Wikipedie

Opozice (politika): Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
tvorba nové kapitoly, drobné rozšíření
malé rozšíření, další reference, typo
Řádek 1:
[[Soubor:Nelson Mandela-2008 (edit).jpg|thumb|180px|[[Nelson Mandela]] (na snímku z roku 2008) strávil v opozicí více než 40 let]]
'''Opozice''' v [[politika|politickém životě]] jsou [[Politická strana|politické strany]] a jejich představitelé nebo skupiny obyvatel, kteří se nepodílejí na [[vláda|vládě]]. Opozice plní důležitou úlohu kontroly a kritiky vlády. Dále funguje jako nabídka alternativ k vládní politice a je připravena vládu v případě potřeby nahradit.
 
Prvním historicky doloženou a oficiální opozicí byli podle mnoha autorů římští [[Tribun lidu|tribunové lidu]]. Pokud se pominouvynechají státy [[Západní Evropa|západní Evropy]] a [[Angličtina|anglicky]] mluvící země, tak se existence [[Zákonnost|legální]] opozice výrazněji rozšířila až vod 2[[1970-1979|70. polovinělet]] [[20. století]].<ref name="Novák223">{{Citace monografie
| příjmení = Novák
| jméno = Miroslav
Řádek 14:
| isbn = 80-85850-22-2
}}</ref>
 
Zvláštním případem je tzv. [[antisystémová opozice]]. Tímto pojmem se označují politické strany, které se snaží změnit nejen vládu, ale i politické uspořádání jako celek.▼
 
Pravděpodobně nejdůležitější popis a rozbor opozice v demokratickém systému podal ve svém díle americký politolog [[Robert A. Dahl|Robert Dahl]].<ref name="Kubát">{{Citace monografie
Řádek 28 ⟶ 26:
| poznámky = [dále jen Kubát]
| isbn = 978-80-7363-285-4
}}</ref><ref name="Novák225">Novák, str. 225.</ref> Modely politické opozice podle něj rozlišujeme na základě šesti hledisek: 1. organizační soudržnost a koncentrace politické opozice, 2. soutěživost politické opozice, 3. místo setkání mezi politickou opozicí a těmi, kteří kontrolují vládu, 4. míra rozlišitelnosti a identifikovatelnosti politické opozice, 5. cíle politické opozice a 6. strategie politické opozice.<ref name="Kubát56">Kubát, str. 55-56.</ref>
}}</ref><ref>Novák, str. 225.</ref>
 
▲Zvláštním případem je tzv. [[antisystémová opozice]]. Tímto pojmem se označují politické strany, které se snaží změnit nejen vládu, ale i politické uspořádání jako celek.
== Základní definice ==▼
 
České slovo opozice pochází z latinského ''oppositus'', což se překládá jako postavený proti, protilehlý. V politice existují 2 základní druhy opozice:▼
▲== Základní definice a terminologie ==
▲České slovo opozice pochází z latinského ''oppositus'', což se překládá jako postavený proti, protilehlý.<ref>Kubát, str. 16.</ref> V politice existují 2 základní druhy opozice:
* opozice v nejvšeobecnějším (obecném) smyslu
* opozice v [[Instituce|institucionálním]] významu
Opozici v obecném smyslu pojmenoval [[Politologie|politolog]] [[Ghita Ionescu]] tímto způsobem: „Opozice v širokém slova smyslu se vztahuje na každé postoje nebo činy, dohodnuté, živelné nebo záměrné, ojedinělé nebo stálé, přicházející ze strany formálních nebo neformálních skupin nebo jednotlivců, uskutečňované za každých okolností a všemi prostředky, namířené proti existující moci.“<ref name="Ionescu">{{Citace monografie
| příjmení = Ionescu
| jméno = Ghita
| rok = 1967
| titul = The Politics of European Communist States
| vydavatel = Weidenfeld and Nicolson
| místo = Londýn
| počet stran = 304
| stránky = 2-3
| poznámky =
| isbn =
| jazyk = anglicky
}}</ref>
 
Do pojmu institucionální opozice spadají hlavně politické strany. Pokud jsou zastoupeni v [[parlament]]u, označují se za parlamentní opozici, v opačném případě se mluví o mimoparlamentní opozici.
 
