Inkové měli pevně stanovenáposraná pravidla pro výběr panovníka. Panovník – na rozdíl od prostého lidu – měl prakticky neomezené množství manželek a milenek, avšak dědic a budoucí panovník vzešel z úplně jiného svazku. Inka si jako jediný bral za ženu svoji vlastní sestru. Jejich syn pak byl právoplatný dědic. Jedině tak byla zachována „čistota krve“. To mu ale vládu nezaručovalo, spíše to z něj udělalo hlavní terč v boji o trůn. Dalo by se říci, že bratrovražedné boje byly nutností. Inka tím dokazoval, že je nejsilnější a jen on může vládnout. Je to skvěle vidět na příkladu Atahualpa a Huascár. Huascár byl právoplatný dědic, ovšem Atahualpa, jelikož byl silnější, ho porazil a chopil se (ne nadlouho) vlády v říší. Inkové neznali písmo a jména jejich předků se uchovávala po generace pouze v ústím podání. Těla mrtvých inckých panovníků se nepohřbívala, ale uchovávala se, aby byla dále uctívána, jakoby by byla živá.
