Evropská unie: Porovnání verzí

Po [[druhá světová válka|druhé světové válce]] se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit ''základní životní potřeby'' pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech s 2.světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace ''zabezpečení míru a bezpečnosti'' na Evropskémevropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] a jeho potenciální nebezpečnost pro západní [[demokracie]]; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt se státy východního bloku.

Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 '''[[Evropské společenství uhlí a oceli]] (ESUO)'''. Bylo to poprvé, cokdy se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. V rámciBěhem několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě [[Francie]] a [[Německo|Německa]] staly ještě [[Itálie]], [[Belgie]], [[Nizozemí]] a [[Lucembursko]]. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo „prointegračním jádrem“ evropských společenství.

[[Spojené království]] se tohoto uskupení nechtělo zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu mu však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založilazaložilo '''[[Evropské sdružení volného obchodu]] (ESVO)''', které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Podepsáním '''[[Maastrichtská smlouva|Maastrichtské smlouvy]]''' v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti ''[[Společná zahraniční a bezpečnostní politika|společné zahraniční a bezpečnostní politiky]]'' a ''[[Policejní a justiční spolupráce|justičních záležitostí]]''. Smlouva změnila název "[[EHS|Evropského hospodářského společenství]]" na "[[Evropské společenství]]", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkají, že Evropská unie „stojí na [[Tři pilíře Evropské unie|Třechtřech pilířích]]“:

Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavníhlavními cílecíly [[Maastrichtská smlouva|Maastrichtské smlouvy]] bylo proto také vytvoření [[Evropská měnová unie|Evropské měnové unie]] a s tím spojené zavedení společné evropské měny.

[[Smlouva z Nice]] měla připravit evropské instituce, aby bylabyly i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v [[Rada ministrů|Radě ministrů]] tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států.

Po rozpadu Sovětského bloku začaly státy střední a východní Evropy transformovat své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s tržním hospodářstvím. Evropská unie s nimi uzavírala tzv. [[Eurodohody]], které měly za úkol podporu transformace a spolupráci institucí. Jako finanční nástroj pomoci byl vytvořen jako první fond [[Fondy Evropské unie|PHARE]], původně pouze na pomoc [[Polsko|Polsku]] a [[Maďarsko|Maďarsku]].[[Image:Eurobridge.jpg|thumb|225px|right|Oslava přijetí [[Euro|Eura]] v Bruselu]]

Po neúspěšných referendech ve [[Francie|Francii]] a [[Nizozemsko|Nizozemsku]] nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v [[referendum|referendu]] nebo hlasováním v národních parlamentech.

V roce 2007 je plánováno přijetí [[Bulharsko|Bulharska]] a [[Rumunsko|Rumunska]] do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měliměly přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, [[Společná zemědělská politika|společné zemědělské politiky]] nebo dalších oblastí.

Poté, cokdy více let za sebou překračovaly [[Francie]] a [[Německo]] závazky vyplývající z jejich členství v [[Eurozóna|Eurozóně]] (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií [[Pakt stability a růstu|Paktu stability]]), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.