Z [[Terminologie|terminologického]] hlediska se nazývají oba tyto druhy opozice tzv. politickou opozicí. Je totiž problematické opoziční konání rozdělovat na tzv. politickou opozici (zahrnující činnost související pouze úzce s politikou) a pouze tzv. opozici (s širším okruhem konání), protože rozdíly mezi nimi se stírají. Důvodem tohoto jednotného označení je např. snaha opozičních představitelů v [[Komunismus|komunistických]] režimech skrývat své aktivity a vydávat je za zdánlivě nepolitické. Může se to týkat i umělců nebo [[Kněz|kněží]] v nedemokratickém systému, v jejichž práci, ačkoli to nemusí být na první pohled patrné je politický prvek přítomen. I zde se tedy jedná o politickou opozici.<ref>Kubát, str. 22-23.</ref>
V nedemokratickém systému se opozice označuje jako nelegalizovaná nebo také neuznaná. Většinou ji není možné definovat jako nelegální, protože vládní režim ji často nezakáže, ale přesto pronásleduje.<ref>Kubát, str. 27.</ref>
 
V nedemokratickém systému se opozice označuje jako [[Legalizace|nelegalizovaná]] nebo také neuznaná. Většinou ji není možné definovat jako nelegální, protože vládní režim ji často nezakáže, ale přesto pronásleduje.<ref>Kubát, str. 27.</ref> Do opozice v nedemokracii se zahrnuje široká škála činností, např. i takové, které mohou vypadat jako [[Kriminalita|kriminální]] jednání, ale ve skutečnosti jím nejsou. Konkrétně je to třeba ukrývaní obilí či neplacení daní v některých bývalých komunistických režimech. I v tomto konání může být skrytý politický protest.<ref>Kubát, str. 28-30.</ref> Co se týče vnitrostranické opozice, fungující v rámci vládní struktury v nedemokracii, tak i ta může být zajistých okolností do opozičního hnutí zahrnuta, protože její aktivity mohou v konečném důsledku rozvrátit vládní režim. Názory odborníků na tuto problematiku se ale liší. <ref>Kubát, str. 31-33.</ref>
 
== Historie institucionalizované opozice ==
První oficiální, organizovanou a historicky doloženou opozicí byli zřejmě [[Starověký Řím|římští]] [[Tribun lidu|tribunové lidu]]. Narozdíl od dnešní opozice však tribunové neměli možnost nahradit vládu, mohli na ni pouze dohlížet a do jisté míry upravovat její rozhodnutí. V době, kdy bylo umožněn vrstvě kterou hájili plebejům vstup do vyšších funkcí, začala jejich opoziční role ztrácet význam.<ref>Kubát, str. 43-44.</ref>
 
Ve [[středověk]]u měli panovníci často opozici v [[církev|církvi]] a jejích institucích. V [[18. století]] začala být opozice součástí státní moci a to prostřednictvím parlamentu, který měl možnost podílet se na některých vládních rozhodnutích. Později začala opozice existovat v podobě dvou navzájem si konkurujících složkách státní moci, např. mezi dvěma komorami parlamentu. Podnět k tomu dala i vláda [[Jakobíni|jakobínů]] v [[Národní konvent|Konventu]], kteří zde za [[Velká francouzská revoluce|Velké francouzské revoluce]] soustředili velkou část moci do svých rukou. V [[19. století]] začala institucionalizovaná opozice ve větším měřítku fungovat nezávisle na státní moci a to ve formě politických stran.<ref>Kubát, str. 43-44.</ref>
 
