Sfragistika: Porovnání verzí

Přidáno 4 804 bajtů ,  před 9 lety
Nástřel přepracování nedostatečného článku. S váháním jsem odstranil šablonu úpravy. Přesto článek bude potřeba postupem doby dále rozšířit. Proto nechávám pahýl. Další kategorie sf. budou následovat.
m (robot přidal: lt:Sfragistika)
(Nástřel přepracování nedostatečného článku. S váháním jsem odstranil šablonu úpravy. Přesto článek bude potřeba postupem doby dále rozšířit. Proto nechávám pahýl. Další kategorie sf. budou následovat.)
Je'''Sfragistika''' toje [[Pomocné vědy historické|pomocná věda historická]], která všestranně zkoumá materiál, formu, upevnění a obsahznaky [[Pečeť|pečetí]] pro účely jejich [[klasifikace]] a zároveň jejich celkový vývoj jako historického pramene ve všech jeho souvislostech. DůležitýmDalším jejím důležitým úkolem je také ověření a datování dokumentů, zejména ve [[Středověk|středověku]], podle použité pečetěpečeti. Svou povahou je proto sfragistika úzce svázaná s [[diplomatika|diplomatikou]].
{{Upravit - věda}}
'''Sfragistika''' (řecky ''Sfragis'', pečeť) je nauka o [[pečeť|pečetích]].
 
Název této disciplíny pochází z [[Starořečtina|řeckého]] slova ''sfragis'' tj. pečeť. Používalo se však, zejména ve starší literatuře, také názvu pocházejícího z [[Latina|latinského]] výrazu pro pečeť - ''sigillum'', pak se hovoří o sigilografii.
Je to [[pomocná věda historická]], která zkoumá materiál, formu, upevnění a obsah pečetí pro účely jejich [[klasifikace]]. Důležitým úkolem je ověření a datování dokumentů podle použité pečetě. Svou povahou je sfragistika úzce svázaná s [[diplomatika|diplomatikou]].
 
Někdy se používá i termín [[sigilografie]] (z latinského sigillum = pečeť).
[[Image:Goldene-bulle 1c-480x475.jpg|thumb|150px|right|[[Zlatá bula]] císaře [[Karel IV.|Karla IV.]], [[1356]]]]
 
