thráčtí horníci.<ref name="HerDu120"/> Jistá římská jednotka tvořená Góty a umístěná v Adrianopoli změnila strany poté, co na ni zaútočili místní obyvatelé.<ref>Burns, Thomas S. ''Barbarians within the Gates of Rome''. s. 26</ref> Lupicinova porážka zbavila Římany jakékoli možnosti využít pohoří Haemus ([[Stara Planina]]) jako zátarasu bránícímu vzbouřencům v jejich dalším postupu.<ref name="Heat172"/> Gótové zanedlouho pronikli na jih, načež napadli a zdevastovali nechráněnou venkovskou krajinu v [[Thrákie|Thrákii]], o čemž se barvitě zmiňuje Ammianus:
 
:''„ ... nezůstalo nic nedotčeno, leda to, co bylo nepřístupné nebo leželo daleko od cesty. Vraždilo se totiž bez rozdílu věku či pohlaví a všechno plálo mohutnými požáry. Byly odvlečeny matky, jimž přímo od kojících prsů vyrvali a usmrtili děťátka, i ovdovělé manželky, jimž před očima pobili jejich muže, a přes mrtvoly rodičů byli vláčeni ještě nedospělí chlapci a jinoši. Konečně i mnozí starci, volající že se už nasytili života, byli po ztrátě majetku i se sličnými ženami odváděni jako vyhoštěnci s rukama zkroucenýma za zády, zaplakavše nad spáleništěm rodového sídla.“''<ref>Ammianus Marcellinus. ''Dějiny římské říše za soumraku antiky'' XXXI.6.7-8</ref>
 
== Protiopatření Římanů ==
 
Valens zareagoval na tyto pohromy přesunutím několika [[Římská legie|legií]] z [[Arménie]] pod velením generálů Traiana a Profutura, kteří přibyli na Balkán v létě [[377]].<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 173</ref> Těm se brzy podařilo vytlačit Góty zpět na sever za Haemus. Valens také požádal o podporu svého synovce a západního spolucísaře [[Gratianus|Gratiana]]. Krátce nato přitáhl z [[Panonie]] zkušený velitel Frigeridus a comes Richomeres přivedl nevelké posily z [[Galie]]. Oba císařové započali s uvolňováním svých vojsk, doposud vázáných v operacích na [[Rýn]]ě a proti [[Írán|Persii]].<ref>Burns, Thomas S. ''Barbarians within the Gates of Rome''. s. 27</ref> První oddíly odeslané proti Gótům proto ve srovnání s brannou mocí barbarů co do množství znatelně zaostávaly. Navzdory tomu se Římané odhodlali ke svedení bitvy s Góty skrývajícími se za kruhovou hradbou svých vozů u místa jménem Ad Salices.<ref name="HerDu122">Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 122</ref> Toto střetnutí, odehrávající se zřejmě někdy v září 377, skončilo nerozhodně a obě strany v něm utrpěly vážné ztráty.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 174</ref>
 
[[Soubor:Roman soldier end of third century northern province.jpg|thumb|upright=0.9|Římský pěšák konce 3. století, obdobně vyhlíželi římští vojáci doby stěhování národů]]
Třebaže Římané nedokázali přemoci Góty v bitvě u Ad Salices, zablokovali průsmyky v pohoří Haemus a soustředili všechny zásoby potravin do měst, nepřístupných barbarům. Gótové tedy setrvávali v izolaci mezi tímto horským pásmem, Dunajem a Černým mořem, takže mohli být postupem času vyhladověni.<ref name="HerDu122"/> Valens mezitím vyslal k Traianovi a Profuturovi velitele jezdectva Saturnina. Hladem sužovaní Gótové sevření v Moesii a Skythii (dnešní [[Dobrudža]]) se bez valného úspěchu snažili probít přes Haemus. Fritigern se posléze obrátil na hunské a alanské jezdce, jež příslibem bohaté kořisti pohnul k tomu, aby se k němu připojili.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 175</ref> S ohledem na drtivou převahu nepřítele nezbylo Saturninovi než stáhnout své muže z průsmyků. Záplava barbarů pak s novou a ještě větší energií pohltila vše, co jí stálo v cestě, a veškeré thrácké kraje až k [[Rodopy|Rodopům]] byly vydány na milost Gótů.<ref name="HerDu123">Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 123</ref>
 
