Personalismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m úprava části Odkazy podle vzhled a styl |
mBez shrnutí editace |
||
Řádek 4:
Personalistické myšlenky lze najít v celých dějinách západního myšlení, u umělců, dramatiků, filosofů i pedagogů. Teprve v 19. století se však ukázala potřeba bránit lidskou osobu jak proti individualismu, který ji omezuje na vlastní zájmy a zaměřuje do vlastního nitra, tak později proti různým kolektivismům, které ji podřizují společenským celkům a jejich cílům.
Jedinečnost lidské osoby vyzvedlo už [[křesťanství]] důrazem na individuální spásu člověka skrze lásku, v pozdním středověku a v novověku však až příliš zdůraznilo její individuální a vnitřní stránku, například ostrým [[dualismus|dualismem]] těla a duše. Požadavek respektování lidské osoby jako individua klasicky vyjádřil [[Immanuel Kant]] ve druhé formulaci [[kategorický imperativ|kategorického imperativu]]:
: Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.<ref>Kant, ''Základy metafysiky mravů'', B 66. Praha 1992, str. 91. </ref> <br />
S rozvojem moderní liberální společnosti v 19. století však řada myslitelů usoudila, že je třeba hájit i druhou, společenskou stránku člověka. Člověk se rodí do společenství a stává se osobou právě ve vztazích, v rodině a ve výchově. Tento program výchovy do společnosti formuloval už například [[Jan Amos Komenský|J. A. Komenský]] ve svých reformních spisech. Jenže i tuto stránku přehnala a nakonec i zneužila společenská hnutí, která člověka viděla jen jako prostředek prosazování kolektivních cílů, ať už národních ([[nacionalismus]]) nebo sociálních ([[socialismus]]).
Řádek 12:
==Francouzský personalismus==
Francouzský personalismus 20. století souvisí s nonkonformismem 20. a 30. let, intelektuálním hnutím, které odmítalo extrémní individualismus liberální společnosti. Východisko z krize západní společnosti hledali někteří v tradicionalismu, jiní v kolektivismu. Křesťanský personalismus je spojen se jmény francouzských myslitelů kolem revue ''Esprit'', jako byl [[Maurice Blondel]], [[Emmanuel Mounier]], [[Jean Lacroix]], [[Gabriel Marcel]] nebo [[Jacques Maritain]], kteří se postavili jak proti krajnímu individualismu moderních společností, tak proti [[nihilismus|nihilistickým]] tendencím francouzského [[existencialismus|existencialismu]], například u [[Jean-Paul Sartre|J.-P. Sartra]]. Jejich personalismus byl v mnohém blízký [[filosofie dialogu|filosofii dialogu]] [[Martin Buber|M. Bubera]] a [[Franz Rosenzweig|F. Rosenzweiga]] i teoretičtěji založené [[Filosofická antropologie|filosofické antropologii]] [[Max Scheler|M. Schelera]] a dalších v Německu.<ref>Hügli – Lübke (vyd.), ''Philosophielexikon''. Reinebeck 1991. </ref>
Mounierův ''Manifest personalismu'' ([[1936]]) sehrál významnou roli v poválečné obnově duchovního života ve Francii i v Německu, v počátcích evropské integrace a významně ovlivnil reformní teology Druhého vatikánského koncilu i pozdější katolickou teologii. K personalismu se výslovně hlásili [[Paul Ricoeur]], [[Romano Guardini]] i Karol Wojtyla, pozdější papež [[Jan Pavel II.]]
==Odkazy==
|