Zavinění: Porovnání verzí

Přidáno 1 720 bajtů ,  před 15 lety
drobné úpravy
m (typo)
(drobné úpravy)
==== Úmysl nepřímý (eventuální) ====
 
Pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
 
Jde tedy o případy, kdy hlavní účel jednání byl jiný (např. vybít si vztek, zvětšit zisk) a pachateli bylo lhostejné, jestli tím někomu uškodí, a proto takovou újmu vědomě riskoval. Rozhodující je vědomí rizika – jakmile nejde o riziko, ale io jistotu, jde již o úmysl přímý, i kdyby nebyl hlavním cílem.
 
Např.: Lupič spoutal hlídače a při odchodu založil požár, věděl, že hlídač může zemřít, sice jeho smrt nechtěl způsobit, ale bylvěděl, sže toutomůže eventuálnínásledkem možnostípožáru srozuměnnastat.
 
==== Nedbalost vědomá ====
Pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
 
Pachatel nechce újmu způsobit, ale vědomě ji riskuje. Jde tedy o vědomou neopatrnost.
 
Např.: Řidič automobilu vědomě poruší předepsanou rychlost pro jízdu v obci, je přesvědčen o tom, že omezení rychlosti je opodstatněné, do cesty mu vběhne dítě a řidič je zabije. Porušení pravidel silničního provozu je čin s přímým nebo nepřímým úmyslem, avšak zabití dítěte je s největší pravděpodobností čin z vědomé nedbalosti.
Pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
 
Narozdíl od vědomé nedbalosti v tomto případě se pachatel domníval, že svým jednáním chráněný zájem neohrozí. Problém(při můževědomé býtnedbalosti vjen tom''doufal'', že nemusího býtneohrozí). vždyOd objektivněsubjektivně dané,nezaviněného cočinu pachatelse vědět měl a mohltzv. Jednoznačněnevědomá lzenedbalost posuzovatliší například znalost právníchtím, provozníchže nebopachatel bezpečnostníchneměl předpisů nebo nesporných odborných poznatkůznalosti, pokudkteré kod výkonučlověka nějakév činnostijeho jepozici jejichjsou znalostočekávány předepsána.a Jakmilekteré však jde o věc teorie, osobního názoru nebo přesvědčení, může obecná představa o tom, co by každý "měl vědět", kolidovat se základními lidskými svobodami myšlení amožnost svědomízískat.
 
Problém může být v tom, že nemusí být vždy objektivně dané, co pachatel vědět měl a mohl. Jednoznačně lze posuzovat například znalost právních, provozních nebo bezpečnostních předpisů nebo nesporných odborných poznatků, pokud k výkonu nějaké činnosti je jejich znalost předepsána. Jakmile však jde o věc teorie, osobního názoru nebo přesvědčení, může obecná představa o tom, co by každý "měl vědět", kolidovat se základními lidskými svobodami myšlení a svědomí.
Chybí tu jak složka vůle, tak i složka vědění. Nedbalost nevědomá se od vědomé nedbalosti liší právě nepřítomnosti intelektuální (vědomé) složky. Požadavek na vědomou složku je v zákoně vyjádřen jako možnost vědomí a povinnost vědomí. Jedná se o porušení náležité míry opatrnosti a to z hlediska objektivního (vyjádřeno slovy ''vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům'') a z hlediska subjektivního (vyjádřeno slovy ''měl a mohl''). Např.: Zdravotní sestra použije použitou injekční stříkačku a nakazí pacienta nakažlivou chorobou. Vzhledem ke své kvalifikaci (objektivní hledisko) měla a mohla (subjektivní hledisko) vědět, že
použitou jehlou může pacienta nakazit.
 