Pokud se vezmou lidské dějiny jako celek, tak existence pokojné a legální opozice příliš umožňována nebyla. V konkrétním příkladě stranické opozice byly vyjímkou zejména státy západní Evropy a [[Angličtina|anglicky]] mluvícího světa. Situace se změnila až s rozšířením demokracie do zemí jižní Evropy v 70. letech, [[Jižní Amerika|Jižní Ameriky]] v letech 80. a s pádem [[Komunismus|komunismu]] ve střední a východní Evropě po roce [[1989]].<ref name="Novák223"></ref>
 
V posledních letech dochází podle některých politologů k možnému omezování moci opozice v členských zemích [[Evropská unie|Evropské unie]] ve prospěch unijních orgánů. V některých současných demokratických zemích ztrácí vládní oponenti svou pozici i v důsledku omezování moci parlamentu ve prospěch vlády. Parlament je totiž často místo, kde je opozice nejaktivnější.<ref>Kubát, str. 48-50.</ref>
Řádek 52 ⟶ 66:
V demokratické společnosti je základní funkcí opozice oponovat vládě a případně nastoupit na její místo. V nedemokratickém státě je hlavním cílem opozice bojovat proti vládnímu režimu a nahradit jej jiným.
 
Mezi ostatní důležité funkce v demokracii patří kontrola vlády, která se odehrává hlavně v parlamentu. Dále se od opozice očekává kritika státní moci, jež by ale vůči ní měla nabízet alternativu. Děje se tak opět většinou v parlamentu, ale může to být i prostřednictvím jiné ústavní činnosti. Náplní činnosti opozice je i tzv. [[artikulace]] a agregace společenských zájmů. Znamená to, že opozice by také měla hájit tu část společnosti, která nemá možnost v politickém životě prosadit své zájmy nebo se jenom cítí být z politického života vytlačena. Tato funkce opozice pomáhá v některých případech do politického systému začleňovat nespokojené jedince a zabraňuje tak jejich případnému [[Radikalismus|radikalismu]]. S tím by měla souviset možnost lidí vyslovit se prostřednictvím opozice i přímo proti vládě, což opět pomůže v některých případech např. od odvrácení případných násilných nepokojů.<ref name="Kubát54">Kubát, str. 52-54.</ref>
 
Velká část politologů klade velký důraz na umírněnost opozice v demokracii. Například [[Raymond Aron]] ve své knize zhruba uvádí, že politický soupeř by neměl být vnímán jako válečný nepřítel a cílem opozice by neměla být destrukce vlády. Politika totiž většinou není bojem mezi dobrem a zlem a neměla by být chápána v morálních kategoriích.<ref>{{Citace monografie
Řádek 63 ⟶ 77:
| počet stran = 346
| stránky = 13-14
| poznámky = [dále jen Aron]
| isbn = 83-07-02277-0
| jazyk = polsky
}}</ref> Tato snaha o umírněnost ale vždy není funkční, záleží na jakých pravidlech se politici v dané zemi dohodnou.<ref name="Kubát54"></ref>
 
Nástroje politické opozice jsou následující:
* '''poslanecké interpelace''' -– umožňují členům parlamentu pokládat otázky [[ministr|ministrům]] a [[Předseda vlády|předsedovi vlády]]
* '''parlamentní vyšetřovací komise''' -– slouží k vyšetřování případných vládních [[aféra|afér]]
* '''votum nedůvěry''' -– umožňuje opozici pomocí hlasování v parlamentu vyslovit vládě nedůvěru
 
Důležitou roli pro opozici v demokratické společnosti může také hrát [[Ústavní soud]], na který se politické strany mohou obracet v případě podezření na neústavnost některého vládou schváleného zákona.
 