Frigeridus, vyslaný Gratianem zpět do Thrákie, zamýšlel zřídit obranné postavení u města Beroia ([[Stara Zagora]]), avšak z této pozice ho Gótové vypudili ještě před začátkem zimy. Když se Frigeridus stahoval západním směrem, porazil skupinu [[Taifalové|Taifalů]] vedenou gótským šlechticem Farnobiem.<ref name="HerDu123"/> V únoru [[378]] se Gratianus, shromažďující sbory k tažení na východ, musel potýkat s nenadálým vpádem [[Alamani|Lentijských Alamanů]] do [[Raetie]], což způsobilo notné zdržení jeho výpravy.<ref name="Heat177">Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 177</ref> Někdy v téže době se Frigeridus opevnil v Trajánově bráně, průsmyku tvořícím spojnici mezi Thrákií a západním Balkánem, čímž zamezil pronikání Gótů do [[Ilýrie|Illyrika]].<ref name="Kuli139">Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 139</ref> Po zajištění míru s Persií přesunul Valens na jaře 378 na Balkán své mobilní vojsko (''[[comitatenses]]''), čítající asi 30 000 až 40 000 mužů.<ref>Wolfram, Herwig. ''The Roman Empire and its Germanic Peoples''. s. 84; Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 140</ref> V závěru května vstoupil do [[Konstantinopol]]e, odkud se po dvanácti dnech vydal do blízkého sídla Melanthiady.<ref name="Heat177"/>
 
Na místo Traiana, jehož činil odpovědným za nezdar u Ad Salices, dosadil Valens penzionovaného generála Sebastiana.<ref name="Kuli139"/> Ten se vzápětí odebral s nevelkým počtem vybraných vojáků proti gótským nájezdníkům v okolí Adrianopole, nad nimiž dosáhl několika drobných vítězství.<ref>Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 124</ref> Fritigern znepokojený tímto vývojem následně soustředil rozptýlené Góty u města Kabyly ([[Jambol]]).<ref name="HerDu125">Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 125</ref> V prvním srpnovém týdnu přitáhl Valens v čele svého vojska k [[Edirne|Adrianopoli]].<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 140</ref> Optimismus navozený Sebastianovým snadným úspěchem byl ještě posílen Gratianovým příchodem do Castra Martis v nynějším severozápadním [[Bulharsko|Bulharsku]].<ref>Wolfram, Herwig. ''The Roman Empire and its Germanic Peoples''. s. 84</ref> Průzkumné jednotky navíc Valenta informovaly o tom, že se severně od Adrianopole pohybuje sotva 10 000 Gótů,<ref>Halsall, Guy. ''Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568''. s. 178</ref> ačkoli jejich skutečný počet byl několikanásobně vyšší.<ref name="Herw85">Wolfram, Herwig. ''The Roman Empire and its Germanic Peoples''. s. </ref> Tyto příznivé zprávy povzbudily východní armádu a její důstojnický sbor, stále více se přiklánějící k okamžitému svedení bitvy.<ref name="HerDu125"/>
 
