Otevřít hlavní menu

Změny

Locarnské dohody

Velikost nezměněna, před 8 lety
m
Robot opravil odkazy Druhá polská republika → Druhá Polská republika
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-R03618, Locarno, Gustav Stresemann, Chamberlain, Briand.jpg|right|thumb|250px|Zleva doprava, [[Gustav Stresemann]], [[Austen Chamberlain]] a [[Aristide Briand]] během Locarnské konference.]]'''Locarnské dohody''' představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve [[švýcarsko|švýcarském]] [[Locarno|Locarnu]], která se uskutečnila mezi [[5. říjen|5.]] až [[16. říjen|16. říjnem]] [[1925]]. K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo [[1. prosinec|1. prosince]] téhož roku v [[Londýn]]ě. Smlouvu signovali zástupci [[československo|československé]], [[Výmarská republika|německé]], [[Spojené království|britské]], [[Belgie|belgické]], [[Třetí Francouzská republika|francouzské]], [[Italské království|italské]] a [[Druhá polskáPolská republika|polské vlády]]. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím ''Rýnského garančního paktu'', ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize.
 
Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na [[Evropa|evropském kontinentě]] až ke [[druhá světová válka|druhé světové válce]].<ref>{{Citace monografie
Německo skrze svého ministra zahraničí [[Gustav Stresemann|Gustava Stresemanna]] podalo [[9. únor]]a [[1925]] [[memorandum]] Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených po první světové válce na [[Rýn]]u. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí, všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky. O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve [[Střední Evropa|střední Evropě]]. Spory měly být řešeny prostřednictvím [[arbitráž]]ních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada [[Společnost národů|Společnosti národů]]. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.
 
[[Československo]] a [[Druhá polskáPolská republika|Polsko]], díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k idee Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal [[Aristide Briand]]. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středovropské země (východní hranice Německa), nezískal narazil na neochotu Velké Británie.
 
== Konference ==
Na konferenci v Locarnu 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i delegace [[Československo|Československa]] a [[Druhá polskáPolská republika|Polska]]. Tato hlavní smlouva, nazývaná jako ''Rýnský garanční pakt'', obsahovala uznání [[status quo|statu quo]] této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text [[versailleská smlouva|versailleské smlouvy]].
 
Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.
34 224

editací