== Popis a rozpor politické opozice, Robert Dahl ==
== Politická opozice podle Roberta Dahla ==
Nejvýznamnějším teoretikem zabývajícím se politickou opozicí v demokratické společnosti je zřejmě americký politolog Robert Dahl.<ref name="Kubát"/><ref name="Novák225"></ref> V roce [[1966]] představil stále uznávanou práci ''Political Oppositions in Western Democracies'', ve které popsal příklady politické opozice. Ve své koncepci popisuje pět základních sil, jež ovlivňují podobu těchto modelů. Jedná se o: rozšířené kulturní a historické předpoklady, [[Ústava|ústavní]] uspořádání a [[volební systém]], zvláštní [[Subkultura|subkultury]] v rámci daných států a společností, [[artikulace]] nespokojenosti s vládou a [[Sociální struktura|sociální]] a [[Ekonomika|ekonomické]] rozdíly. Podle tétojeho práce dále existuje šest hledisek pro rozlišení těchto příkladů politické opozice:
* '''organizační soudržnost a koncentrace politické opozice'''
* '''soutěživost politické opozice'''
Řádek 81 ⟶ 96:
* '''míra rozlišitelnosti a identifikovatelnosti politické opozice'''
* '''cíle politické opozice'''
* '''strategie politické opozice'''<ref name="Kubát56"></ref>
 
'''Organizační soudržnost a koncentrace opozice''' závisí do jisté míry na druhu [[Stranický systém|stranického systému]] příslušné země. Nejsilnější pozici má opozice v tzv. [[bipartismus|bipartistickém systému]], ve kterém se střídají u moci dvě politické strany. Hůře je na tom v tzv. [[multipartismus|multipartismu]], druhu stranického systému, kde je více politických stran. V této situaci musí strany utvářet koalice a nemají takovou jistotu, že se po volbách dostanou k moci a opozice je zde tedy více rozdělena. Vždy ale záleží na pevnosti politických stran a míře disciplinovanosti jejích členů.<ref>Kubát, str. 56-58.</ref>
[[Soubor:Gladstone debate on Irish Home Rule 8th April 1886 ILN.jpg|thumb|left|300px|Parlament bývá v některých případech důležitým místem setkání vlády a opozice. Na obrázku [[William Gladstone]] během debaty v [[Dolní sněmovna Spojeného království|Dolní sněmovně]] [[Velká Británie|Spojeného království]] v dubnu 1886.]]
 
'''Soutěživost opozice''' je určena nejen stranickým systémem, ale i [[Volební systém|systémem volebním]]. Největší míra soutěživosti je ve státě, kde fungují dvě hlavní politické strany a zároveň [[většinový volební systém]]. V tomto případě strany mohou pouze vyhrát a nebo prohrát a nejsou tedy tolik nuceny k vzájemné spolupráci. Situace je jiná u [[Poměrný volební systém|poměrného volebního systému]] v rámci kterého existuje více politických stran. Dohoda mezi politickými stranami je zde pravděpodobnější.<ref>Kubát, str. 58-60</ref>
 
V případě '''místa setkání mezi opozicí a vládou''' jsou čtyři situace nebo místa, které určují podobu opozice:
* volby -– v případě, že se u moci střídají dvě strany
* parlament -– za předpokladu, že se u moci střídají více než dvě strany, se o podobě vlády a tím pádem i opozice rozhoduje během povolebních vyjednávání v parlamentu
* jiné organizace, než politické strany -– např. místní správa
* situace, kdy není žádné místo setkání mezi opozicí a vládou -– za této varianty je moc ve státě velmi rozdělena a není tedy možné přesněji určit místo, kde se tvoří podoba opozice
 
'''Míra rozlišitelnosti a identifikovatelnosti opozice''' souvisí s předchozím hlediskem ''místo setkání mezi opozicí a vládou''. Střídají-li se u moci dvě politické strany, ve kterých jsou politici jednotní je rozlišitelnost nejsnažší, je to např. ve [[Velká Británie|Velké Británii]]. Úplným opakem jsou např. [[Spojené státy americké]], kde v důsledku rozptýlení státní moci, většinového volebního systému, politického [[individualismus|individualismu]] a větší důležitosti [[region|regionální]] politiky je obtížnější přesněji rozlišit politickou opozici.
Řádek 99 ⟶ 114:
* změna zvláštních prvků vládní politiky
* změna struktury [[Politický systém|politického systému]]
* změna [[Sociální struktura|sociálně]] [[ekonomika|ekonomické]] struktury<ref>Kubát, str. 60-61.</ref>
 
