Antoninus Pius: Porovnání verzí

== Život ==

=== Původ a kariéra ===

Antoninus Pius se narodil [[19. září]] [[86]] nedaleko [[Lazio|latinské]] obce [[Lanuvio|Lanuvium]] jako syn Tita Aurelia Fulva, jenž zastával [[Římský konzul|konzulát]] v roce [[89]], a Arrie Fadily. Rodina jeho otce pocházela z města Nemausus (dnešní [[Nîmes]]) v [[Římské provincie|provincii]] [[Gallia Narbonensis]], nicméně jeho děd Titus Aurelius Fulvus v Římě dvakrát vykonával úřad konzula a působil taktéž jako [[městský prefekt]]. V brzkém věku přišel Antoninus o otce, načež byl vychováván v Loriu v [[Etrurie|Etrurii]] Gaiem Arriem Antoninem, svým dědem z matčiny strany, bezúhonným a vzdělaným mužem, který byl dvojnásobným konzulem a přítelem [[Plinius mladší|Plinia mladšího]]. O Antoninově životě před tím, než se ujal vlády, toho není mnoho známo, neboť se dochovalo pouze málo písemných pramenů zmiňujících se o tomto císaři. V díle [[Cassius Dio|Cassia Diona]] se k Antoninově životopisu vztahuje jen pár nesouvisejících fragmentů textu. Více podrobností týkajících se Antonina obsahuje Historia Augusta, jejíž věrohodnost a spolehlivost jsou ovšem historiky silně zpochybňovány. Někdy mezi léty [[110]] až [[115]] se Antoninus oženil s [[Faustina starší|Annií Galerií Faustinou]], dcerou konzula Marca Annia Vera. Společně zplodili dva syny a dvě dcery, z nichž se ale kromě mladší dcery [[Faustina mladší|Annie Galerie Faustiny]] nikdo nedožil otcova nástupu na trůn.

 

 

=== Císařem ===

Poté, co Hadrianus [[10. červenec|10. července]] 138 skonal, dohlédl Antoninus na přepravu jeho těla do [[Řím]]a. K uctění svého adoptivního otce dal vystavit velkolepý štít a ustanovil mu kněze. Navzdory značné opozici senátorů si od nich vyžádal a zajistil potvrzení Hadrianova zbožštění. Antoninova oddanost Hadrianově památce byla zřejmě důvodem, proč mu bylo uděleno přízvisko „Pius“ („zbožný“, „uctivý“). Podle jiných vysvětlení však toto čestné jméno obdržel za to, že podpíral svého letitého tchána v senátu, případně za záchranu mužů, jež Hadrianus přikázal popravit v závěru života. Po prvotním odmítnutí Antoninus v roce [[139]] přijal titul „Otec vlasti“ (''[[Pater patriae]]'') a souhlasil, aby jeho manželka byla nazývána [[Augusta (titul)|Augustou]]. Po Faustinině smrti v roce [[141]] ji senát prohlásil za bohyni a odhlasoval zasvětit jí chrám. Po vzoru předchozích císařů zavedl Antoninus podpory určené pro osiřelé dívky, nazývané ''Puellae Faustinianae'' („Faustininy dívky“).

 

 

=== Smrt ===

Po téměř dvacet tři let trvajícím panování zemřel Antoninus Pius [[7. březen|7. března]] [[161]] v Loriu nedaleko Říma. Kromě [[Augustus|Augusta]] doposud žádný jiný císař nevládl Římanům po tak dlouhou dobu. Antoninova smrt vyvolala zármutek ve všech vrstvách římské společnosti. Nástupnictví proběhlo zcela podle Hadrianových intencí, pročež moc ve státě přešla bez obtíží na [[Marcus Aurelius|Marca Aurelia]] a [[Lucius Verus|Lucia Vera]], Antoninovy adoptivní syny. V předchozích letech byli oba připravováni k vládě, jelikož opakovaně zastávali nejvyšší úřady. Již v roce [[145]] navíc Antoninus provdal svoji dceru [[Faustina mladší|Faustinu mladší]] za Marca Aurelia. Po Antoninově skonu byly jeho ostatky uloženy v Hadriánově mauzoleu a na jeho počest byl na Martově poli vztyčen sloup, z něhož se dochoval jenom podstavec. Záhy poté byl Antoninus senátem deifikován, načež byl chrám vystavěný na Foru Romanu pro jeho zesnulou manželku zasvěcen božskému Antoninovi a božské Faustině. Třebaže nedosáhl proslulosti dobytím velkolepých vítězství, Antoninovu vládu lze vyzdvihovat jako výjimečně příznivé a klidné období postrádající skandály, korupci a vojenské pohromy. Svým adoptivním synům zanechal v římské státní pokladně enormní sumu 675 milionů [[denár]]ů. V díle ''Hovory k sobě'' vyjádřil Marcus Aurelius svůj obdiv a úctu vůči Antoninovi těmito slovy: ''„Ve všem buď žákem Antoninovým. Osvoj si jeho vytrvalé úsilí jednat uvážlivě, jeho duševní rovnováhu za všech okolností, jeho zbožnost, jeho přívětivou tvář, jeho vlídnost, jeho lhostejnost k slávě a jeho upřímnou snahu o správné chápání věcí.“''<ref>Marcus Aurelius, Antoninus. ''Hovory k sobě''. Praha : Gasset, 2006. 6, 30</ref>