Pravděpodobně [[7. srpen|7. srpna]] přicestoval do Adrianopole generál Richomeres s předsunutými západními oddíly. Richomeres Valentovi vyřídil Gratianovu neodkladnou žádost o společný útok proti Fritigernovi.<ref>Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s.125; Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 140</ref> Během porady východního vojenského velení však nabyli vrchu zastánci neprodleného úderu. Prozíravější důstojníci sice císaři radili vyčkat spojení obou armád, ovšem netrpělivý Valens záviděl svému synovci jeho nedávné úspěchy nad Alamany. Rozhodl se tedy vrhnout do boje bez Gratiana, s nímž se nechtěl dělit o slávu ze zdánlivě jistého vítězství.<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 140-141</ref> Vědom si neodvratnosti bitvy poslal Fritigern k Valentovi své emisary, jejichž prostřednictvím se domáhal odevzdání Thrákie výměnou za slib míru.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 178-179</ref> Císař ale nedůvěřoval Fritigernovým návrhům a vytrval ve svém odhodlání střetnout se s Góty.<ref>Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 141</ref>
 
== Bitva ==
Fritigern musel být hodně překvapený, když viděl útok Římanů, bylo to však překvapení navýsost příjemné. Ve vozové hradbě byla totiž jen část jeho armády, velká část jízdy byla skryta za kopcem (není jasné, šlo-li o úmyslnou past, nebo o včasný návrat zásobovacích /rozuměj plundrujících/ jednotek). Každopádně když Valens vrhnul téměř všechny své síly do útoku a nenechal si patřičné zálohy ani neprovedl dostatečný průzkum, stačilo Gótům pouze počkat, až se nepřítel rozvine okolo hradby a pak zaútočit. Římská jízda byla úderem z boku smetena a pěchota obklíčena. Císař Valens padl a spolu s ním zahynuly přibližně 2/3 jeho mužů. Podle římského historika [[Ammianus Marcellinus|Ammiana Marcellina]] to byla nejhorší porážka [[Starověký Řím|Římanů]] od dob kartaginského vojevůdce [[Hannibal]]a. Gótové se poté pokusili dobýt nejprve [[Edirne|Adrianopolis]] a poté [[Konstantinopol]], ale bez úspěchu.
 
Ráno [[9. srpen|9. srpna]] [[378]] vytáhlo římské vojsko od Adrianopole, v jejíchž hradbách zanechalo trén a císařskou pokladnici, a zamířilo severovýchodním směrem.<ref>Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 126</ref> Postup vstříc nepříteli zabral Římanům celé dopoledne a teprve kolem druhé hodiny spatřili gótské vozy rozestavené ve tvaru kruhu.<ref name="Heat179">Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 179</ref> Muže i zvířata zmáhalo v závěru pochodu palčivé vedro, hlad i žízeň. Gótové ještě zhoršili útrapy svých protivníků zapálením suché trávy a roznícením požárů.<ref name="Herw85"/> Římský předvoj záhy objevil, že Gótové jsou oproti dřívějším odhadům výrazně početnější. Fritigern, usilující patrně o získání času dostačujícího k návratu Alatheových a Safrakových jezdců, vyslal k císaři dvě poselstva.<ref name="HerDu127">Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 127</ref> Znejistělý Valens projevil ochotu vyjednávat.<ref name="Heat179"/> Nicméně při dohadování výměny rukojmí vyrazily dvě jednotky, příslušející k císařově tělesné stráži ''scholae palatinae'', předčasně do útoku, do něhož se ihned zapojil i zbytek římského vojska, jehož levé křídlo se dosud nacházelo v pochodové formaci.<ref name="Kuli142">Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 142</ref> Boj začal, aniž by kterákoli z válčících stran byla připravena.
== Následky bitvy ==
Následky porážky byly strašlivé. Obranný systém říše na dolním [[Dunaj]]i se rozpadl, cesta na římské území se otevřela dalším [[barbar]]ům. Porážka a prudký pokles vojenské moci Říma povzbudil další barbary a dunajskou hranici následovala v jejím zhroucení i hranice [[rýn]]ská. Teprve roku [[382]] se císařům [[Theodosius I.|Theodosiovi I.]] a [[Gratianus|Gratianovi]] podařilo Góty pacifikovat a uzavřít s nimi dohodu. Gótové byli znovu usazeni na území říše, získali půdu a bylo jim povoleno řídit se vlastními zákony. Zachovali si tak značnou autonomii, nesměli však mít svého náčelníka. Jako [[foederát]]i byli povinni službou v římském vojsku a řada gótských velmožů poté udělala kariéru v římských legiích. Přesto se rány od Adrianopole zacelovaly ještě desetiletí a v západní části říše se nezacelily už nikdy. Bitva u Adrianopole je často považována za rozhodující mezník, od kterého začíná období definitivního rozpadu římské říše.
 
