Jindřich II. Babenberský: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Honeybot (diskuse | příspěvky)
Oprava opakujících se referencí
m typo
Řádek 46:
== Život ==
=== Mládí a první léta vlády ===
Narodil se jako druhý syn rakouského markraběte [[Leopold III. Babenberský|Leopolda III.]] a z [[Agnes z Waiblingenu|Anežky z Waiblingenu]], dcery [[Seznam panovníků Svaté říše římské|německého císaře]] [[Jindřich IV.|Jindřicha IV.]] Jeho otec byl později [[Svatořečení|svatořečen]] a v [[17. století]] prohlášen za rakouského národního patrona. Matka byla vdovou po [[Fridrich I. Švábský|Fridrichu Štaufském]]. Jindřich tak byl spřízněn s předními říškymiříškými rody. Byl nevlastním bratrem německého krále [[Konrád III.|Konráda III.]] a strýcem pozdějšího císaře [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha Barbarossy]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Oppl | jméno = Ferdinand | odkaz na autora = | titul = Fridrich Barbarossa. Císař a rytíř | vydavatel = Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 2001 | počet stran = 354 | isbn = 80-7185-342-9 | strany = 28 | Dále jen ''Fridrich Barbarossa''}}</ref>
 
Poté co byl Konrád III. v roce [[1138]] zvolen německým králem, udělil vévodství bavorské [[Leopold IV. Babenberský|Leopoldu IV.]] Jindřich se již dříve stal držitelem statků své matky v Porýní a jeho postavení bylo posíleno, když se v roce [[1140]] stal falckrabím rýnským.<ref>{{citace knihy | příjmení = Lechner | jméno = Karl | titul = Die Babenberger : Markgrafen und Herzoge von Österreich 976-1246 | vydání = 5 | vydavatel = Böhlau | místo= Wien ; Köln ; Weimar | rok = 1994 | počet stran = 478 | isbn = 3-205-98229-0 | jazyk = německy | poznámky = Dále jen ''Die Babenberger'' | strany = 145-146}}</ref>
 
=== Boje o bavorské vévodství ===
Když bavorský vévoda Leopold [[18. říjen|18. října]] [[1141]] nečekaně zemřel, získal Bavorsko jeho starší bratr Jindřich Jasomirgott.<ref>''Fridrich Barbarossa'', s. 33-34</ref> Aby otupil hroty nepřátelství s [[Welfové|Welfy]], uzavřel v květnu [[1142]] ''„politický sňatek“'' s [[Gertruda Saská|Gertrudou]], vdovou po zemřelém bavorském vévodovi [[Jindřich Pyšný|Jindřichu PyšnémuPyšném]] a dcerou zemřelého císaře [[Lothar III.|Lothara III.]]<ref name = "Veber87">{{Citace monografie | příjmení = Veber | jméno = Václav | odkaz na autora = Václav Veber | spoluautoři = a kol. | titul = Dějiny Rakouska | vydání = 1. doplněné a aktualizované | místo = Praha | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | rok = 2009 | isbn = 978-80-7106-239-4 | poznámka = Dále jen ''Dějiny Rakouska'' | strany = 87}}</ref> Naděje, že [[Jindřich Lev]] akceptuje svou matku jako bavorskou vévodkyni a že také [[Welf VI.]] nebude proti své (bývalé) švagrové nic podnikat, se zdály oprávněné. Avšak smrt Gertrudy po porodu dcery [[18. dubna]] [[1143]] vedla k tomu, že už po necelém roce došlo ke ztroskotání tohoto plánu. A tak i když Jindřich Lev už po navrácení Saska nároky na BavorskuBavorsko dále nevznášel, pokračoval v zápase jeho strýc Welf VI. A sporySpory o vévodství bavorské mezi Welfy na jedné a Babenberky a Štaufy na druhé straně dále pokračovaly.<ref>{{citace knihy | příjmení = Dopsch | jméno = Heinz | příjmení2 = Brunner | jméno2 = Karl | příjmení3 = Weltin | jméno3 = Maximilian | titul = Österreichische Geschichte 1122-1278. Die Länder und das Reich : der Ostalpenraum im Hochmittelalter | vydavatel = Ueberreuter | místo= Wien | rok = 1999 | počet stran = 620 | isbn = 3-8000-3532-4 | jazyk = německy | poznámky = Dále jen ''Österreichische Geschichte 1122-1278'' | strany = 129}}</ref> Při bojích Jindřich neušetřil ani statky svého bratra, biskupa ve [[Freising]]u.
 
