|
== Důsledky Rabinovy smrti ==
[[Image:Rabins' Grave.JPG|thumb|170px|Náhrobní kámen Jicchaka (vpravo) a Lei (vlevo) Rabinových na Herzlově hoře v Jeruzalémě]]
Smrt Jicchaka Rabina poznamenala izraelsko-palestinská jednání a čím dál více bylo těžší nalézt společnou řeč, která by vedla k udržení mírových vztahů mezi židovským státem a palestinskými Araby. [[Izraelské osady]] na okupovaných územích se staly velkým ohniskem nesváru, který trvá až do dnešních dnů (2009). Trvalé důsledky Rabinovy smrti popisuje britský autor Charles D. Smith slovy: „Přízrak dalších atentátů či případné občanské války v Izraeli, který by nastala v případě stažení se z okupovaných území, posílil izraelského ministerského předsedu [[Ehud Barak|Ehuda Baraka]] v rozhodnutí posílit expanzi osad s připomenutím velké touhy osadníků po trvalém míru s Palestinci, a dále tato událost napomohla k větší toleranci izraelských aktivit ze strany amerických mírových vyjednávačů, kteří si ovšem uvědomili i negativní důsledky těchto expanzivních aktivit.“<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Smith
[[File:Rabin Grave.jpg|thumb|left|Rabinův hrob v obležení květin a smutečních vzkazů, prosinec 1995]]
Atentát též napnulpřiostřil již tak špatné vztahy mezi Stranou práce a stranou Likud do naprosto bezprecedentní míry. Napjatá atmosféru pak dále rozvířil Benjamin Netanjahu, který následujícího roku odmítl uznat den národního smutku za zesnulého Jicchaka Rabina, cožna mucož vdova po Rabinovi oplatilareagovala zákazem Netanjahuovi pronést řeč na vzpomínkovém ceremoniálu za svého zesnulého manžela, a ke kterému se, v okamžiku, kdy jí chtěl vyjádřit upřímnou soustrast, se okázale otočila zády.<ref>ROSENZWEIG, Luc. ''Ariel Šaron.'' s. 246</ref>
Po Rabinově smrti nastoupil do funkce ministerského předsedy Šimon Peres.<ref name="kronika">{{Citace monografie
| strany = 1456
| poznámka = Dále jen: ''Kronika 20. století''
}}</ref> Aktuální atmosféra v Izraeli velmi nahrávala jeho Straně práce. Navzdory radám se však za těchto okolností nepokusil vyvolat předčasné volby a namísto toho se soustředil především na mírová jednání se Sýrií.<ref name="Čejka 199-201">''Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování.'' s. 199-201</ref> Neprodleněa rovněžneprodleně provedl několik zásadních kroků ke splnění dohody z Osla. Smith o tomto napsal: „Izraelské vojenské síly se ke konci roku 1995 stáhly ze šesti klíčových měst z Oblasti A a z více než čtyř set vesnic v Oblasti B.“ Dne 20. ledna 1996 se konaly volby do palestinskévlády samosprávnéPalestinské vládyautonomie, čímž byl splněn jeden z bodů z Deklarace zásad z roku 1993.<ref>''Kronika 20. století.'' s. 1459</ref> Volby vyhrála strana [[Fatah]] Jásira Arafata, bojkotovaly je však radikální strany Hamas a Islámský džihád, které se následně snažily nově vzniklý demokratický proces va celý mírový proces narušit násilím.<ref name="Čejka 199-201"/> V izraelských ulicích začali útočit palestinští sebevražední atentátníci, na což Izrael reagoval ostrýmitvrdými zásahy armádouza použití armády.
Mírová jednání se Sýrií nakonec nebyla úspěšná nebyla. Krátce před izraelskými volbami se objevilvyvstal další problém, v podobě ostřelování severního Izraele teroristy z hnutí [[Hizballáh]] z Libanonu. Peres, který nechtěl mít ve volbách pověst měkkého politika, nařídil [[Operace Hrozny hněvu|operaci Hrozny hněvu]].<ref name="Čejka 199-201"/> Během operace však zahynulo velké množství civilistů, což jeho popularitě v konečném důsledku neprospělo.<ref name="Čejka 199-201"/> Operací si proti sobě rovněžtaké popudil [[izraelští Arabové|izraelské Araby]], kteří jejs původněním chtělizpočátku volitsympatizovali. Ve volbách tak nakonec vyhrál Benjamin Netanjahu.<ref>''Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování.'' s. 202-203</ref>
== Instituce a místa pojmenované po Rabinovi ==
| 