Příklad: Zdravotní sestra použije použitou injekční stříkačku a nakazí pacienta nakažlivou chorobou. Vzhledem ke své kvalifikaci (objektivní hledisko) měla a mohla (subjektivní hledisko) vědět, že použitou jehlou může pacienta nakazit.
=== Podmíněnost odpovědnosti zaviněním ===
 
=== Podmíněnost odpovědnosti zaviněním ===
K [[trestnost]]i činu je třeba zavinění úmyslné, nestanoví-li trestní zákon u příslušné skutkové podstaty výslovně, že postačí i nedbalostní zavinění. K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon nestanoví výslovně, že je třeba úmyslné zavinění. K odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním je třeba zavinění škody (tedy objektivní zavinění, přičemž subjektivní stránka zavinění je posuzována v rámci otázky, zda jde o protiprávní jednání).
 
K [[trestnost]]i činu je třeba zavinění úmyslné, nestanoví-li trestní zákon u příslušné skutkové podstaty výslovně, že postačí i nedbalostní zavinění. K odpovědnosti za přestupek naopak postačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon nestanoví výslovně, že je třeba úmyslné zavinění. K odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním je třeba zavinění škody (tedy objektivní zavinění, přičemž subjektivní stránka zavinění je posuzována v rámci otázky, zda jde o protiprávní jednání).
K odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, za poškození, ztrátu nebo zničení držené cizí věci (zapůjčené, pronajmuté, uschované), odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb, není zavinění podmínkou, přesto však jsou některé případy z odpovědnosti vyloučeny.
 
K odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností, za poškození, ztrátu nebo zničení držené cizí věci (zapůjčené, pronajmuté, uschované), nebo odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb, není zavinění podmínkou, přesto však jsou některé případy z odpovědnosti vyloučeny.
 
=== Zavinění nezakládající trestní a přestupkovou odpovědnost ===
 
Trestní a přestupkové předpisy nepopírají možnost jiných forem zavinění, ale takové formy nepostačují k uplatnění odpovědnosti. K trestnosti činu nebo odpovědnost za přestupek tedy nepostačují například tyto formy zavinění (způsobení). První(první dva případy trestní zákon z odpovědnosti vylučuje výslovně jako tzv. [[nepříčetnost]].):
 
==== Nerozpoznání následků pro duševní poruchu ====
Pachatel může nerozpoznat [[společenská nebezpečnost|společenskou nebezpečnost]] činu pro duševní poruchu nejspíše tehdy, je-li příčinou nerozpoznání porucha s [[blud]]y (typicky [[schizofrenie]]) (F20–F29) nebo mentální [[retardace]] (F70-F79 dle [[Mezinárodní klasifikace nemocí]] MKN-10).
 
Příklad: když „hlasy“ někomu naléhavě přikazují někoho zabít, může se můžemu naléhavost takové žádosti subjektivně jevit jako přiměřený důvod k jednání, který formálně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vraždy.
 
==== Neschopnost ovládat své jednání pro duševní poruchu ====
Příklad: člověk se ráno probudí a zjistí, že v noci zabil svou ženu, aniž by o tom věděl.
 
V praxi bývá často ustanovení zneužíváno pro jednání související s odlišností sexuality ([[parafilie]]). Snížená příčetnost může být typická například pro [[patologická sexuální agresivita|patologickou sexuální agresivitu]], avšak například u [[pedofilie]] neschopnost ovládat své jednání zpravidla není způsobena samotnou parafilií, ale buďnapříklad odlišnýmipsychickou osobními[[disociace (psychologie)|disociací]] vyvolanou tím, že pachatel své dispozice potlačoval nebo neměl možnost nalézt socializované vzorce jejich uplatnění. Většinou však mezi příčinami jednání není prvořadě "neschopnost ovládat své jednání", ale odlišné osobní zájmy nebo psychické potřeby pachatele, (polehčujícítedy okolnostíby jespíše tíživímohla být uplatněna jako polehčující okolnost tíživá osobní situace, kterou si pachatel sám nezpůsobil) nebo psychickousituaci [[disociacekrajní (psychologie)|disociacínouze]], vyvolanoukterá tímby čin zbavila trestnosti zcela, žeby pachatelse svédala dispoziceuplatnit potlačovalnapříklad nebov nemělpřípadě, možnostkdy naléztby socializovanédobrovolným vzorcesexuálním jejichkontaktem uplatněníbyla bezprostředně odvracena sebevražda způsobená erotickou frustrací jednoho z účastníků jednání.
 
