Historický vývoj češtiny: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
- Rozdělit, chybí zdůvodnění |
→Pračeština: + dvě vsuvky |
||
Řádek 6:
Nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka (konec [[10. století]] – asi polovina [[12. století]]). Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba. Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala [[latina]] a v menší míře také [[staroslověnština]].
Nejranější změny praslovanštiny byly společné všem západoslovanským [[nářečí]]m, byla to především [[palatalizace]] [[velární souhláska|veláry]] ''ch'' na ''š'' (''vьšь'' všechen), kdežto ve východoslovanských a jihoslovanských (které ještě tvořily jednotnou skupinu) vzniklo ''s'' (''vьsь'').
V [[10. století]] došlo, podobně jako v řadě dalších slovanských jazyků, k '''zániku a vokalizaci [[jer]]ů''' podle tzv. Havlíkova jerového pravidla (liché jery zanikly a sudé silné se vokalizovaly (bráno od konce slova)) (''bъzъ > bez, bъza > bza'', později ''bezu''), ke '''kontrakci''' skupin ''[[samohláska|vokál]] + j + vokál'' (''dobriji > dobr’í, dobroje > dobré'') a '''[[nazalizace|denazalizace]]''' nosovek ''ę'' [ẽ] na ''ä'' a ''ǫ'' [õ] na ''u''. Zánik lichých jerů vedl završení [[fonologie|fonologizace]] protikladu palatalizovanosti (změkčenosti) a nepalatalizovanosti [[souhláska|konsonantů]], ke střídání vkladného ''e'' a ''0''. Posílil se i protiklad kvantity (délky) u vokálů. Právě vytvoření korelačních párů dlouhý a krátký vokál vedlo k zániku jerů, protože jery k sobě dlouhé protiklady neměly (vyslovovaly se jako krátké y). Později došlo k depalatalizaci konsonantů před ''e'' a ''ä''. Tím se snížila frekvence výskytu palatalizovaných konsonantů, ale zároveň se byl protiklad palatalizovanosti posílen. Před koncem [[12. století]] ještě nastala změna ''’ä > ě'' a ''ä > a''.
Vokály se dělily na přední (ä, e, i, ě) a zadní (a, o, u), přičemž přední měly své zadní varianty a naopak. Všechny vokály mohly být dlouhé i krátké. Konsonanty se dělily na tvrdé (b, p, v, m, t, d, r, l, n, c, z, s, k, g, ch) a měkké – palatální (t’, d’, r’, l’, n’, c’, s’, z’, č, š, ž, j, ň). Toto rozdělení mělo zásadní vliv na další vývoj.
| |||