Winfried Georg Sebald: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Freiburská universita (Německo) |
m Freiburg im Üechtland=Fribourg |
||
Řádek 20:
== Život ==
Winfried Georg (Maximilian) Sebald se narodil jako druhé dítě Georga a Rosy Sebaldových ve vsi Wertachu v [[Bavorsko|bavorském]] Allgäu, ve sklářské katolické rodině. V té době právě vrcholila druhá světová válka. Ta ovšem do zapadlé bavorské vesničky nikdy nedorazila: zatímco několik desítek kilometrů odtud páchali nacisté svá poslední zvěrstva a spojenečtí letci zabíjeli na polních cestách bezbranné civilisty, ve Wertachu jako by se zastavil čas. V Sebaldově životě vyplave vědomí této děsivé nevinnosti na povrch po mnoha letech, kdy se již jako uznávaný germanista a profesor na univerzitě ve východoanglickém Norwichi vrací po dlouhých letech do rodného kraje, aby jej popsal v souvislosti s hledáním příčin zániku jednoho života, kterého si jako školák tak vážil.
Po idylickém dětství v alpském údolí, studiích na gymnáziu v [[Oberstdorf]]u a později na [[Freiburská universita (Německo)|univerzitě]] v bádenském [[Freiburg im Breisgau|Freiburg]]u, kde se necítil nijak dobře, neboť tehdejší poválečné akademické prostředí bylo podle něho ještě příliš nasáklé jedem nacionálního socialismu, ukončil Sebald roku [[1966]] studia ve švýcarském [[Freiburg im Üechtland|Fribourg]]u a přijal místo asistenta na [[Manchester]]ské univerzitě, odkud odešel po dvou letech učit na gymnázium do švýcarského [[St. Gallen]]u. Magisterské studium ukončil prací o židovském spisovateli Carlu Sternheimovi a v roce [[1969]] se mu nakonec v Manchesteru podařilo získat místo vědeckého asistenta.
Jeho osudem se stala Anglie. Roku [[1970]] přešel jako docent na Východoanglickou univerzitu (University of East Anglia) v [[Norwich]]i a jen nerad se vracel do rodné země, neboť v ní spatřoval symbol poválečné prolhanosti a usilovného zapomínání. Univerzita mu nabídla perspektivu a klid k práci, nedokázala však Sebalda, kolegy a přáteli nazývaného Max, zbavit pocitu melancholie. Když se začal počátkem osmdesátých let zamýšlet nad tím, zda by se neměl pokusit spojit své bezpochyby výjimečné analytické schopnosti a profesorský sklon k detailu s poetičtějším světem literatury, ještě netušil, že se pouští na tenký led neustálého hledání a tísnivých pochyb. Obdivovatel [[Thomas Bernhard|Thomase Bernharda]] se nevyhnul líčení apokalypsy, přidal však vnitřní smutek a pocity úzkosti. Psát ovšem uměl: jeho věty jsou příkladem výjimečně vyváženého zvládnutí jazyka a připomínají místy nádherné obrazy v próze.
| |||