Příklad: při procházce v parku někdo uvidí pěknou ženu a hormonální pochody se rozběhnou tak intenzivně, že vyřadí z činnosti volní a racionální složku psychiky.
 
Jiný příklad (sporný): vedoucí dětského oddílu se tulí s dětským členem oddílu a starostlivě se ho ptá, jestli může ještě tady a takhle (tedy evidentně nemá úmysl ublížit, alea možnáaktivně přehlížíprojevuje a podceňuje rizikasnahu, třebaže siaby jich je vědomneublížil). Po vypuknutí skandálu však tvrdí, že se nemohl ovládat a že pudy ho k tomu nutily a nemohl tomu zabránit. Jedná se o člověka s rigidními a konzervativními názory na sexuální morálku a (po činu) opravdu nechápe, jak se mohl něčeho takového dopustit. Vhledem k rozštěpu jeho osobnosti a morálky může být komplikované posoudit, zda jde o vědomou nedbalost (jistá část jeho osobnosti se ztotožňovala s obecným názorem, že takový kontakt musí dítěti uškodit, ale on vědomě na toto riziko nedbal), nevědomou nedbalost (měl vědět, že takové jednání je nebezpečné, ale nevěděl to), žádné zavinění (nechtěl újmu způsobit, byl přesvědčen, že ji nezpůsobí, a také ji svým jednáním nezpůsobil). Vzhledem k tomu, že trestný čin pohlavního zneužití je trestný pouze v případě úmyslného zavinění, v policejní a soudní praxi se obvykle psychologický konstrukt označující (nevědomou a hypotetickou) [[motivace|motivaci]] obvykle zaměňuje za právnický pojem úmyslnosti (například výskyt mimovolní erekce se považuje za přímý důkaz "sexuálního úmyslu"). Soudní znalec ve snaze uplatnit zdravotnický pohled oproti vězeňsko-represivnímu uplatňuje volní nepříčetnost a nutnost léčby [[pedofilie]], třebaže samotná pedofilie ani neovlivňuje ovládací schopnost, ani není léčitelná.
 
==== Omezenost nebo mylnost uvažování ====
 
Do kategorie nerozpoznání možných následků činu z důvodu omezenosti nebo mylnosti uvažování připadnou případy, které jsou podobné činům z nevědomé nedbalosti, ale nelze o nich říci, že pachatel "měl a mohl" znát následky svého jednání. Nejde tedy o nedbalost, ale o hloupost v míře, jaká nedosahuje kvalit nutných k tomu, aby byla diagnostikována jako duševní porucha. Může jít také o omyl nebo o omezenost myšlení danou kulturně-sociálním rámcem nebo o situaci, kdy větší úsilí vynakládané na zkoumání možných následků jednání by obecně bylo považováno za nepřiměřené. Může jít také o hloupost v míře, jaká nedosahuje kvalit nutných k tomu, aby byla diagnostikována jako duševní porucha.
 
Příklad: Lékař pečlivě provádí lékařský zákrok způsobem, který je v té době obecně považován za účinný a bezpečný. Vědeckým pracem prokazujícím opak nevěnuje pozornost, protože důvěřuje zavedené praxi a institucím a snaží se pomoci co nejvíce pacientům. Obecně se od lékaře neočekává, že by měl oponentním názorům věnovat pozornost. Po letech se prokáže, že oponenti měli pravdu a že zákrok (metoda) nejen že jsou neúčinné, ale způsobují závažnou újmu na zdraví. V takovém případě nejde o úmyslné ublížení na zdraví ani o ublížení z nedbalosti. Lékař nenese trestně-právní odpovědnost za způsobené poškození zdraví, ale nemocnice (nebo sám lékař, má-li vlastní praxi) může nést občansko-právní odpovědnost.
Příklad: Zkušenému a úspěšnému chirurgovi nedopatřením ujede ruka a způsobí tím smrt pacienta. Přitom dělal podle nejlepšího svědomí vše, co se od něj v rámci omezení rizika očekává. Nejde o úmysl ani nedbalost.
 
