John Fowles: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Oprava opakujících se referencí |
Oprava opakujících se referencí |
||
Řádek 27:
Navzdory radě svého nakladatele trval Fowles na tom, že jeho druhá publikovaná kniha bude ''[[Aristos]]'', filozofická sbírka myšlenek a poznámek, mj. proto, aby nebyl zaškatulkován jako „romanopisec J. F.“. Poté se pustil do srovnávání a přepisování všech dosud napsaných verzí románu ''Mág'', jenž se měl stát jeho nejrozebíranějším dílem, částečně založeným na zkušenostech z [[Řecko|Řecka]].<ref name = "Aubrey"/>
V roce [[1965]] Fowles opustil [[Londýn]] a přesunul se na statek v [[Underhill]]u v hrabství [[Dorset]]. Odlehlý statek byl předlohou pro „mléčnou farmu“ v románu ''[[Francouzova milenka]]'', který v té době psal. Hospodářství bylo však příliš odlehlé; sám Fowles o tom jednou poznamenal: „Naprostá samota se stává trochu monotónní.“ V roce [[1968]] se i se svou ženou odstěhoval do vily Belmont v [[Lyme Regis]], kam také situoval některé části ''Francouzovy milenky''. Téhož roku adaptoval ''[[Mág (film)|Mág]]a'' do filmové podoby.<ref name = "Aubrey">Aubrey, James R., ''John Fowles; A Reference Companion'', Greenwood Press, 1991, ISBN 031326399x, strana 24-28</ref>
Filmové zpracování ''Mága'' ([[1968]]) bylo všeobecně shledáno jako špatné;{{Fakt/dne|20091122085402}} když se [[Woody Alle|Woodyho Allena]] ptali, jestli by něco změnil ve svém životě, kdyby měl tu možnost, žertem odpověděl, že „by udělal všechno stejně, s výjimkou sledování ''Mága''“.{{Fakt/dne|20091122085402}} ''[[Francouzova milenka (film)|Francouzova milenka]]'' byla adaptována do filmové podoby v roce 1981; scénář napsal dramatik (pozdější laureát [[Nobelova cena za literaturu|Nobelovy ceny]]) [[Harold Pinter]], film byl nominován na [[Oscar]]a.
Řádek 33:
Zbytek života Fowles strávil v [[Lyme Regis]]. Pozdější díla ''[[Věž z ebenu]]'' (1974), ''[[Daniel Martin]]'' (1977), ''[[Mantisa (kniha)|Mantisa]]'' (1981) a ''[[Larva (kniha)|Larva]]'' (1985) napsal ve vile Belmont. Žádné z jeho pozdějších děl však nedošlo stejného uznání u kritiky, jako jeho raná tvorba. Fowles toho ke konci života již mnoho nenapsal, pronesl však, že psaní románů nemusí být nutně povoláním na celý život: „V tom nejotevřenějším ze všech moderních románů o spisovatelích, poslední úzkostné próze [[Thomas Hardy|Thomase Hardyho]] ''The Well-Beloved'', je neustále přítomna nespokojenost s tím, jak stále to mladší já ovládá dle předpokladu "vyzrálejšího" umělce středního věku. Člověk se může vzdát té tyranie, jak to udělal i sám Hardy; ale člověk nakonec zaplatí cenu svou schopností psát romány.“<ref>Andrew Calcutt & Richard Shepard, ''Cult fiction'', Volvox Globator, Praha 1999, přeložila Hanina veselá, strana 123</ref>
Fowles se stal členem lymeregisské obce, v letech [[1979]]–[[1988]] vykonával funkci kurátora Muzea Lyme Regis, odkud odešel do důchodu po mozkové mrtvici. Příležitostně se věnoval místní politice a občas psal vydavateli obhajující dopisy. Navzdory této angažovanosti byl Fowles obecně pokládaný za samotáře.<ref
== Dílo ==
| |||