'''Strategie opozice''' jsou čtyři základní a další dvě, které se používají ve zvláštních situacích. Čtyři hlavní [[strategie]] jsou:
* volební vítězství -– v zemi kde jsou dvě hlavní politické strany
* koaliční vyjednávání -– v případě, že je ve státě více politických stran (minimálně tři)
* koaliční vyjednávání doplněné o smlouvání s jinými sdruženími než jsou politické strany za situace, že tato sdružení hrají ve státě větší roli
* proměnlivá strategie -– v případech, který souvisí s předchozí strategií, kdy je moc ve státě rozdělena na mnoho úrovních a mezi mnoho jednotlivců.
 
Ve zvláštních situacích může dojít ke strategii, v rámci které se politické strany sjednotí a to z důvodu buď vnitřního či vnějšího státního ohrožení. Obrácenou strategii používají strany s [[Revoluce|revolučními]] cíly. Tyto strany chtějí stát zničit a nebo změnit [[Ústava|ústavní]] zvyklosti, na kterých je stát postaven. Příkladem mohou být [[Nacismus|nacisté]] v [[Německo|Německu]].<ref>Kubát, str.62.</ref>
 
Mezi důležité koncepce opozice patří také teorie [[Klaus von Beyme|Klause von Beymeho]] z roku [[1987]] a koncepce [[Jean Blondel|Jeana Blondela]], jež byla vytvořena v roce [[1997]].<ref>Kubát, str. 145-146.</ref> Dosti známé jsou také práce na toto téma od [[Sylvie Giulj|Sylviea Giulja]] nebo [[Maurice Duverger|Maurice Duvergera]].<ref>Kubát, str. 68-69.</ref>
 
== Antisystémová politická opozice ==
Řádek 125 ⟶ 142:
}}</ref>
 
Při posuzování, zda politická strana je či není antisystémová, nehraje roli taktika této strany. Není tedy důležité, jestli daná strana je či není otevřeně revoluční. Antisystémová politická strana se totiž může zdánlivě přizpůsobit politickému prostředí ve kterém působí, to ale neznamená, že v budoucnu nebude usilovat o jeho zničení.<ref>Kubát, str. 73.</ref>
Antisystémové strany by se ale neměly podle Michala Kubáta zaměňovat s tzv. stranami extrémními (neplést s extremistickými). Extrémní strany jsou strany, které sice stojí na okraji politického spektra, ale nesnaží se zničit politické uspořádání jehož jsou součástí. Příkladem takovéto strany v České republice bylo v 90. letech [[Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa|Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa (SPR-RSČ)]].<ref>Kubát, str. 84, 130.</ref>▼
 
▲Antisystémové strany by se ale neměly podle Michala Kubáta zaměňovat s tzv. stranami extrémními (neplést s extremistickými). Extrémní strany jsou strany, které sice stojí na okraji politického spektra, ale nesnaží se zničit politické uspořádání jehož jsou součástí. Příkladem takovéto strany v České republice bylo v 90. letech [[Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa|Sdružení pro republiku -– Republikánská strana Československa (SPR-RSČ)]].<ref>Kubát, str. 84, 130.</ref>
 
== Konkrétní příklady opozice ==
=== Opozice v České republice ===
V České republice je opozice zákonodárným způsobem nepřímo podpořena článkem 6 [[Ústava České republiky|Ústavy]], který říká: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin."<ref>{{Citace Financováníelektronické opozice je oproti financování vládních stran výhodnější v [[Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky|dolní sněmovně]] [[Parlament České republiky|Parlamentu České republiky]]. Tam, na základě § 7 odst. 4 jejího jednacího řádu mají poslanecké kluby „nevládních politických stran" nárok na příspěvek násobený koeficientem 1,3.monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| titul = text Ústavy ČR na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
| url = http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html
| datum vydání = 16. 12. 1992
| datum aktualizace =
| datum přístupu = 2010-9-9
| vydavatel =
| jazyk =
}}</ref> Financování opozice je oproti financování vládních stran výhodnější v [[Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky|dolní sněmovně]] [[Parlament České republiky|Parlamentu České republiky]]. Tam, na základě § 7 odst. 4 jejího jednacího řádu mají poslanecké kluby „nevládních politických stran" nárok na příspěvek násobený koeficientem 1,3.<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
| odkaz na autora =
| titul = Jednací řád Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR - 9. část
| url = http://www.psp.cz/docs/laws/1995/90.html#_9
| datum vydání = 19. 4. 1995
| datum aktualizace =
| datum přístupu = 2010-9-9
| vydavatel =
| jazyk =
}}</ref>
 