Jiný příklad: Průměrná řidička se na křižovatce nečekaně dostane do situace, ve které ztratí přehled, zazmatkuje a nabourá. Dopravní předpisy zná dokonale a neměla úmysl je nedodržovat. Nikdy předtím se na této křižovatce do podobně složité situace nedostala a ani ji neočekávala. Jednání by tedy nemělo být kvalifikováno ani jako přestupek, ale odpovědnost za způsobenou škodu na řidičce zůstává.
 
==== Názor odlišný od zákonodárce ====
Příklad: Trestní zákon prohlašuje za trestný čin vyrábět, šířit, případně držet pornografická díla zobrazující násilí. Člen sadomasochistické komunity zašle jinému členu téže komunity film, který tato komunita za plného vzájemného konsensu natočila. Je přesvědčen, že zákaz vychází z překonaných názorů nebo že je určen k ochraně před nekonsensuálním násilím a že on svým jednáním nikomu neškodí. Ke svému názoru došel dlouhodobým a usilovným studiem tématiky včetně odborné literatury.
 
Jiný příklad: Občan ve spojení s cizí mocí nebo cizím činitelem "rozvrací" svou vlastní republiku, protože názorově a zájmově má blíže k této cizí moci a domnívá se, že režim v jeho republice pošlapává svůj vlastní právní řád nebo jeho nezrušitelná osobní práva.
 
V praxi se však v podobných případech nelze zákonnosti dovolat, protože soudcem sporu mezi občanem a státem je stát.
:„Ke zločinu vyžaduje se zlého úmyslu. Zlý úmysl dává se však za vinu nejen tehda, když před tím, než se něco před se vzalo nebo opominulo, anebo když se to před se bralo nebo opomíjelo, zlo, jež se zločinem jest spojeno, přímo bylo rozváženo a umíněno; nýbrž i, když z nějakého jiného zlého úmyslu něco bylo před se vzato nebo opominuto, z čeho zlo, které tím povstalo, obyčejně povstává, anebo alespoň snadno povstati může.“
Tato formulace zhruba odpovídá dnešní podmínce úmyslu přímého nebo nepřímého. Namísto "úmyslu poškodit zákonem chráněný zájem" se však psalo o "zlém úmyslu". Podle § 4 bylo lze zločin spáchati též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují. Rozhodující byl "zlý úmysl pachatele", který zřejmě byl chápán ve smyslu abstraktní ideje zla nezávislé na vůli pachatele ani oběti.
§ 11 však stanovil: „Pro myšlenky nebo pro vnitřní zamýšlení nelze nikoho odpovědným činiti, nebyl-li předsevzat žádný vnější zlý čin, anebo nebylo-li něčeho opominuto, co zákony předpisují.“ Za zlý úmysl tedy nemohly být považována například nenávist, touha, přání, názor atd., pokud nevedly alespoň ke konkrétnímu úmyslu vnějšího činu. Neznalost zákona podle § 3 neomlouvala.
 
Trestné činy z nedbalosti tento zákon vylučoval (viz písm. f). Nepříčetnost konstatoval § 2 (ve znění ze 30. let 20. století) v těchto případech:
* a) když pachatel zcela zbaven jest užívání rozumu;
* b) když skutek při střídavém pominutí smyslů vykonán byl v čase, pokud pominutí trvalo, anebo
* f) když zlo povstalo náhodou, nedbalostí anebo z neznalosti následků činu;
* g) když skutek se stal z neodolatelného donucení nebo u výkonu spravedlivé nutné obrany. Že však tu byla spravedlivá nutná obrana, za to má se míti jen tehdy, když lze ...důvodně souditi, že pachatel užil toliko obrany potřebné, aby odvrátil... nebo že toliko z poděšení, ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany.
 
Naopak neznalost zákona podle § 3 neomlouvala.
 
§ 11 stanovil: „Pro myšlenky nebo pro vnitřní zamýšlení nelze nikoho odpovědným činiti, nebyl-li předsevzat žádný vnější zlý čin, anebo nebylo-li něčeho opominuto, co zákony předpisují.“
 
[[Kategorie:Právo]]