{{Citát|...brzy shromáždil mocné vojsko a vtrhl do našeho biskupství, aby zde vyloupil kostely a mnoho pokladnic, až konečně rozbořil opevnění našeho sídla jen pro několik měšťanů, o nichž se doslechl, že platí za příznivce Welfů...|[[Ota z Freisingu]]<ref name = "Veber87"></ref>|200}}
 
V následujících letech mohl Welf VI. počítat s podporou uvnitř i vně Bavorska. Na jeho straně stáli štýrský vévoda [[Otakar III. Štýrský|Otakar III.]], jehož matka pocházela z rodu Welfů, uherský král [[Gejza II.]] a možná i [[Fridrich Barbarossa]], který byl synovcem jak Welfa, tak i císaře Konráda III. Jindřich měl dosud podporu [[Salzburg|salcburského]] arcibiskupa Konráda a také mohl počítat s ostatními bavorskými biskupy. Avšak spor s [[Řezno|řezenským]] biskupem Jindřichem přinesl vážné oslabení jeho pozice. Zatím co se Jindřich, podpořený svým švagrem, českým knížetem [[Vladislav II.|Vladislavem]], soustředil své vojenské akce na Řezno, vpadlo štýrské vojsko do Rakouska a způsobilo tam těžké škody. Mnoho hněvu vyvolalo české vojsko, které při svém vpádu na území řezenského biskupství neušetřilo ani kostely. [[Hladomor]], který propukl ještě znásobil všeobecnou nouzi. Poměry byly tak zlé, že dokonce sám salcburský arcibiskup Konrád spolu se svým [[sufragán]]em řezenským biskupem Jindřichem vyhlásil nad českým knížetem, bavorským vévodou, stejně jako i nad jejich hlavními straníky [[Ota I. Bavorský|Otou z Wittelsbachu]] a Fridrichem z Bogenu [[Interdikt|církevní klatbu]]. Tuto klatbu potvrdil sám [[papež]] [[Evžen III.]] V této situaci zasáhl král Konrád, který svolal v červenci do Řezna dvorský sněm, na kterém se mu podařilo prosadit ukončení ničivých bojů.<ref name = "Dopsch130">''Österreichische Geschichte 1122-1278'', s. 130</ref>
 
Brzy poté se Jindřich zapletl do sporů s [[Uhersko|Uherskem]]. Důvodem sporů byl [[Boris Kolomanovič|Boris]], údajný syn [[Seznam uherských králů|uherského krále]] [[Koloman Uherský|Kolomana]] a jeho druhé manželky [[Eufemie Kyjevská|Eufemie]], který v roce 1146 opětovně vystoupil se svými nároky na uherský trůn. Z jeho návodu přepadli rakouští šlechtici důležitou uherskou pohraniční pevnost [[Prešpurk]]. Uherský král je odtud vypudil, protože Jindřich, zaneprázdněný v Bavorsku, jim nemohl nijak pomoci. Gejza podněcovaný Welfem VI. se s tímto úspěchem nespokojil. Přichystal velký protiúder a v září 1146 připravil Jindřichovi na řece Fischa těžkou porážku.<ref name = "Dopsch130"></ref> Po této porážce se situace Babenberků stávala kritickou. Teprve vyhlášení [[Druhá křížová výprava|druhé křížové výpravy]], ke které se připojil jak císař Konrád III., markrabě Jindřich II. Babenberský i představitelé welfské strany v čele s [[Welf VI.|Welfem VI.]] situaci v Bavorsku uklidnilo.
Řádek 61:
=== Křížová výprava ===
{{viz též|Druhá křížová výprava}}
Spolu s králem Konrádem přijali výzvu ke křížové výpravě přední představitelé Říše. Zúčastnili se mimojinémimo jiné bavorský vévoda a rakouský markrabě Jindřich, český kníže Vladislav II., štýrský markrabě Otakar III., hrabě [[Bernard z Trixen-Sponheimu]] a mnozí dalši jako i Welf VI. a Fridrich Barbarossa.<ref>''Österreichische Geschichte 1122-1278'', s. 131</ref>
 