Sfragistika má název z řeckého sfragis, tj. pečeť, používá se také název sigilografie, z latinského sigillum, tj. pečeť. Sfragistika je nauka o vzniku, zhotovování a užívání pečetí. Etymologie slova pečeť je nesporně slovanská. Souvisí s cejchováním, vypálením znaku. Tyto vlastnické a rozlišovací značky na kůži zvířat, na domech, na rybářských lodích, na kmenech stromů, apod. jsou aplikovány v různých kulturách dodnes. Pečeť je vlastnický znak či nápis otištěný podle tvrdého pečetidla v plastické hmotě či barvě schopné ho uchovávat, který jednoznačně určuje konkrétní osobu. Plní funkci vlastnického či rozlišovacího symbolu, dokládá věrohodnost je prostředkem kontroly a garancí neporušenosti listu nebo jí zajištěného předmětu. Sfragistika byla považována za součást diplomatiky jako jeden z vnějších znaků listiny. Úzce souvisela s heraldikou a jejím prostřednictvím s genealogií. Ve 2. polovině 19. stol. vypracovala vlastní badatelské metody a stala se samostatnou PVH. Spolupracuje s dějinami architektury a zejména s dějinami umění, neboť pečetidlo je obvykle výrobkem uměleckých řemesel. Pro historiky umění jsou pečeti, kterými se zabývá sfragistika, vlastně kopiemi uměleckých pečetidel. Při nedůvěře v psané slovo pečeť jako prostředek věrohodnosti využívala nesporných vazeb s magií. Recepce pečetí prohlubuje poznatky o kulturní úrovni společnosti či určitých sociálních skupin a konkretizuje význam mentalit. Sfragistika má funkci pomocnou a samostatnou. V pomocné funkci slouží jiným vědám, zejména diplomatice, heraldice, genealogii, numismatice, dějinám umění. V samostatné funkci rozvíjí výzkum pečeti jako součást historické kritiky pramenů a studium jejího významu v dějinách. Pečeti byly doloženy již ve 4. tisíciletí PNL v Orientu (u Sumerů) a byly rozšířeny i u Řeků a Římanů a od nich je pak převzaly raně feudální státy. Od 13. stol. význam pečetí stoupl a staly se kritériem pravosti listin. V pozdním středověku zpečetění písemnosti přestávalo být slavnostním aktem a stávalo se běžným administrativním úkonem. V novověku rostl význam podpisu jako ověřovacího prostředku. Pečeť znovu plnila funkci uzavírající korespondenci a předměty jako garance jejích neporušenosti. Od 17. stol. se pečeť používá spolu s podpisem vydavatele jako nové ověřovací prostředky, které musí být použity současně. Pečeť či razítko samo o sobě listinu nelegalizuje. Právní sílu mají kulatá razítka. V současné době mají ověřovací funkci, reprezentují zejména státní správu a samosprávu, kde jejich použití reguluje zákon, či právnické osoby (organizace, instituce, podniky apod.)…tommiczek (TK)
==Historie sfragistiky==
První zájem na kritické zkoumání pečetí jako ověřovacího prostředku přinesl v roce [[1681]] ve svém díle [[De re diplomatica libri sex]] benediktinský mnich [[Jean Mabillon]]. Jednalo se o jeho reakci v konfliktu tzv. ''diplomatických válek'', tj. sporu o pravost některých listin, které vedl s jezuitou [[Daniel Papenbroch|Danielem Papenbrochem]]. Nicméně jeho příspěvek k analýze samotých pečetí byl pouze okrajový a nedá se přímo hovořit o založení oboru jako takového. Následující osmnácté století sice přineslo studie a publikace zabývající se pečetěmi, ovšem ve velmi omezené míře, většinou pouze jako doplnění ke studiu heraldiky v případech, kdy pečeť sloužila jako nositel [[Erb|erbu]], [[Znak (heraldika)|znaku]] či případně samotného erbovního znamení. Plný rozvoj sfragistiky pak nastal v polovině 19. století a souvisel především s významnými [[Edice|edičními]] počiny při shromažďování a zpřístupňování středověkého diplomatického materiálu. V [[Německo|Německu]] se jednalo zejména o ediční řadu [[Monumenta Germaniae Historica]], v našich zemích pak o něco později na počátku 20. století pak o tzv. [[Český diplomatář]]. Významně se na produkci různých souborů pečetí a prvních příruček ku studiu sfragistiky podílely významné evropské instituce, jako byly vedle zmíněné společnosti při edici Monumenta Germaniae Historica např. pařížská [[École des chartes]] a vídeňský [[Institut für österreichische Geschichtsforschung]]. Došlo k vytoření vlastních badatelských metod a sfragistika se proměnila v samostatnou pomocnou vědu historickou. V dnešní době, kdy právní závaznost pečetí neexistuje a jejich funkce je již pouze dekorativní, se stala sfragistika uzavřenou disciplínou.
 
==Pečeť==
{{Viz též|Pečeť}}
 
Pod pojmem pečeť chápeme otisk razidla či typáře jednoznačně identifikujícího svého majitele do látky schopné tento otisk uchovat. Názvem pečeť se pak někdy označuje i samotný typář. Funkce pečeti pak byla trojí, jednak '''uzavírací''', kdy pečeť uzavírala a chránila dokument před otevřením; dále '''pověřovací''', kdy se pečetí či pečetním typářem prokazovala osoba na znamení svého poslání a své dvěryhodnosti a konečně '''ověřovací''', kdy svou vahou dodávala listině či dokumentu právní platnost a zajišťovala jeho pravost.
 
Jako pečetní látka se v nejstarších dobách používala [[hlína]] a to již ve 4. tisíciletí před našim letopočtem v [[Sumer|Sumeru]]. V Evropě se v zemích na jih od [[Alpy|Alp]] používalo [[kov]]u, nejčastěji [[Olovo|olova]]. Tento typ pečetí se poté označoval jako [[bula]], podle něj pak vzniklo pojmenování samotného druhu listin z papežské kanceláře. V zemích za Alpami se pak kvůli příznivějším klimatickým podmínkám používal [[vosk]], později došlo k vývoji speciálního druhu vosku, který se nazývá španělský pečetní lak. Do vosku se také přidávala určité látky, které ovlivňovaly barvu pečeti. Ačkoliv v některých dobách a prostředí došlo ke vzniku hierarchie jednotlivých barev, přesto záleželo na libovůli pečetitele, jakou barvu použije.
 
