Cinefilie: Porovnání verzí

'''Cinefilie''' je v čistě [[Etymologie|etymologickém]] smyslu slova [[láska]] k filmu. V rozšířeném významu cinefilie označuje intenzivní zájem o [[film]], filmovou historii a filmovou teorii. Termín vznikl spojením slov cinema (jedno z několika označení pro film) a philia (jedno ze čtyř [[Starořečtina|starořeckých]] slov pro lásku).<ref Osobaname="kniha">{{Citace s vášnivým zájmem o film se nazývá '''cinefil'''.monografie

[[File:Cinematheque-Langlois.jpg||thumb|175px|right|Bývalý vchod do [[Francouzská filmotéka|Francouzské filmotéky]]. Na plakátu je cinefil a zakladatel filmotéky [[Henri Langlois]].]]

Již v období [[Němý film|němého filmu]], hlavně pak ve 20. letech minulého století, kdy němý film dosáhl svého vrcholu, se zakládali filmové kluby, ve kterých mohli filmoví nadšenci mezi sebou diskutovat a vidět jinde nepromítané filmy. Počátkem zvukové éry filmu ve 30. letech přibývalo lidí se zájmem o staré filmy, což vedlo ke vzniku filmových organizací jako [[Cinémathèque Françaisefrançaise]], prvního velkého archivu zaměřeného na shromažďování, zabezpečování a promítání filmových děl.

Snad nejvíce pozoruhodná cinefilní komunita dvacátého století byla ta, která se utvořila v [[Paříž|Paříži]] po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]]. Příliv zahraničních filmů, které byly zadrženy během okupace, stejně jako promítání tamějších filmových klubů a Cinémathèque Françaisefrançaise, vyvolal mezi mladými intelektuály zájem o světový film. Obecně lze říci, že cinefilové tohoto období vytvořili vzor pro budoucí generace filmových nadšenců tím, že se stejnou měrou zabývali starými i současnými filmy.

Mnoho těchto mladých intelektuálů, pravidelně navštěvujících filmová představení, se stalo filmovými kritiky a následně filmovými režiséry. Vzniklo tak filmové hnutí známé jako [[Francouzská nová vlna]]. [[Francois Truffaut]], [[Jean-Luc Godard]], [[Claude Chabrol]], [[Éric Rohmer]], [[Jacques Rivette]] a další podporovali zájem o filmy a osobnosti, kterým se nedostávalo zasloužené pozornosti. Zejména to byli režiséři [[Friedrich Wilhelm Murnau|F. W. Murnau]], [[Robert J. Flaherty|Robert Flaherty]], [[Sergej Michajlovič Ejzenštejn|S. M. Ejzenštejn]], [[Jean Renoir]], [[Jean Vigo]], [[Orson Welles]] a [[Alfred Hitchcock]].

[[File:Federico Fellini.jpg||thumb|175px|right|Italský režisér [[Federico Fellini]] se v 60. a 70. letech proslavil ve Spojených státech, vděčil za to hlavně podpoře filmových kritiků a distribuci zahraničních filmů.]]

Počátkem 60. let se chození do kina stalo v Evropě a Americe módní záležitostí.<ref name="kniha" /> Přibylo kin specializujících se na promítání klasických a zahraničních filmů. Ve [[Spojené státy americké|Spojených státech]] se stal centrem cinefilní kultury zejména [[New York]],<ref name="kniha" /> díky široké distribuci filmů z celého světa. Režiséři jako [[Ingmar Bergman]], [[Akira Kurosawa]], [[Michelangelo Antonioni]] a [[Federico Fellini]] se zde těšili velké popularitě a ovlivnili mladou generaci filmových nadšenců, z nichž vzešli vůdčí osobnosti [[Nový Hollywood|Nového Hollywoodu]], jako například [[Martin Scorsese]], [[Peter Bogdanovich]], [[Francis Ford Coppola]] a [[Woody Allen]].

V 70. letech došlo také k rozvoji velkých filmových festivalů. K několika světovým festivalům, které existovaly již delší dobu, jako například festivaly v [[Berlínský mezinárodní filmový festival|Berlíně]], [[Benátský filmový festival|Benátkách]] a [[Filmový festival v Cannes|Cannes]] se připojily mezinárodní filmové festivaly v New Yorku, Chicagu, Torontu a [[Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary|Karlových Varech]].

Když začali být filmy na [[VHS]] a později na [[DVD]] běžnou záležitostí, cinefilie přestala být neoddělitelně spjatá s chozením do [[Kino|kina]].<ref name="kniha" /> Sledováním filmů doma získala cinefilie novou podobu a zároveň ztratila svůj dosud čistě veřejný charakter. Počátkem 21. století s nástupem internetu se podoba cinefilie proměnila znovu, internet se stal populárním místem pro diskutování a zároveň významným distribučním kanálem samotných filmů, což umožňuje cinefilům po celém světě vidět filmy, které mnohdy nejsou v jejich zemi distribuovány v kinech ani na DVD.

Po celou dobu historie filmu se objevovalo mnoho režisérů, kteří prohlubovali své znalosti o filmu pomocí pravidelného navštěvování kina a sledováním filmů namísto tradičního způsobu vzdělávání se na filmových školách či pracováním ve filmových studiích. Režiséři, kteří začínali jako cinefilové, jsou například [[Francois Truffaut]], [[Quentin Tarantino]], [[Jim Jarmusch]], [[Paul Thomas Anderson]], [[Wim Wenders]] či [[Aki Kaurismäki]].