Z [[Konstantinopol]]e vyrazilo německé vojsko napříč [[Malá Asie|Malou Asií]], která byla z větší části pod tureckou vládou. O to složitější zde bylo získávání zásob a vody. Dne [[25. říjen|25. října]] [[1147]] se u Dorylea střetla unavená křižácká armáda s tureckým vojskem a byla rozprášena. Sotva desetině výpravy se podařilo probít zpátky k [[Nikaia|Nikai]]. Zde Konrád vyčkal příchodu francouzské výpravy, ke které se zbytek německé výpravy připojil.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Hrochová | jméno = Věra | odkaz na autora = Věra Hrochová | příjmení2 = Hroch | jméno2 = Miroslav | odkaz na autora2 = Miroslav Hroch | titul = Křižáci ve Svaté zemi | vydavatel = Mladá fronta | místo = Praha | rok = 1996 | vydání = 2 | počet stran = 289 | isbn = 80-204-0621-2 | poznámky = Dále jen ''Křižáci ve Svaté zemi'' | strany = 108}}</ref> Po dosažení Svaté země se spojená německá a francouskáfrancouzská výprava spolu s vojskem [[jeruzalémské království|jeruzalémského království]] rozhodla k útoku na [[Damašek]]. Přes křižáckou převahu útok nedosáhl svého cíle a po zprávě, že se blíží turecké vojsko vedené aleppským vládcem [[Núr ad-Dín]]em, křižáci raději ustoupili.<ref>''Křižáci ve Svaté zemi'', s. 113</ref>
[[File:Herzog Heinrich II. Babenberg.jpg|thumb|left|200px|Jindřich II. Babenberský na křížové výpravě]]
Po neúspěchu útoku na Damašek přijal císař Konrád III. pozvání k byzantskému dvoru. V [[Konstantinopol]]i uzavřel alianci s byzantským císařem [[Manuel I. Komnenos|Manuelem]]. Výsledkem této aliance pro Babenberky byl sňatek Jindřicha s neteří [[seznam byzantských císařů|byzantského císaře]] [[Teodora Komnenovna|Teodorou]].<ref>{{citace knihy | příjmení = Pohl | jméno = Walter | příjmení2 = Vacha | jméno = Brigitte | titul = Die Welt der Babenberger : Schleier, Kreuz und Schwert | vydavatel = Styria | místo = Graz ; Wien ; Köln | rok = 1995 | počet stran = 319 | isbn = 3-222-12334-9 | jazyk = německy | strany = 150-151}}</ref>
Řádek 71:
Přes uzavřené dohody se příliš nezměnil názor byzantského dvora na ''"kulturní méněcennost"'' západních barbarů a dvorní dámy považovaly sňatek Teodory za neštěstí a byly zhrozeny, že tak jemné stvoření ma být ''"obětováno"'' nestvůře ze západu.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Hrochová | jméno = Věra | odkaz na autora = Věra Hrochová | titul = Křížové výpravy ve světle soudobých kronik | vydavatel = Státní pedagogické nakladatelství | místo = Praha | rok = 1982 | počet stran = 255 | isbn = | strany = 102}}</ref>
 
Příměří uzavřené mezi Štaufy a Welfy vypršelo po Konrádově návratu z křížové výpravy na jaře 1149 a brzy poté se rozhořely nové boje. V nich sise králi podařilo vynutit si převahu nad Welfem VI. a ten nakonec roku 1150 kapituloval. Mezitím ale dospěl jeho synovec [[Jindřich Lev]], který se podrobit odmítl. K dalšímu měření sil už ale nedošlo, protože [[15. únor]]a [[1152]] Konrád zemřel. Nově zvolený král [[Fridrich Barbarossa]] byl po otci Štauf a po matce Welf a se svými welfskými příbuznými měl mnohem lepší vztahy než jeho předchůdce (a strýc) Konrád. Zlepšení vztahů k Welfům však zároveň věštilo blížící se konec babenberské vlády v Bavorsku.<ref name = "Veber89">''Dějiny Rakouska'', s. 89</ref> Když se Jindřich Jasomirgott bez ohledu na předvolání nedostavil na dvorský sjezd v Goslaru v červnu roku 1154, Barbarossa na základě rozhodnutí knížat přiznal nárok na vévodství Bavorské Jindřichu Lvovi.<ref>''Fridrich Barbarossa'', s. 53-54</ref><ref>''Österreichische Geschichte 1122-1278'', s. 137</ref> Faktickým vládcem Bavorska ale stále zůstaval Jindřich II. Jasomirgott. Nedůvěra ke králi Fridrichovi také způsobila, že se Jindřich nezůčastnil jeho „římské jízdy“.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Novotný | jméno = Václav | odkaz na autora = Václav Novotný | titul = České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I | vydavatel = Jan Laichter | místo = Praha | rok = 1913 | počet stran = 1214 | isbn = | strany = 856 | poznámka = Dále jen ''České dějiny''}}</ref> Po návratu z [[Itálie]] se císař Fridrich Barbarossa několikrát znovu sešel s Jindřichem ve snaze konečně vyřešit bavorskou otázku.
 
