Řecká osvobozenecká válka: Porovnání verzí

[[Sultán]] [[Mahmud II.]] zjistil, že pouze svými silami nedokáže řecké povstání potlačit a proto požádal o pomoc [[egypt]]skou armádu, které velel [[Ibrahim Paši]]. Tato armáda měla již zkušenosti s řeckým prostředím, když v letech [[1825]]-[[1826]] vyplenila Peloponés a [[de facto]] vytlačila tehdy bojující Řeky na ostrovy. [[Rusko]] začalo naopak v roce [[1826]] poskytovat podporu Řekům. Zvýšeného ruského vlivu v této oblasti se zalekly Francie a Velká Británie. Společnými silami pak tyto tři velmoci vyzvaly [[16. srpen|16. srpna]] [[1827]] Turecko, aby uzavřelo příměří s Řeky, což sultán razantně odmítl. Za tuto reakci pak společná britsko-francouzsko-ruská armáda zničila [[20. říjen|20. října]] [[1827]] v [[bitva u Navarina|bitvě u Navarina]] turecko-egyptské loďstvo. V březnu [[1829]] byl podepsán [[Londýnský protokol]], který stále uvažoval jen o řecké [[autonomie|autonomii]], nikoli [[nezávislost]]i. Tento stav přestal platit po vítězství Ruska nad Turky v [[rusko-turecká válka|rusko-turecké válce]] ([[1828]]-[[1829]]), kdy se Petrohrad přiklonil k úplné nezávislosti Řecka na Turecku. Tato nezávislost byla uznána londýnskou konferencí velvyslanců [[3. únor]]a [[1830]]. Na podzimní schůzce této londýnskké konference roku [[1830]], pak byly definovány hranice nově vzniklého [[Řecké království|Řeckého království]], jehož prvním [[král]]em se stal v roce [[1832]] [[Ota I. Řecký|Ota Bavorský]]. Nezávislost byla definitně garantována [[Konstantinopolská smlouva|Konstantinopolskou smlouvu]] z července [[1832]]. Řekové se tak stali prvním národem v [[Osmanská říše|Osmanské říši]], kteříkterý získalizískal nezávislý vlastní stát.