Pokud použijeme kritéria, podle kterých definuje opozici politilog Robert Dahl můžeme obecně říci, že česká opozice je tvořena větším počtem politických stran, které se v některých případech stále ještě vyvíjejí, je tedy ''méně soudržná a koncentrovaná''. V parlamentu a ve volbách spolu politici ''spolupracují a zároveň soutěží'', nutí je k tomu poměrný volební systém, v rámci kterého uzavírají různé koalice. Podle dalšího Dahlova hlediska je ''místem setkání mezi vládou a politickou opozicí parlament''. Právě tam se (během často dlouhých jednání) rozhoduje, kdo sestaví vládu a kdo jí bude v budoucnosti oponovat. Čtvrté kritérium amerického politologa v případě České republiky znamená, že opozice je ''dobře rozlišitelná'', je tedy jasné které strany jsou vládní a které opoziční. Vyjímkou v tomto případě bylo v českém státě období, kdy zde platila tzv. [[opoziční smlouva]], podepsaná zástupci [[ODS]] a [[ČSSD]]. Za páté, ''cílem opozice je změna členů vlády a některých prvků její politiky'', pouze někdy se jí jedná o změnu sociálně ekonomické struktury společnosti, snaha o změnu podstaty politického uspořádání je v případě české opozice spíše výjmečná. A nakonec strategií českých opozičních stran je hlavně ''parlamentní vyjednávání'', které rozhodne o jejich budoucnosti.<ref>Kubát, str. 102-103.</ref>
 
Určitou zvláštností ve vývoji opozice v České republice byla tzv. opoziční smlouva. Opoziční smlouva je běžně užívaný název pro ''Smlouvu o stabilním politickém prostředí v České republice'' z července [[1998]]. Jednalo se o dohodu uzavřenou mezi ČSSD a ODS po předčasných [[Parlamentní volby v Česku 1998|parlamentních volbách]] v tom samém roce. Touto smlouvou se ODS zavázala tolerovat menšinovou vládu ČSSD po celou dobu jejího působení v letech 1998-2002. Mnozí politologové ji ale označovali v podstatě za smlouvu koaliční. Byl to například [[Michal Klíma]], který o ní hovořil jako o „skryté tiché velké koalici"koalici“.<ref name="Klíma">{{Citace monografie
| příjmení = Klíma
| jméno = Michal
Řádek 144 ⟶ 185:
| poznámky = [dále jen Klíma]
| isbn = 80-86031-29-2
}}</ref> Podle politologa [[Miroslav Novák (politolog)|Miroslava Nováka]] opoziční smlouva ještě neznamenala koalici těchto dvou stran, ale toleranční patent, který na ni roku [[2000]] navazoval, již vznik „skutečné parlamentní koalice"koalice“ umožnil.<ref>Kubát, str. 106.</ref>
 
Od [[Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2010|voleb do Poslanecké sněmovny]] v květnu 2010 je v České republice hlavní opoziční stranou [[Česká strana sociálně demokratická]]. Vládním oponentem v parlamentu je i Komunistická strana Čech a Moravy.
 