[[Soubor:Battle of Adrianople 1.png|thumb|250pxupright=0.9|BitvaÚtok u Adrianopole, římský útokŘímanů a protiúderreakce ukryté jízdy.Gótů]]
Bitva je někdy vykládána jako vítězství gótské jízdy nad římskou pěchotou a důkaz zastaralosti koncepce [[Římská legie|legií]], ovšem takovýto náhled je sporný. Hlavní příčinou porážky byl totiž otřesný výkon Valenta jako vojevůdce a to, že slepě nakráčel do pasti. Za takových okolností by neobstála žádná tehdejší koncepce, žádná tehdejší armáda.
Průběh bitvy nastíněný moderními historiky se poněkud rozchází vinou nejednoznačnosti jejího popisu v antických pramenech. Podle převažujícího výkladu proniklo nejblíže k nepřátelskému ležení římské jezdectvo na levém křídle.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 179; Kulikowski, Michael. ''Rome's Gothic Wars''. s. 142</ref> Když zatlačilo Góty k jejich vozovému táboru, Alatheova a Safrakova nedaleko pícující jízda se společně s Alany přiřítila do bitevní vřavy a uvrhla Římany ve zmatek.<ref>Ammianus Marcellinus. ''Dějiny římské říše za soumraku antiky'' XXXI.12.17</ref> Římská kavalerie na levém křídle byla v důsledku jejich náhlého a nečekaného útoku odříznuta a zahnána na útěk.<ref name="Kuli142"/> Po destrukci levého křídla byla římská pohroma završena masivním úderem Gótů do obnaženého boku Valentovy pěchoty.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 179-180; Burns, Thomas S. ''Barbarians within the Gates of Rome''. s. 33</ref> Dle mínění některých badatelů však gótská a alanská jízda napadla nejprve římské jezdectvo na pravém křídle, na něž měla udeřit ze strany, anebo možná dokonce z týlu.<ref name="Herw85"/> Část Gótů měla potom objet římské linie a obdobným způsobem přemoci levé křídlo, čímž bylo římské jezdectvo naprosto rozprášeno.<ref name="HerDu127"/>
 
Gótská pěchota mezitím opustila své obranné postavení ve vozovém kruhu a vrhla se na Římany čelně. Legionáři, opuštění jízdou a ze všech stran sevření barbary, byli natlačeni k sobě. Stěsnaní na malém prostoru, nemohli manévrovat a vést efektivní boj, v nastalé řeži proto mnozí podlehli zraněním, jež jim přivodili vlastní spolubojovníci.<ref name="Kuli142"/> Vyčerpaní římští pěšáci, znavení srpnovým horkem, náročným pochodem a oslepovaní kouřem, se brzy ocitli na pokraji zhroucení.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 180</ref> Lítý zápas trval do pozdního odpoledne, kdy se římský bitevní šik začal pod vytrvalým náporem nepřátel rozpadat.<ref name="Kuli142"/> Následný úprk Římanů se změnil v krvavý masakr, který ukončila až noc znemožňující další pronásledování.
== Externí zdroje ==
{{commonscat|Battle of Adrianople}}
* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1612 Článek o Valentovi na antika.avonet.cz]
 
