Zdeněk Váňa (archeolog): Porovnání verzí

Cesta Zdeňka Váni k archeologii nebyla zcela přímá. Po maturitě na libeňském gymnáziu byl v roce 1944 jako člen ilegální skupiny Svazu československé mládeže zatčen a vězněn v Drážďanech, odkud se mu podařilo při zničujícím náletu v únoru 1945 uprchnout. Po válce začal studovat na filozofické fakultě v Praze archeologii a nejstarší dějiny u profesorů Jana Eisnera, Jana Filipa a Václava Chaloupeckého. Už jako student začal pracovat coby archeolog v Krajském muzeu v Teplicích, a tím se dostal k výzkumu slovanských hradišť v tomto regionu v Bílině, Zabrušanech, Levousích a Vlastislavi. Ve výzkumech pokračoval i poté, co v roce 1953 přešel k profesoru Janu Eisnerovi do Slovanského ústavu ČSAV v Praze a po jeho reorganizaci v roce 1964 do Archeologického ústavu. V té době začal zkoumat i slovanská hradiště na Kladensku, nejprve Libušín a pak od roku 1972 Budeč. Výsledky svých výzkumů publikoval jednak v odborných časopisech, jako jsou Památky archeologické a Archeologické rozhledy, a také knižně. V roce 1973 vydal v edici Památníky naší minulosti knihu Přemyslovský Libušín. Historie a pověst ve světle archeologického výzkumu. Spolu se svým kolegou z výzkumu na Budči dr. Milošem Šollem připravil v roce 1983 v kladenském muzeu výstavu o Budči a společně napsali brožurku Budeč – památník českého dávnověku. Až posmrtně byl vydán jako kniha text připravený původně do Památek archeologických Přemyslovská Budeč .<br />▼