Realismus a nominalismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Historie: fixlink |
|||
Řádek 12:
[[Platón]]ova filosofie má blízko ke krajnímu realismu: pravé bytí je vyhrazeno věčným, neměnným idejím, na nichž se jednotlivá jsoucna pouze podílejí (řec. ''methexis''). Pravé poznání je vždy poznáním ideje, kdežto zkušenost s jednotlivým je pouhé zdání. Tento postoj souvisí s Platónovým vysokým oceněním geometrie a matematiky i s jeho autoritativním pojetím společnosti.<ref>Srv. zejména ''Zákony''. </ref> Aristotelovo myšlení, daleko více založené na pozorování a zkušenosti, tento realismus neopouští, ale výrazně oslabuje: idea patří každé samostatné podstatě či esenci. Aristotelés věnuje také větší pozornost jazyku, logice a třídění jednotlivých zkušeností pomocí [[kategorie|kategorií]].
Za předchůdce nominalismu se někdy pokládá [[Hérakleitos|Hérakleitovo]] „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“<ref>Zlomek B 91.</ref>, jiné zlomky jsou ale zřetelně „realistické“.<ref>Např. zlomky B 2, B 113 aj. </ref> Podle [[:en:Problem of universals]] je postoj [[Gautama Buddha|Gautama Buddhy]] nominalistický. Nominalismus vznikl ve středověké [[scholastika|scholastice]], v souvislosti s kritikou poznání, budováním přesných pojmů a s objevem rozporů mezi autoritami u [[Roscelin z
V novověké filosofii se spor přenáší hlavně do otázky po poměru smyslové zkušenosti a rozumu. Zejména angličtí [[sensualismus|sensualisté]] se opírají o scholastickou zásadu „ze smyslů začíná lidské poznání“,<ref>Tomáš Akv., ''Summa contra gentiles'' III, 26 </ref> naproti tomu Descartes, Leibniz, Spinoza i Kant hájí rozumové poznání [[apriori]] (tj. „předem“), nezávislé na smyslové zkušenosti, jak je běžné třeba v matematice a geometrii. Podle Kanta dokonce smyslové poznání samo závisí na apriorních formách prostoru a času, které ze zkušenosti vzniknout nemohly, neboť jsou naopak podmínkou každé smyslové zkušenosti.
| |||