1. kniha Makabejská: Porovnání verzí

Odebráno 40 bajtů ,  před 11 lety
m
Opakovaná reference (Detekce nástrojem WP:WCW)
(Rozšíření, odkazy, odstr. Pahýl)
m (Opakovaná reference (Detekce nástrojem WP:WCW))
 
== Původ a tradice knihy ==
Knihu napsal palestinský Žid, který sympatizoval s odbojem bratří Makabejských proti násilné [[helénismus|helenizaci]] Palestiny a kladl velký důraz na plnění Mojžíšova zákona a chrámovou bohoslužbu v Jeruzalémě. Knihu zřejmě užívaly židovské obce a patrně v Alexandrii byla přeložena do řečtiny. Stala se součástí Septuaginty a alexandrijského kánonu, který převzaly první křesťanské církve, chápala se však jako deuterokánonická. [[Origenés]] i [[Jeroným]] dosvědčují, že byla napsána hebrejsky nebo aramejsky. V reformačních překladech Bible byly deuterokánonické knihy nejprve odděleny (jako v [[Kralická bible|Kralické bibli]]), později je většina [[protestanti|protestantských]] církví odmítla. Dnes ji jako deuterokánonickou uznávají [[katolická církev|katolické]], [[pravoslavná církev|pravoslavné]] a některé další církve. V židovské liturgii se o ni opírá svátek chanuka, oslava opětovného posvěcení jeruzalémského chrámu po vítězství bratří Makabejských (1Mak 4, 52-59).<ref name="haag"> H. Haag, ''Bibel-Lexikon''. Heslo „Makkabäerbücher“ </ref>
 
==Struktura knihy==
 
==Obsah knihy==
První kniha Makabejská patří [[literární žánr|žánrově]] mezi historické knihy. Události líčí více méně v chronologickém pořádku, s velkým zaujetím pro židovský Zákon a zejména chrámovou bohoslužbu, přesto poměrně střízlivě a věcně. Její obsah tvoří dějiny židovského povstání proti násilné [[helénismus|helénizaci]] Palestiny [[sýrie|syrskými]] [[Seleukovci]] mezi roky [[175 př. n. l.|175]] až [[140 př. n. l.]] Panovník [[Antiochos IV. Epifanés]] zrušil a zakázal židovskou bohoslužbu, obřízku a sobotu ([[šabat]]) a někdy po roce [[161 př. n. l.]] postavil v chrámu sochu boha [[Zeus|Dia]].<ref> H. Haag, ''Bibel-Lexikon''. Heslo „Makkabäerbücher“ <name="haag"/ref>
 
Povstání zahájila rodina židovského kněze Matatiáše, jehož tři synové – Juda, Jónatan a Šimeón dostali přezdívku „makabejští“ (z [[hebrejština|hebr]]. ''makkabah'', kladivo). Povstání začalo jako partyzánská válka v horách, postupně ale mělo úspěch a Juda mohl vyčistit jeruzalémský chrám a obnovit v něm bohoslužbu. Po mnoha vojenských úspěších začal Juda jednat s Římany a uzavřel v Římě smlouvu o spojenectví (1Mak 8). Když roku [[160 př. n. l.]] padl v bitvě, nastoupil po něm jeho bratr Jónatan Apfus, kterého nový král Alexander jmenoval veleknězem a jeho nástupce Démetrios II. stanovil, aby se daně z Judska neodváděly králi, nýbrž do Jeruzaléma (1Mak 11,30-37). Po Jónatanově smrti roku 143 př. n. l. převzal vedení jeho bratr Šimeón, který nastolil mír a dosáhl mezinárodní uznání (1Mak 14-15). Zajistil si znovu římskou podporu, byl však úkladně zavražděn v Jerichu. Velekněžského úřadu se ujal jeho syn Jochanan.