Erinaceus: Porovnání verzí

Během roku mívá ježek několik příbytků – letní hnízda, hnízda určená k odchovu mláďat a zimní hnízda. Najdeme je v křoví, pod chrastím a pod většími kameny či padlými kmeny, v rozsedlinách skal, případně pod kůlnami a přístavky. Letní hnízda jednoho ježka jsou od sebe vzdálena 250 - 600 metrů. V horkém létě (v noci nad 16  °C) se obejde ježek bez úkrytu. Ježek východní si hrabe i krátké nory, nanejvýš půl metru dlouhé. Na stavbě zimního hnízda si ježkové dávají víc záležet., neboť v něm stráví 3,5 – 6 měsíců. Jeho stěny jsou neprodyšné a často ho ještě zakryjí vrstvou hrabanky. Stálý vchod nemá, neboť po ulehnutí ježkové vstupní otvor ucpou.

Neméně důležitá je volba úkrytu. Zimní hnízda musí být dost důkladná, téměř vodovzdorná a dokonale [[Tepelný izolant|izolující]] od chladu. Měření ukázala, že při kolísání vnější [[teplota|teploty]] v rozmezí -8 až +8  °C se uvnitř pohybuje [[teplota]] od +1 do +5  °C.

U nás se ježkové ukládají k zimnímu spánku nejčastěji v [[říjen|říjnu]]. Začátek [[hibernace]] obvykle následuje po dlouhodobějším poklesu průměrné teploty [[vzduch]]u pod 10-15  °C, což spolu s prodlužujícími se nocemi vyvolává změny v produkci některých [[hormon|hormonů]]. Zatímco při odpočinku spí ježek polostočený na boku, při zimování se úplně stočí do klubíčka. Když se jeho tělesná teplota postupně sníží z normálních 35-36  °C (průměr 35,4  °C) na 5-8  °C, zapne se „automatické vytápění", které vyrovnává tepelné ztráty tak dobře, že jeho teplota nikdy neklesne pod nulu - to by zmrzl. Během zimního spánku se počet tepů [[srdce]] sníží ze 200-300 na pouhých 5 za minutu, podobně je tomu i [[Tlak krve|krevním tlakem]] a s [[dýchání]]m, které klesá ze 40-50 výdechů na pouhé 1-2 výdechy za minutu. Celkově se energetické nároky ježčího organizmu sníží během zimního spánku asi na 10 % úrovně v aktivního stavu. Dále dochází i k řadě dalších fyziologických změn - o víc než polovinu se zmenšuje [[slinivka břišní]], smršťují se [[střevo|střeva]], mění se krevní obraz ([[bílá krvinka|bílé krvinky]] se stěhují do [[Lymfatická soustava|lymfatických žláz]]) i obsah různých prvků v [[Krevní plazma|krevní plazmě]] atd.

Ježek má v přírodě málo přirozených nepřátel. Schopnost stočit se do pichlavé koule mu často zachrání život, neboť odradí mnoho [[šelma|šelem]] a [[Predátor|dravců]], pro které by jinak byl lákavým soustem. Ve skutečnosti má jen dva opravdové nepřátele - [[tchoř]]e a [[Výr_velkýVýr velký|výrvýra]]a. Početné zbytky ježčích kůží, nacházené v norách tchořů a poseté na hnízdištích výrů ukazují, že oba dokážou ježka přelstít. S čím se ovšem ježkové nedokážou vyrovnat, jsou rozmary počasí, zejména časté zimní oblevy nebo silné mrazy bez sněhu. V létě jim nesvědčí déle trvající deště; při promáčení a podchlazení trpí kašlem a [[Průjem|průjmy]]. Pomalý růst a hubnutí ježků mívá zase na svědomí plicní [[parazit]] [[plicnivka ježčí]]. V některých oblastech napadá 80-90 % dospělé populace ježků. Naproti tomu množství [[klíště|klíšťat]], [[blecha|blech]] a [[roztoč|roztočů]], které ježci ve své srsti hostí, žádné vážné nebezpečí neznamená.

Dokrmované mládě umístíme ve větratelné místnosti s teplotou 18-20  °C. Jako obydlí mu dáme dřevěnou bedničku nebo kartónovou krabici se vstupním otvorem asi 10×9 cm a s odnímatelným víkem, vyplněnou zmuchlaným měkkým papírem nebo netřepivými hadříky. Obydlí musí být vysoké alespoň 40 cm, jinak bude ježek přelézat jeho stěny.