Verze z 8. 4. 2006, 08:19 editovat YurikBot (diskuse \| příspěvky) 45 366 editací m robot přidal: ru:Небесная механика ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 25. 5. 2006, 08:53 editovat zrušit editaci Aleš Tošovský (diskuse \| příspěvky) 1 270 editací m + obrázky z Commons Přejít na další porovnání →
Řádek 1: [[Soubor:Solar_sys.jpg\|thumb\|right\|300px\|[[Sluneční soustava]]]] '''Nebeská mechanika''' je vědní obor ležící na rozhraní mezi [[astronomie\|~~astronomii~~astronomií]] a teoretickou [[mechanika\|mechanikou]], zabývající se popisem pohybu [[kosmické těleso\|kosmických těles]] [[Vesmír\|vesmírem]] a určováním jejich drah. Metody klasické nebeské mechaniky jsou založeny na využití [[Newtonův gravitační zákon\|Newtonova zákona všeobecné gravitace]] a jeho [[Newtonovy pohybové zákony\|tří pohybových zákonů]], s jejichž pomocí lze odvodit téměř všechny pohyby [[planeta\|planet]] ve [[Sluneční soustava\|Sluneční soustavě]]; pouze ve speciálních případech (např. stáčení [[perihel\|perihelu]] dráhy [[Merkur (planeta)\|Merkuru]]) je nutno přihlédnout k [[obecná teorie relativity\|relativistickým efektům]]. Hlavním úkolem nebeské mechaniky je výpočet poloh nebeských těles v budoucnosti na základě stanovených [[elementy dráhy\|elementů dráhy]] z minulého pozorování. Až do roku 1957 se toto týkalo pouze přirozených kosmických těles ([[Měsíc (Země)\|Měsíce]], [[planeta\|planet]], [[planetka\|planetek]], [[kometa\|komet]] a složek [[dvojhvězda\|dvojhvězd]] a násobných hvězd); od startu [[Sputnik 1\|Sputniku 1]] se nebeská mechanika začala zabývat i [[umělé kosmické těleso\|umělými kosmickými tělesy]] a dnes je nedílnou součástí technického oboru [[astrionika]]. Ta narozdíl od klasické nebeské mechaniky zohledňuje i jiné síly, než gravitační, zejména působení tahu motorů, vliv [[aerodynamický odpor\|aerodynamického odporu]] a [[tlak záření\|tlaku záření]]. Nejjednodušším úkolem, který nebeská mechanika řeší, je tzv. [[problém dvou těles]], který má analytické řešení, vedoucí ke zjištění, že pohyb těles kolem hmotného středu (těžiště) soustavy probíhá po [[kuželosečka\|kuželosečce]]. Tento problém, omezující se pouze na dvě kulově symetrická hmotná [[těleso\|tělesa]], která lze nahradit z kinematického hlediska [[hmotný bod\|hmotnými body]], je ve skutečnosti abstrakcí a nikde ve vesmíru neexistuje. Problém ''n'' těles, který je reálný, nemá s výjimkou některých speciálních případů analytické řešení a musí být řešen metodami [[numerická matematika\|numerické matematiky]]; plné rozvinutí těchto metod umožnil až nástup [[počítač\|počítačů]]. ==Historie== [[Soubor:Ptolemaicsystem-small.png\|thumb\|left\|250px\|[[Klaudios Ptolemaios\|Ptolemaiova]] představa [[vesmír]]u, jehož středem je [[Země]].]] Prvopočátky nebeské mechaniky je možné položit už do mladší doby kamenné, kdy byly vybudovány první megalitické stavby (např. [[Stonehenge]] v jižní [[Anglie\|Anglii]]), sloužící zřejmě ke sledování pohybu [[Měsíc (Země)\|Měsíce]] a k předpovědím [[zatmění Měsíce]] a [[zatmění Slunce\|Slunce]]. Také staří [[Egypt\|Egypťané]] využívali astronomických pozorování k předpovědím [[Nil\|nilských záplav]]. První pokusy o teoretické zvládnutí popisu pohybu [[Slunce]] a [[planeta\|planet]] nacházíme v [[antika\|antickém]] [[Řecko\|Řecku]]. Řečtí filozofové, především [[Platón]], vedeni snahou o co největší harmonii ve Vesmíru, se snažili popsat pohyb nebeských těles pomocí rovnoměrného [[kruhový pohyb\|kruhového pohybu]] s tím, že středem Vesmíru je Země. Do maximální dokonalosti dovedl tuto představu [[Klaudios Ptolemaios\|Ptolemaios]]. [[Ptolemaiova soustava]] se stala téměř na dvě tisíciletí jedinou obecně přijímanou teorií nebeské mechaniky. Ještě před ním však na základě studia zatmění Měsíce a Slunce a dalších empirických pozorování [[Alexandrie\|alexandrijský]] filozof [[Aristarchos ze Samu]] dospěl ke zjištění, že Slunce je mnohem větší než Země. Proto došel k logickému závěru, že středem Vesmíru musí být Slunce a jeho denní pohyb po obloze vysvětlil rotací Země kolem osy. Tento [[heliocentrismus\|heliocentrický]] názor však upadl v zapomnění a v podstatě jej vzkřísil až koncem 15. stol. n.l. [[Mikuláš Koperník]] svoji heliocentrickou soustavou. Kompromisní řešení, ve kterém kolem Země obíhal Měsíc a Slunce a kolem Slunce ostatní planety, navrhl [[Tycho Brahe]], působící i v [[Praha\|Praze]]. Jeho na tu dobu velice přesná pozorování pohybu planet umožnily dalšímu astronomovi působícímu na dvoře [[Rudolf II.\|Rudolfa II]], [[Johannes Kepler\|Johannu Keplerovi]], odvodit tři po něm pojmenované základní [[Keplerovy zákony\|zákony pohybu planet]]. Jeho hlavním přínosem bylo vyvrácení Platónova názoru, že nebeská tělesa se mohou pohybovat pouze po [[kružnice\|kružnicích]].

Nebeská mechanika: Porovnání verzí