Rastattský mír: Porovnání verzí

Rakousko začalo jednat o této smlouvě s Francií v situaci, kdy ho utrechtským mírem opustili jeho spojenci, zejména [[Velká Británie]]. Ti se obávali možného spojení Rakouska a [[Španělsko|Španělska]] v osobě rakouského císaře [[Karel VI.]]. Obě znepřátelené strany byly navíc válečným konfliktem značně vyčerpané a bylo nepravděpodobné, že jeho pokračování jim může přinést v dohledné době nějaké výsledky.<ref name="Vlnas">{{Citace monografie

}}</ref> Na španělský trůn sice usedl [[Filip V. Španělský|Filip V.]], vnuk francouzského krále [[Ludvík XIV.]], místo císaře Karel VI., ale Ludvík XIV. nedosáhl svého původního cíle, kterým bylo spojení francouzského a španělského království. Říše rakouských [[Habsburkové|Habsburků]] dosáhla podpisem smlouvy největšího územního rozsahu ve své historii.<ref name="Vlnas457">Vlnas, str. 456-457.</ref> Navíc vyjednáváním v Rastattu získala mnohem více než se jí nabízelo utrechtským mírem, jehož vyjednávání se také původně účastnila. Rastattský mír je spojován se změnami v evropské politice, spojenými s příklonem k tzv. [[politika rovnováhy sil|politice rovnováhy sil]].<ref name="Vlnas456">Vlnas, str. 455-456.</ref>

[[Soubor:Prinz-Eugen-von-Savoyen1.jpg|thumb|left|Jedna z klíčových osobností války o španělské dědictví a hlavní rakouský vyjednavač rastattského míru Evžen Savojský na obraze [[Jacob van Schuppen|Jacoba van Schuppen]] z roku 1718]]

Dalším úspěchům protifrancouzské koalice zabránily volby ve Velké Británii, kde nástup vlády [[Toryové|toryů]] znamenal propuštění vévody z Marlborough z armády a postupné omezování anglické účasti ve válce. Rozhodujícím okamžikem ve válce se stala smrt rakouského císaře [[Josef I.|Josefa I.]] Rakouským císařem se stal Karel VI., který byl zároveň i uchazečem o španělský trůn ze strany protifrancouzských spojenců. Možné propojení Španělska a jeho [[kolonie|kolonií]] s Rakouskem bylo zcela nepřijatelné hlavně pro Velkou Británii. S ukončením konfliktu souhlasili i Nizozemci ohrožení postupem francouzské armády po jejím vítězství v [[bitva u Denain|bitvě u Denainu]] [[24. červenec|24. července]] [[1712]]. Následná jednání mezi Francií, Španělskem, Velkou Británií, Nizozemím, Savojskem a Pruskem byli zakončeny tzv. utrechtským mírem z 11. dubna roku 1713. Rakouští [[diplomat|diplomaté]] své podpisy ke smlouvě z důvodu přehnaných francouzských požadavků odmítli připojit.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Veber|jméno=Václav|odkaz na autora=Václav Veber|spoluautoři=a kol.|titul=Dějiny Rakouska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=2002|isbn=80-7106-491-2|poznámka=Dále jen ''Dějiny Rakouska''|strany=296–298|jazyk=}}</ref>

Po odstoupení Velké Británie z válečných operací roku [[1712]] se ministři a rádci Karla VI. nemohli shodnout na dalším rakouském postupu. Největší vliv měl na císaře [[Česká dvorská kancelář|český nejvyšší kancléř]] [[Jan Václav Vratislav z Mitrovic|Vratislav z Mitrovic]], který si společně s prezidentem [[Dvorská válečná rada|Dvorské válečné rady]] Evženem Savojským a [[Rakouská dvorská kancelář|druhým dvorním kancléřem]] hrabětem [[Philipp Ludwik Wenzel Sinzendorff|Philippem Ludwikem Sinzendorffem]] byl vědom obtížnosti dalšího pokračování ve válce. Bylo jim jasné, že kdyby k mírovým jednáním přistoupilo i Nizozemí, tak by osamocené Rakousko ve válce pokračovat nemohlo. Hlavním plánem těchto politiků a zvláště Vratislava z Mitrovic bylo vzdát se nároku na Španělsko, které bez podpory místních obyvatel a silného [[námořnictvo|námořnictva]] Rakousko nemohlo udržet. Další součástí plánu bylo ponechat si italské državy, hlavně Milánsko a bývalé Španělské Nizozemí případně vyměnit za [[Bavorsko]]. Tento plán však narážel na odpor rádců, které si Karel VI. přivedl ze Španělska.<ref>Vlnas, str. 446-448.</ref>

