Zinko-uhlíkový článek: Porovnání verzí

'''Suchý článek''' je druh [[galvanický článek|galvanického článku]], bývá také označován jako zinko-uhlíkový článek. Prototypem byl [[Leclancheův článek]], poprvé ho sestrojil G. [[Leclanché]]. Záporná [[elektroda]] suchého článku je ze [[zinek|zinku]], kladná [[elektroda]] je tvořena práškovým [[oxid manganičitý|oxidem manganičitým]] (MnO₂, [[burel]]), který je pro lepší vodivost smíchán s práškovým uhlíkem a [[elektrolyt|elektrolytem]] je vodný roztok [[chlorid amonný|chloridu amonného]] (NH₄Cl, [[salmiak]]). Elektrolyt se v článku nenachází jako volná kapalina, ale je zahuštěný a nasáknutý do porézního materiálu kladné elektrody; odtud pochází označení „suchý článek“. Kromě zmíněných součástí je v článku ještě separátor ze savého papíru umístěný mezi elektrodmi, který zabraňuje jejich přímému kontaktu a přitom zajišťuje kontakt obou elektrod z elektrolytem, jímž je nasáknutý. Suchý článek je typicky konstruhován tak, že zinková elektroda současně tvoří jeho vnější plášť. Toto řešení snižuje cenu, ale v případě, že povrch není chráněn ještě dalším obalem, který nepropouští kapaliny, občas dochází k proděravění zinkového pláště a prosakování elektrolytu - tzv. vytečení článku. Kladná elektroda bývá vodivě spojena s vnějším kontaktem uhlíkovou tyčinkou, která je umístěna v ose článku. Odtud pochází část „uhlíkový“ v názvu „zinko-uhlíkový článek“. Toto označení je pouze technické, z chemického hlediska nemá opodstatnění, protože uhlík se nezúčastňuje chemické reakce a slouží pouze jako (levný) vodič elektrického proudu.