Nikolaj Fjodorovič Vatutin: Porovnání verzí

Po napadení [[Sovětský svaz|SSSR]] [[TřetíNacistické říšeNěmecko|nacistickým Německem]] působil na řadě bojišť často jako muž poslední naděje a to velmi úspěšně. Setrvával přitom ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu, zřejmě s vyhlídkami na post budoucího náčelníka. V červenci [[1942]] odchází na vlastní žádost do funkce velitele Voroněžského frontu. V listopadu [[1942]] vedl jako velitel Jihozápadního frontu hlavní protiúder u Stalingradu vedoucí k obklíčení [[Friedrich Paulus|Paulusovy]] 6. německé armády. Na jaře [[1943]] obsadile Donbaskou oblast. Při pokusu o dosažení [[Dněpr]]u utrpěl jedinou vážnou porážku své kariéry při Mannsteinově bočním úderu, nicméně stabilizoval frontu v jižní části Kurského oblouku. V [[Bitva u Kurska|Bitvě u Kurska]] úspěšně odrazil německou ofenzívu proti jižnímu úseku fronty a počátkem srpna přešel do protiútoku. Po vyčerpávajících bojích v srpnu-září [[1943]] se rozhodující měrou podílel na vyčištění východní [[Ukrajina|Ukrajiny]] od německých oddílů a vytvořil dněperská předmostí na západním břehu řeky. Z Ljutěžského předmostí pak [[6. listopad]]u [[1943]] (už v hodnosti armádního generála a velitele Prvního ukrajinského frontu) osvobodil [[Kyjev]]. V prosinci [[1943]] a lednu [[1944]] provedl své dvě poslední úspěščné operace-žitomirskou a rovenskou a současně se podílel s I.S.Koněvem na úspěšné obkličovací korsuň-ševčenkovské operaci.