Nakonec hrabě Sinzendorff, který se účastnil za Rakousko mírových jednání mezi mocnostmi na přelomu roku 1712 a 1713 a také počátkem roku 1713 dostal od vídeňského dvora pokyn učinit Francii podle potřeby určité ústupky. Francouzští [[diplomat|diplomaté]] si to vyložili jako projev slabosti a začali stupňovat své požadavky. Požadovali od Rakouska vyklizení italských měst [[Mantova|Mantovy]], [[Mirandola|Mirandoly]] a [[Comacchio|Comacchia]], odškodnění svého spojence bavorského [[kurfiřt|kurfiřta]] [[Max Emanuel|Maxe Emanuela]] [[Sardinie|Sardinií]] a [[Lucembursko|Lucemburskem]] a také aby se císař vzdal titulu španělského krále. Tyto požadavky byli pro Karla VI. a jeho ministry nepřijatelné. 11. dubna 1713 tedy ostatní země podepsali utrechtský mír bez Rakouska, které setrvalo ve válce.<ref>Vlnas, str. 450.</ref>

[[Soubor:Johann_Rudolf_Huber_Friedenskongress_1714.jpg‎|thumb|300px|Účastníci mírového kongresu v Badenu v září 1714 na portrétu od [[Johann Rudolf Huber|Johanna Rudolfa Hubera]]. Maršál [[Claude de Villars|Villars]] sedí zcela vlevo, zcela vpravo je [[Evžen Savojský]]]]

Příznivou atmosféru mírových jednání ovlivnil přátelský vztah obou protivníků, prince Evžena Savojského a maršála Villarse. Lepší vyjednávací pozici měl [[Habsburkové|habsburský]] vojevůdce, který jako nejvlivnější ministr Karla VI. měl plnou důvěru svého panovníka. a například druhého kancléře hraběte Sinzendorffa, navícNavíc se mohl opřít o zkušený tým zde přítomných diplomatů a na dálku také o informace druhého dvorního kancléře a jednoho z vedoucích ministrů tzv. [[Tajná rada|Tajné konference]] hraběte Sinzendorffa. Francouzští politici naopak nebyli jednotní, maršál Villars musel na dálku svádět boj s [[Versailles|versailleskou]] opozicí v čele s [[ministr zahraničí|ministrem zahraničí]] [[Jean-Baptiste Colbert de Torcy|Jeanem-Baptistem Torcym]], který byl zastáncem tvrdšího protirakouského postupu. Villars si byl vědom slabosti svého postavení a snažil se vyjednat pro Francii příznivý mír co nejrychleji. Sám při tom dělal chyby, např. nebyl dobře informován o všech detailech vyjednávání. Jeho protivník si toho byl dobře vědom.

V prosinci 1713 začalo jednání váznout, když Francouzi odmítali vrátit do říšských rukou [[pevnost]] Landau, vyjednavači se nemohli shodnout ani na odškodnění pro bavorského kurfiřta Maxe Emanuela a jeho bratra Josefa Klementa. Následný přepracovaný návrh dohody byl odmítnut francouzským ministrem Torcym a i samotným Ludvíkem XIV. a další jednání zcela zablokoval požadavek z Versailles na odškodnění jeho spojence knížete [[František II. Rákóczi|Františka II. Rákócziho]].

Důkazem jejich trvajícímstále trvajícího přátelství může být i to, že se při úvodním setkaní v Rastattu upřímně a vřele objali. Během mírového vyjednávání v Rasttatu pak zcela opomíjeli složitý [[protokol]] diplomatického vyjednávání plný [[ceremoniál|ceremoniálních]] záležitostí, typický pro tehdejší [[baroko|barokní]] období. Často se navštěvovali, vtipkovali spolu a po večerech hráli karty nebo poslouchali hudební představení. Při vlastních diplomatických jednáních však tvrdě hájili zájmy svých států. Chování svého protěšku popisoval maršál Villars v dopise do Francie tímto způsobem: „Jsme zde, princ Evžen a já, v těsných osobních vztazích. Jeho charakter nezná žádnou přetvářku a on mi sděluje zcela svobodně své mínění o všem, vyjma záležitostí týkajících se jeho panovníka“.<ref name="Vlnas455"></ref>

Rakousko si mírovým jednáním v Rastattu dokázalo dohodnout mnohem lepší podmínky, než mu nabízela Francie prostřednictvím utrechtského míru. Podle toho také vypadalo přivítání Evžena Savojského ve Vídni 19. března 1714 – jinak velmi rezervovaný císař Karel VI. ho veřejně objal a políbil. Nejdůležitější bylo rozšíření jeho rozšířeníříše o [[Španělské Nizozemí]], zmenšené o oblast [[Gelderland|Geldern]] a holandskou pevnostní bariéru. Dále rakouští Habsburkové získali Milánsko[[Milánské vévodství]], [[Sardinie|Sardinii]], [[Neapolské království|Neapolsko]], [[Mantova|Mantovu]], Commacchio[[Comacchio]], [[Mirandola|Mirandolu]] a tzv. Stato dei Presidii, dřívější opěrné body Španělska na [[toskánsko|toskánském]] pobřeží. Ten bod utrechtské smlouvy, který popisoval přenechání některých [[Lombardie|lombardských]] území Savojsku, nebyl v rastattské smlouvě vůbec zmíněn. Karel VI. už nemusel odškodňovat knížete Rákócziho a oproti utrechtskému míru ani bavorského kurfiřta Maxe Emanuela. Rakouský císař se však musel vzdát svých spojenců ve španělském [[Katalánsko|Katalánsku]], kteří byli v září 1714 poraženi. Proto i když se formálně nevzdal nároku na Španělsko, bylo jasné, že šance na jeho získání jsou velmi malé.

