Julius Fučík: Porovnání verzí

Již před válkou si Fučík (snad pro své herecké ambice v raném mládí) liboval v převlecích.<ref>http://www.ustrcr.cz/cs/julius-fucik-1903-1943-a-jeho-reportaz-psana-na-opratce</ref> Přezdíván pro tuto hravost přáteli "dítě s plnovousem", při své konspirační činnosti v [[Protektorát Čechy a Morava|Protektorátu]] navázal na oblíbenou roli vousatého, obrýleného a navíc kulhajícího "profesora Horáka", což mu bylo kolegy v odboji jako nerozumná, pozornost spíše poutající výstřednost zazlíváno.<ref>Tamtéž. VIZ též PEČINKA, Bohumil (20. 2. 2003).</ref> (Poprvé v takto "kompletním" kostýmu vyšel Fučík ze svého pražského úkrytu v předjaří 1941, když se se svými odbojářskými hostiteli vydal na procházku do [[Krčský les|Krčského lesa]].<ref>Vzpomínka Ludmily Plaché In: [[Jaromír Hořec|HOŘEC, Jaromír]] (1955).</ref>)Téma "doktora Horáka" pak v dobách [[totalita|komunistické totality]] sloužilo jako prvek lidového humoru, znevažujícího oficiální fučíkovskou legendu.

 

 

Ve světle pozdějšího fučíkovského mýtu se nicméně vedou úvahy, zda tento novinář neporušil při zatýkání odbojové zásady. Ačkoli měl dvě pistole, proti [[gestapo|gestapu]] je nepoužil, a namísto toho je vložil do postele domácích a vyšel z úkrytu. Ozbrojený odpor při zatýkání se přitom naléhavě doporučoval s ohledem na nutnost uškodit nepříteli; především se bojem s nutnými ztrátami zmenšovala pravděpodobnost zatčení s následnými krutými výslechy, kterými okupanti mohli ze zadržených vytěžit informace o dalších lidech napojených na odboj.<ref>CHUCHMA, Josef (23. 2. 2003).</ref> V tomto světle nelze brát vážně slova, napsaná Fučíkem v jeho nejznámějším díle, ''Reportáži psané na oprátce'': ''"Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budeme dodržovat pravidla konspirace, nebo přestaneme pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli..."'' Účastnice zatýkání [[Riva Friedová-Krieglová]], která jako jediná přežila následné věznění, jednoznačně popírá, že by je kdy Fučík pronesl.<ref>PEČINKA, Bohumil (20. 2. 2003).</ref> V téže knize, v později účelově vynechávaných pasážích, se autor přiznával k „vysoké hře“ - totiž že „vodil [[gestapo]] za nos“ a zdánlivě upřímně vypovídal, ovšem jen o těch [[Soudruh|soudruzích]], kteří podle jeho mínění byli již stejně ve vězení (v tomto směru se bohužel mnohdy mýlil). Přáteli byl Fučík v letech zatčení v Praze často vídán po boku komisaře gestapa Böhma zabrán do družného hovoru. Böhm v poválečných výpovědích mluvil o šesti až osmi výjezdech. Tyto výlety v ''Reportáži'' Fučík vysvětluje jako pokus odlákat pozornost a získat čas, Böhm ho údajně zase chtěl použít jako volavku.<ref>Tamtéž.</ref> Zaráží, že se ve [[Pankrác (věznice)|vězení na Pankráci]] Fučíkovi dostávalo zvláštního zacházení, o čemž opět vypovídal [[Ferdinand Peroutka|Peroutka]]. Ten také zveřejnil v exilu tento názor: ''"Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl."''<ref>Tamtéž. Pozměněné znění citátu, s údajem, že pochází z roku 1960, uvádí FRIEDL, Milan: Reportáž psaná na oprátce. O pravdě a mýtech okolo Fučíkovy reportáže. In: http://www.kscm.cz/index.asp?thema=3874&category=</ref>