Gótové dosáhli navzdory veškerému očekávání ohromujícího vítězství, neboť potřeli elitní a nejcennější sbory východního vojska. Přesné údaje o počtu padlých jsou dodnes předmětem diskuzí. Ammianus poznamenává, že si stěží jedna třetina Římanů dokázala zachránit život,<ref>Ammianus Marcellinus. ''Dějiny římské říše za soumraku antiky'' XXXI.13.18</ref> z čehož vyplývá, že drtivá většina příslušníků východních comitatenses nalezla v této bitvě smrt. S nimi zahynulo třicet pět [[Vojenský tribun|tribunů]] a velitelů jednotek, včetně Traiana a Sebastiana, a především samotný císař Valens.<ref>Burns, Thomas S. ''Barbarians within the Gates of Rome''. s. 35</ref> Přesné okolnosti jeho úmrtí sice zůstávají neznámé, zřejmě ale zemřel mezi svými vojáky nedlouho poté, co byl během střetnutí zasažen šípem.<ref name="HerDu128">Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 128</ref> Podle méně pravděpodobné verze jeho skonu byl zraněný odnesen do jistého stavení. To posléze obklíčili a zapálili gótští válečníci, nemající tušení o tom, kdo se ukrývá uvnitř.<ref>Ammianus Marcellinus. ''Dějiny římské říše za soumraku antiky'' XXXI.13.14-15</ref>
{{Link FA|es}}
 
{{Link FA|pl}}
== Další vývoj ==
 
Okamžitě po svém velkolepém úspěchu se Gótové vydali k Adrianopoli, ovšem jejich snahy o zdolání městského opevnění se ukázaly marné. Nato krátce ohrožovali Konstantinopol, než byli zahnáni nově příchozími římskými posilami.<ref>Halsall, Guy. ''Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568''. s. 179</ref> Ani po bitvě u Adrianopole Gótové nedokázali obsadit města, v nichž bylo uschováno bohatství Římanů a zvláště nezbytné zásoby zbraní a jídla.<ref>Wolfram, Herwig. ''The Roman Empire and its Germanic Peoples''. s. 86</ref> Barbaři si i nadále museli obstarávat potraviny loupením a drancováním zemědělských usedlostí, tudíž v žádné lokalitě nemohli pobývat příliš dlouho. Vítězství paradoxně narušilo soudržnost Fritigernova vojska a oslabilo jeho pozici, jelikož gótský vůdce nemohl své muže udržet pohromadě, ani sledovat jakýkoli dlouhodobější záměr. Římané tím získali čas zotavit se z uštědřené prohry.<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 128</ref>
 
Gratianus zpočátku nepodnikl proti Gótům žádná opatření a teprve v lednu [[379]] ustavil [[Hispánie|hispánského]] důstojníka [[Theodosius I.|Theodosia]] novým východním císařem.<ref name="Gót">Heather, Peter. ''Gótové''. s. 143</ref> Ten dočasně zakotvil v [[Soluň|Soluni]], odkud řídil obnovu poničené armády. Rolníci, horníci, asijští i afričtí spojenci a dokonce gótští žoldnéři byli rekrutováni v zájmu urychleného doplnění východních sborů.<ref name="HerDu131">Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 131</ref> Gótové se zatím přesunuli z východního Balkánu přes Trajánovu bránu do [[Dácie]] a [[Moesie|Horní Moesie]].<ref>Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 183</ref> I přes jistá dílčí vítězství nebyli Římané schopni Góty rozhodujícím způsobem porazit.<ref name="HerDu131"/> V roce [[380]] se od Fritigernových Gótů oddělili Alatheovi a Safrakovi Greutungové a Alani, mířící na severozápad do Panonie.<ref name="Herw88">Wolfram, Herwig. ''The Roman Empire and its Germanic Peoples''. s. 88</ref> Tam byli potom Gratianem usazeni, nebo poraženi.<ref name="Gót"/> Naproti tomu Fritigern táhl údolím řek [[Velká Morava (řeka)|Moravy]] a [[Vardar]]u na jih do [[Makedonie (provincie)|Makedonie]] a severního [[Řecko|Řecka]]. Theodosius se s těmito Góty srazil, avšak utrpěl porážku. Až roku [[381]] vytlačily západní oddíly barbary zpět do Thrákie.<ref name="Heat184">Heather, Peter. ''The Fall of the Roman Empire''. s. 184</ref>
 