 
Velikost a tvar pečeti nepodléhaly žádným pravidlům. Opět záleželo na libovůli zhotovitele pečeti. Nejrozšířenější byly pečeti kulaté a to ve všech vrstvách, které s pečetí přišly do styku. V církevních kruzích se navíc ujal podlouhle oválný tvar, který byl vhodný pro zobrazení stojící postavy. [[Šlechta|Šlechtické]] a [[Město|městské]] pečeti používaly také pečeti štítovitého tvaru. V období 16. a 17. století také docházelo k rozvoji nových tvarů jako byly pečeti ve tvaru mnohoúhelníku, čtyřlístkovité pečeti atp.
Velikost pečeti závisela na prostředcích, které měl majitel k dispozici. Nejčastěji ji omezovala právě nákladnost pořízení pečetního typáře a také velké množství použitého vosku a obtížnější manipulace se samotnou pečetí. Přesto se ve středověku rozšířil názor, že velikost pečeti reprezentuje postavení svého majitele, takže docházelo k postupnému zvětšování pečetního obrazu, které u nás svého vrcholu dosáhlo za vlády [[Zikmund Lucemburský|Zikmunda Lucemburského]], jehož pečeť měla v průměru 140 [[Milimetr|mm]].
 
Rozeznáváme dva nejčastější druhy připevnění pečeti a to '''přivěšení''' - kdy je spodní okraj listiny přehnut, čímž vzniká tzv. plika, kterou je pak provlečen kus [[Pergamen|pergamenu]], případně pár nití, na které je přitištěna samotná pečeť. Dalším možnám způsobem je pak tzv. '''zavěšení''' - kdy se spodní čásst pergamenu listiny vodorovně nařízla zhruba do poloviny a na konec vzniklého proužku (stále připevněného vlastní částí k listině) se připevnila pečeť. Jelikož u voskových pečetí docházelo velmi často k možnému poškození, byly, obzvláště u důležitých a významých listin, uzavírány do kulatých pouzder, vyrobených nejčastěji ze dřeva či plechu, která samotnou pečeť chránila.
 
==Pečeti římských papežů==
Pro [[Papež|papežské]] prostředí jsou charakteristické olověné buly. Používaly se po celou dobu používání pečetí a jejich vývoj lze zahrnout do třech hlavních období.
 
Od '''7. - 10. století''' - tato doba je charakteristická nápisovými pečetěmi. Na [[avers]]u bylo v genitivu uvedeno jméno papeže , případně jeho monogram. Na [[revers]]u pak papežův [[titul]]. V tomto období ještě nedocházelo ke zvyku uvádět za jménem papeže jeho pořadové číslo, proto při určování a přiřazování jednotlivých pečetí papežů stejného jména vyvstávají často problémy.
 
'''11. století''' - v této době dochází ke změně pečetního obrazu, kdy je na aversu nejčastěji zpodobněn svatý Petr a na reversu ideální obraz [[Řím]]a, což souvisí s posílením vlivu [[Církev|církve]], která tímto a dalšími prostředky dávala najevo své nároky na vládu nad světem. V tomto období se také objevují na opisech [[Bible|biblické]] citáty.
 
'''1099 - moderní doba''' - nástupem [[Paschalis II.|Paschala II.]] došlo k zavedení nového typu buly. Na jedné straně bylo uvedeno jméno papeže (od papeže [[Urban|Urbana II.]] v [[nominativu]]) společně s titulem a pořadovým číslem. Na druhé straně byly zpodobněny hlavy apoštolů [[Petr (apoštol)|Petra]] a [[Pavel (apoštol)|Pavla]], jež byly odděleny šňůrou perlovce, případně křížem. Horní část pečeti pak vyplňovaly zkratky jejich jmen SPA (sanctus Petrus) a SPE (sanctus Paulus). Ve 14. století dochází k výskytu heraldických prvků, ovšem pouze jako doplňujících pečeť. To trvalo přibližně do konce 17. století, kdy tyto motivy mizí. Naposledy se objevují na pečetech [[Alexandr VIII.|Alexandra VIII.]] ([[1689]] - [[1691]]).
 
V papežské kanceláři se používaly v omezené míře také [[Zlato|zlaté]] buly, o kterých se zmiňují prameny už ve 13. století. Nejstarší dochovaný exemplář však pochází až z doby [[Pontifikát|pontifikátu]] [[Klement VII.|Klementa VII.]] ([[1523]] - [[1534]]).
 
==Reference==