Říše rakouských [[Habsburkové|Habsburků]] dosáhla podpisem smlouvy největšího územního rozsahu ve své historii. Její území bylo ale rozdrobené a v důsledku toho obtížněji udržitelné. Všechny území jež zahrnovala, byly spojovány pouze osobou panovníka, [[Katolictví|katolickou vírou]] a tzv. [[Pragmatická sankce|pragmatickou sankcí]].<ref>Dějiny Rakouska, str. 299-300.</ref> Dlouhý válečný konflikt se také negativně projevil na stavu rakouského hospodářství a míře jeho [[Státní dluh|státního zadlužení]].<ref>Vlnas, str. 462.</ref> Francii ztratila svou velmocenskou převahu nad ostatními státy v Evropě a navíc i ji válka velmi vyčerpala. Územní zisky ze španělského dědictví posílily jeho soupeře Rakousko a zejména Velkou Británii. Její průmysl byl ochromen daněmi a ve státě byl nedostatek potravin, zejména pro chudé lidi. [[Státní dluh]] francouzského království se zvýšil ze 150 milionů [[livr|livrů]] v roce 1683 na téměř tři miliardy livrů v době ukončení války a Francii tak hrozil [[státní bankrot]].<ref name="Cronin">{{Citace monografie

Rastattská a utrechtská mírová dohoda byly součástí velkých změn v evropské mezinárodní politice. V Evropě se začala prosazovat tzv. [[politika rovnováhy sil]] na kontinentě, která střídala snahy politiků a panovníků ovládat rozsáhlá území několika států jednou [[dynastie|dynastií]], jak tomu bylo např. v případě Habsburků. Rozhodující úlohu v této politice rovnováhy hrála Velká Británie, jejíž vzrůstající ekonomická síla ji umožňovala podílet se na vytváření [[Koalice|koalic]] států a zamezit tak případnému vzrůstu jakéhokoli svého silného soupeře.<ref name="Vlnas457"></ref><ref name="Kissinger">{{Citace monografie

Ačkoli chtěl Ludvík XIV. po rastattském míru zlepšit vztahy s Rakouskem uzavřením spojenectví, po jeho smrti ([[1715]]) se Francie soustředila v zahraniční politice spíše na Velkou Británii. V [[18. století]] se státy řídily důsledně svými vlastními zájmy a ne snahou uspořádat evropské záležitosti na základě určitých principů.<ref>Kissinger, str. 67.</ref> V důsledku toho říše rakouských Habsburků a francouzské království občas měnili své spojence a i jejich vzájemný následující vztah byl tedy proměnlivý. Zhoršil v polovině 20. let 18. století, kdy se dcera uchazeče o polský trůn [[Stanislav Leszczyńský|Stanislava Leszczyńského]] [[Marie Leszczyńská|Marie]] měla provdat za francouzského krále [[Ludvík XV.|Ludvíka XV.]] Tento francouzský zájem na ovlivnění situace v [[Polsko|Polsku]] spojil Rakousko a Španělsko a Francie se ocitla s těmito zeměmi na pokraji války. Změna ve vnitřní politice francouzského království nástupem [[kardinál|kardinála]] [[André-Hercule de Fleury|André-Hercule de Fleury]] do funkce prvního ministra odvrátila válku [[válka o polské nástupnictví|o polské nástupnictví]] s habsburskou říší a ostatními zeměmi až do let [[1733]]-[[1735]]. Od roku 1741 Francie bojovala proti Habsburkům i v dalším konfliktu, ve [[Války o rakouské dědictví|válkách o rakouské dědictví]].<ref>Dějiny Francie, str. 282-284.</ref> V následující [[sedmiletá válka|sedmileté válce]] ([[1756]]-[[1763]]) už ale Francie stála po boku Rakouska jako spojenec<ref>Dějiny Francie, str. 286.</ref> a jejich vztah se zlepšil i v souvislosti se sňatkem následníka francouzského trůnu, budoucím králem [[Ludvík XVI.|Ludvíkem XVI.]] s rakouskou arcivévodkyní [[Marie Antoinetta|Marií Antoinettou]] v květnu roku 1770.<ref name="Herre">{{Citace monografie