Po šesti letech vytrvalého a převážně nerozhodného zápolení, při němž přišli o život vedle Valenta i Fritigern a oba velitelé Greutungů, uzavřeli Římané s Góty [[3. říjen|3. října]] [[382]] smlouvu (''foedus''), jíž byla válka ukončena. Ačkoli toto vyústění bylo prezentováno jako gótská kapitulace, ve skutečnosti si Římané mohli jen stěží nárokovat úplné vítězství.<ref name="Heat184"/> Výsledek konfliktu se odrazil i ve sjednané dohodě, jež znamenala zásadní posun v římské politice vůči barbarům usazeným na teritoriu říše.<ref name="Herw88"/> Podle mírových podmínek obdrželi Gótové půdu k usídlení a obdělávání, zachovali si vlastní zákonodárství a směli si ponechat stávající kmenové struktury, přestože žádný jednotlivec nebyl uznán za náčelníka všech Gótů.<ref>Heather, Peter. ''Gótové''. s. 144</ref> Foedus jim rovněž stanovil povinnost odvádět rekruty do římské armády a v případě nutnosti se zavazovali k všeobecné službě jako spojenci (''[[foederati]]'') Římanů. Gótům bylo tedy garantováno jakési poloautonomní postavení v římské říši.<ref>Halsall, Guy. ''Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568''. s. 180</ref>
 
== Hodnocení ==
 
Mnoho moderních badatelů vycházelo z teze Charlese Omana pokládajícího bitvu u Adrianopole, vzhledem k vítězství gótského jezdectva nad římskou těžkou pěchotou, za okamžik zvratu v dějinách západního vojenství.<ref>Dupuy, R. Ernest; Dupuy, Trevor N. ''Historie vojenství : Harperova encyklopedie. Od roku 3500 př. Kr. do roku 1700''. s. 153</ref> Tato teorie byla zpochybněna a vyvrácena historikem Thomasem Burnsem označujícím počty gótských jezdců za silně nadsazené kvůli problémům s jejich zásobováním.<ref>[http://skookumpete.com/adrianople.htm Donnely, Peter. ''What Happened at Adrianople?'']; Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 127</ref> Třebaže Fritigernově kavalerii náležela podstatná úloha ve vývoji bitvy, celé střetnutí se oboustranně odvíjelo jako boj pěchoty.<ref>Penrose, Jane. ''Řím a jeho nepřátelé''. s. 238</ref> Často bylo také uváděno, že zkáza Římanů u Adrianopole vedla ke změnám ve složení pozdně římské armády a ke vzrůstajícímu využívání jízdy. Tento proces ale započal dávno před rokem 378, neboť jezdectvo posilovalo svoji roli na úkor těžké pěchoty přinejmenším od poloviny [[3. století]].
 
Obdobně je tato bitva přeceňována z hlediska [[Pozdní antika|pozdně antických]] dějin. Římané žijící v [[5. století]] spatřovali v porážce u Adrianopole slovy historika [[Rufinus (historik)|Rufina]] „počátek všech dalších neštěstí římské říše“. Takto na tento střet nahlížel i [[Edward Gibbon]], jehož postoj do značné míry ovlivnil novodobé hodnocení Adrianopole. Nicméně soudobí autoři uvažovali odlišně. [[Ammianus Marcellinus]] sice završil své dílo popisem tohoto boje a srovnával ji s [[Bitva u Kann|bitvou u Kann]]. Navzdory tomu ji nechápal jako neodčinitelnou katastrofu a byl optimisticky přesvědčen, že se říše s tímto nezdarem vypořádá.<ref name="HerDu128"/> Každopádně nelze opomíjet, že Římany stihla nejhorší porážka od [[krize třetího století]]. Gótové uštědřili svým nepřátelům zdrcující ránu, protože zničili jádro mobilních záloh východní říše a pobili velkou část jejích velitelských kádrů. Chybějící rezervy římské armády zapříčinily nemalé obtíže při získávání nových vojáků, jež musely být řešeny i odvody Gótů, čímž se ještě zvýraznily negativní strategické a morální dopady porážky. Adrianopol přesto nesymbolizuje konec římské říše, jejíž vojenská moc byla pouze přechodně ochromena.
 
