Původně se termín '''ferromagnet''' používal pro jakýkoli materiál, který mohl vykázat spontánní magnetizaci: čistý magnetický moment za absence externího [[magnetické pole|magnetického pole]]. Tato obecná definice se stále používá. Později byly ale identifikovány různé typy spontánní magnetizace, kde existuje víc než 1 magnetický iont na [[základní buňka|základní buňku]] materiálu, což vedlo k striktnější definici „ferromagnetismu“, která se často používá na jeho odlišení od ferrimagnetismu. Podrobněji, materiál je „feromagnetický“ v tomto užším smyslu jen když ''všechny'' jeho magnetické ionty přidají pozitivní příspěvek k čisté magnetizaci. Jestliže některé magnetické ionty ''odebírají'' z čisté magnetizace (jsou-li částečně ''anti''-uspořádány), pak je materiál „ferrimagnetický“. Jsou-li ionty anti-uspořádány kompletně a tedy mají nulovou čistou magnetizaci i přes magnetické uspořádání, pak je to [[antiferromagnet]]. Všechny tyto efekty uspořádání se vyskytují jen při [[teplota|teplotách]] pod určitou kritickou teplotou, nazývanou [[Curieho teplota]] (pro ferromagnety a ferrimagnety) nebo [[Néelova teplota]] (pro antiferromagnety).
