Zavinění: Porovnání verzí

Velikost nezměněna ,  před 15 lety
m
typo
(úmyslnost v zákoně 117/1852 ř. z.)
m (typo)
 
''[[Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích]]'', který na československém území platil s novelizacemi až do roku 1950, formuloval v § 1 podmínku úmyslnosti takto:
:„Ke zločinu vyžaduje se zlého úmyslu. Zlý úmysl dává se však za vinu nejen tehda, když před tím, než se něco před se vzalo nebo opominulo, anebo když se to před se bralo nebo opomíjelo, zlo, jež se zločinem jest spojeno, přímo bylo rozváženo a umíněno; nýbrž i, když z nějakého jiného zlého úmyslu něco bylo před se vzato nebo opominuto, z čeho zlo, které tím povstalo, obyčejně povstává, anebo alespoň snadno povstati může.“
rozváženo a umíněno; nýbrž i, když z nějakého jiného zlého úmyslu něco bylo před se vzato nebo opominuto, z čeho zlo, které tím povstalo, obyčejně povstává, anebo alespoň snadno povstati může.“
Tato formulace zhruba odpovídá dnešní podmínce úmyslu přímého nebo nepřímého. Namísto "úmyslu poškodit zákonem chráněný zájem" se však psalo o "zlém úmyslu". Podle § 4 bylo lze zločin spáchati též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují. Rozhodující byl "zlý úmysl pachatele", který zřejmě byl chápán ve smyslu abstraktní ideje zla nezávislé na vůli pachatele ani oběti.