=== Opozice ve Velké Británii ===
[[Soubor:Harriet Harman, January 2009 2.jpg|thumb|[[Harriet Harmanová]] je současnou vůdkyní britské opozice]]
Opozice ve Velké Británii se nazývá ''Her Majesty´s Most Loyal Opposition'' -– „[[Loajální opozice Jejího Veličenstva|loajální opozice Jejího Veličenstva]]"“ a nebo pouze ''Official Opposition'' -– „oficiální opozice" a má dlouholetou tradici sahající až do počátku [[19. století]].<ref>{{Citace elektronické monografie
| příjmení =
| jméno =
Řádek 172 ⟶ 213:
| vydavatel =
| jazyk = anglicky
}}</ref> V jejím čele stojí tzv. ''The Leader of the Opposition'' -– „vůdce opozice"opozice“, jehož postavení je chráněno Zákonem o ministrech koruny z roku 1937.
 
Úkolem vůdce britské opozice je sestavit tzv. [[stínová vláda|stínovou vládu]] a spolu s ní se připravit na převzetí moci. Podle britského [[ústavní právo|ústavního právníka]] [[Rodney Brazier|Rodney Braziera]] je sice povinností vůdce opozice oponovat stávající vládě a jejímu předsedovi, ale měl by být také příležitostně připraven s ním spolupracovat, pokud mu premiér nabídně přístup k důvěrným vládním informacím nebo ho pozve k projednávání vládních záležitostí. Současným vůdcem opozice ve Spojeném království je úřadující předsedkyně [[Labouristická strana|Labouristické strany]] [[Harriet Harmanová]].
 
Opozice obecně má ve Velké Británii několik práv a výsad. Její vůdce má nárok na plat a jsou mu hrazeny provozní výdaje jeho kanceláře. Stát také částečně financuje opozici ze svého rozpočtu a dále mají největší opoziční strany v dolní sněmovně parlamentu nárok na tzv. „opoziční dny"dny“. Těchto „opozičních dnů" je celkem dvacet a během nich jsou v parlamentu přednostně projednávány návrhy předložené opozičními stranami. Sedmnáct dnů je vyhrazeno největší opoziční straně a zbylé tři jsou určeny pro druhou největší stranu v opozici.
 
Opozice má také právo v parlamentu každý měsíc pokládat dotazy členům vládního kabinetu a jednou týdně jeho předsedovi. V rámci těchto interpelací se střídají opoziční a vládní poslanci. Důležití mluvčí opozice při této příležitosti mohou položit více než jednu otázku.<ref>{{Citace elektronické monografie
Řádek 199 ⟶ 240:
* {{Citace monografie | příjmení = Novák| jméno = Miroslav | odkaz na autora = Miroslav Novák | titul = Systémy politických stran | vydavatel = Sociologické nakladatelství | místo = Praha | rok = 1997 | isbn = 80-85850-22-2}}
* {{Citace monografie | příjmení = Dahl | jméno = Robert | rok = 1968 | titul = Political Oppositions in Western Democracies | vydavatel = Yale University Press | místo = New Haven a Londýn}}
* {{Citace monografie | příjmení = Ionescu | jméno = Ghita | odkaz na autora = Ghita Ionescu | titul = The Politics of European Communist States | vydavatel = Weidenfeld and Nicolson | místo = Londýn | rok = 1967 | isbn = }}
* {{Citace monografie | příjmení = Aron | jméno = Raymond | odkaz na autora = Ghita Ionescu | titul = Widz i Uczestnik | vydavatel = Czytelnik | místo = Varšava | rok = 2005 | isbn = 83-07-02277-0}}
 
 
* {{Citace monografie | příjmení = Klíma | jméno = Michal | rok = 2001 | titul = Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství | vydavatel = Radix | místo = Praha}}
*{{Citace monografie
Řádek 223 ⟶ 268:
*[http://nobelprize.org/peace/laureates/1993/mandela-bio.html Nelson Mandela – Biography at Nobelprize.org] (anglicky)
*[http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/82593.stm článek o opozici na stránkách BBC] (anglicky)
*[http://http://www.psp.cz/docs/laws/1995/90.html#_9 Jednací řád Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR - 9. část]
*[http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html kompletní text Ústavy ČR na stránkách [[Poslanecká sněmovna|Poslanecké sněmovny]] [[Parlament ČR|Parlamentu ČR]]]
 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Opozice_(politika)“