Foedus z roku 382 vytvořil právní základ pro fakticky samostatnou existenci Gótů, kteří v roce 376 uprchli na římské území před tlakem Hunů, v římské říši a současně zajistil prostor pro jejich pozvolnou transformaci v kmenový svaz [[Vizigóti|Vizigótů]],<ref>Heather, Peter. ''Gótové''. s. 62</ref> což lze pokládat za nejdalekosáhlejší důsledky bitvy u Adrianopole.<ref>Wolfram, Herwig. Dunlap, Thomas J. ''History of the Goths''. s. 130</ref> Římané dovolili, aby nezanedbatelná a nadto potenciálně nepřátelská síla setrvala neporažená uvnitř jejich hranic. Ta se pak v dalších desetiletích stala zdrojem četných dramatických krizí a významně se podílela na kolapsu [[Západořímská říše|západořímské říše]].
 
== Související články ==
* [[Gótové]]
* [[Stěhování národů]]
 
== Poznámky ==
<references/>
 
== Literatura ==
* AMMIANUS, Marcellinus. ''Dějiny římské říše za soumraku antiky''. Praha : Arista : Baset, 2002. ISBN 80-86410-26-9
* BURNS, Thomas S. ''Barbarians within the Gates of Rome: a Study of Roman Military Policy and the Barbarians, ca. 375-425 A.D. '' Indiana University Press, 1994. ISBN 978-0253312884
* DUPUY, R. Ernest; DUPUY, Trevor N. ''Historie vojenství : Harperova encyklopedie. Od roku 3500 př. Kr. do roku 1700.'' Praha : Forma, 1996 ISBN 80-7213-000-5
* HALSALL, Guy. ''Barbarian Migrations and the Roman West, 376-568''. Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0521434911
* HEATHER, Peter. ''The Fall of the Roman Empire: A New History of Rome and the Barbarians''. Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0195325416
* HEATHER, Peter. ''Gótové''. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-199-9
* KULIKOWSKI, Michael. ''Rome's Gothic Wars: From the Third Century to Alaric''. Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0521608688
* PENROSE, Jane. ''Řím a jeho nepřátelé : říše stvořená a zničená válkou''. Praha : Fighters Publications, 2007. ISBN 978-80-86977-10-2
* WOLFRAM, Herwig. DUNLAP, Thomas J. ''History of the Goths''. University of California Press, 1990. ISBN 978-0520069831
* WOLFRAM, Herwig. ''The Roman Empire and Its Germanic Peoples''. University of California Press, 2005. ISBN 978-0520244900
 
== Externí zdrojeodkazy ==
{{commonscat|Battle of Adrianople}}
*[http://www.mcgill.ca/files/classics/2009-10-10.pdf Eisenberg, Robert. ''The Battle of Adrianople: A Reappraisal''] {{en}}
*[http://skookumpete.com/adrianople.htm Donelly, Peter. ''What Happened at Adrianople?''] {{en}
* [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=16121684 ČlánekAdrianopolis o378 Valentovi nan.l. (antika.avonet.cz)]
 
[[Kategorie:Bitvy Římanů|Adrianopolis 378A]]
[[Kategorie:378Bitvy Gótů|A]]
 
[[bg:Битка при Адрианопол (378)]]