Ikonografie: Porovnání verzí

Nejstarší pokusy o ikonografický rozbor nalezneme již v pozdní antické literatuře druhého století. Šlo o popisy uměleckých děl s morálním ponaučením, které se nazývaly ekfraseis a sloužily k pobavení čtenáře. V období středověku nenajdeme mnoho zmínek o podobných pokusech o popis obrazu, avšakzabývali se jí zejména teologové např. Sv. Augustýn, Sv. Ambrož, Theodulf, Adembrand a další. Podle nich mělo sloužit umění především ke vzdělávání. Avšak v období renesance se stal ikonografický popis (tehdy nazýván iconologia) základní výbavou nejen výtvarníků, ale i básníků a rétorů. Stěžejní prací tohoto období se stala ikonologická encyklopedie Iconologia Cesareho Rypy z roku 1593.
Jako samostatná odborná disciplína se ikonografie v teorii umění začíná prosazovat a rozvíjet na přelomu 19. a 20. století díky zájmu o výtvarná díla ze předchozích období, zejména díky zájmu o středověk v období romantismu. V meziválečném období se již prosadila do oboru dějiny umění natrvalo a především díky nové metodické škole dějin umění se prosadila po druhé světové válce jako jeden z hlavních metodických postupů. Na kritickou ikonologii, jak ji pojmenoval její zakladatel Aby M. Warburg, měla vliv kulturní historie a sociální psychologie. Erwin Panofsky, žák toho německého historika umění, ji metodologicky ukotvil a kodifikoval. Vycházel přitom především z teorie umění Vídeňské školy.