=== Privilegium minus ===
{{viz též|Privilegium minus}}
Aby zmírnil napětí mezi Štaufy a Welfy přislíbil Fridrich Barbarossa Jindřichu Lvovi vrácení bavorského vévodství. Aa aby odškodnil Jindřicha Jasomirgotta, kterému Bavorsko propůjčil Konrád III., oddělil rakouskou marku definitivně od Bavorska, potvrdil mu její držbu a povýšil jí na vévodství.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Rapp | jméno = Francis | odkaz na autora = | titul = Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V | vydavatel = Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 2007 | počet stran = 316 | isbn = 978-80-7185-726-6 | strany = 137}}</ref>
 
Dne [[17. září]] [[1156]] obdržel Jindřich od [[seznam panovníků Svaté říše římské|císaře]] [[Fridrich I. Barbarossa|Fridricha Barbarossy]] důležité [[Privilegium minus]], které mimo jiné zaručovalo [[Babenberkové|Babenberkům]] dědičné právo k Rakousům v mužské i ženské linii. Privilegium na sněmu v Řezně slavnostně vyhlásil český kníže Vladislav.
Řádek 93:
 
=== Konec vlády a smrt ===
V sedmdesátých letech došlo k pohraničnímu sporu mezi Čechy a Rakušany. Postupující kolonizace z Rakouska posouvala jižní hranici Čech ([[Vitorazsko]]) hlouběji do českého vnitrozemí. Český kníže [[Soběslav II.]] vyzval Jindřicha, aby mu vydal neprávem osídlená území. Následující spor, kdy obě strany tvrdily, že území patří jim, se Soběslav rozhodl řešit vojensky. Spojil se s [[Seznam uherských králů|uherským králem]], [[Štýrské vévodství|štýrským markrabětem]] [[Otakar IV. Štýrský|Otakarem]] a moravským údělným knížetem [[Konrád II. Ota|Konrádem]] a společně několikrát vyplenili [[Rakousy]] až k [[Dunaj]]i a vypálili [[klášter Zwettl]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bláhová | jméno = Marie | odkaz na autora = Marie Bláhová | příjmení2 = Frolík | jméno2 = Jan | odkaz na autora2 = Jan Frolík | příjmení3 = Profantová | jméno3 = Naďa | odkaz na autora3 = Naďa Profantová | titul = Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197 | vydavatel = Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 1999 | počet stran = 800 | isbn = 80-7185-265-1 | strany = 646-647}}</ref><ref>''České dějiny'', s. 1033-1037</ref> Nedlouho poté, [[29. listopadu]] [[1176]] si Jindřich II. při pádu z koně zlomil nohu a [[13. ledna]] [[1177]] tomuto zranění podlehl.<ref>{{citace knihy | jméno = Pavel | příjmení = Soukup | titul = Třetí křížová výprava dle kronikáře Ansberta | vydavatel = Knihovna Jana Drdy v Příbrami | místo= Příbram | rok = 2003 | počet stran = 151 | isbn = 80-86240-67-3 | strany = }}</ref> Byl pohřben ve [[Skotský klášter|Skotském klášteře]] ve [[Vídeň|Vídni]], který sám v roce [[1155]] založil.<ref name = "genealogie-mittelalter"/>
 
== Vývod z předků ==