Disociativní porucha

Disociativní poruchy patří mezi psychologická a psyhiatrická onemocnění. Jsou nazývány disociativní, neboť témeř vždy se v jejich případě jedná o disociaci od pacientovy osobnosti, nebo jeho minulosti, případně její úplné odvržení. Disociativní onemocnění přicházejí v mnoha formách, z nichž nejznámější je zřejmě disociativní porucha identity. Samotný proces disociace je v moderní psychiatrii chápan jako obranný mechanismus jedince. Pacienti se disociují většinou od intenzivních negativních často až traumatických zážitků, které takto ze svého vědomí vylačují do podvědomí.

Co je to disociace?

Disociace je mentální proces, který vytváří pocit "odpojení" od pacientových myšlenek, vzpomínek, emocí, činností a uvědomění si vlastního já. Běhěm období, kdy je postižený disociován, nejsou některé informace v pacientově myslí acociovány s jinými informacemi, tak jako za normálních okolností. Například při traumatické události se může pacient podvědomě disociovat od okolností zmiňované událostí, čož nakonec vyústí v mezeru v jeho vzpomínkách a vytvoří tak efektivní obranný mechnanismus proti negativnímu prožitku.

Typy disociativnách poruch

Nejčastěji se mezi disocativní řadí následující poruchy:

• Disociativní amnézie
• Disociativní fuga
• Disociativní porucha identity
• Depersonalizační a derealizační syndrom

Disociativní amnézie

Zřejmě nejhojněji se vyskytující disociativní porucha. Pacient trpí ztrátou paměti různého charakteru a rozsahu. Rozlišuje se mezi amnézií retrogradní a anterogradní. Postižený trpící retrogradní amnézií si není schopen vybavit určité události předcházející nebo přímo související s traumatizující událostí, nebo nehodou, která ztrátu paměti způsobila. Ve výjimečných případech může dojít i k tzv. totální amnézii, kdy si pacient nedokáže vybavit nic ze svých předchozích vzpomínek.

Anterogradní amnézie je taková, kdy je od určité chvíle (většinou opět traumatická událost) narušena pacientova krátkodobá paměť. Postižený má problém zapamatovávat si veškeré vjemy a informace.

Disociativní fuga

Je velmi vzácné onemocnění, valná většina psychiatrů se za celou svou praxi s připadem disociativní fugy vůbec nesetká. Pacienti postižení fugou se vydávají na dlouhé cesty z domova, obvykle bezprostředně po prožití traumatu a bezcílně cestují po okolí. Člověk trpící fugou, ačkoliv se svému okolí může zdát zcela v pořádku, si své jednání neuvědomuje a často se stává, že po skončení fugy si z cesty nic nepamatuje a nezřídka bývá také zmaten ohledně toho kým vlastně je. V některých případech jsou jistí jedinci schopni ujít stovky nebo tisíce kilometrů a na takto vzdáleném místě od domova se usadit a přijmout zcela novou identitu.

Disociativní porucha identity

Zřejmě nejznámější disociativní porucha se vyznačuje tím, že pacient oplývá střídavě dvěma nebo více identitami nebo osbnostmi. Každá z těchto osobností má v pacientově životě svou historii a svou vlastní roli. Lidé trpící touto poruchou si však své další osobnosti neuvědomují. Často si ovšem stěžují na ztráty paměti, neboť jedna osobnost si obvykle nepamatuje a není vědoma prožitků druhé osobnosti.

Překvapující ovšem může být, že jednotlivá alter ega se mohou lišit i co se týče fyzických vlastností, jako například alergie, preferování pravé nebo levé ruky, nebo dokonce počet dioptrií.

Léčba této poruchy je velmi složitá, většinou se však vykonává pomocí kognitivně-behaviorální terapie v kombinaci s hypnózou.

Depersonalizační a derealizační syndrom

Lidé trpící touto poruchu mají pocit, že jejich mysl a tělo nejsou jednotné. Cítí se jakoby odpojení do své fyzické schránky, mnohdy trpí pocity, že své tělo neovládájí a jsou jen jeho pozorovately. Někdy se tento pocit může přenést i na jedincovo okolí. Ten má potom pocit, že svět kolem něj není opravdový, často tvrdí, že vidí svět jako kdyby přes sklo, nebo jej vidí mlhavě.

Pacient může mít pocit, že některé části jeho těla mu nepatří (ruce, nohy), a často trpí dojmem, že zešílí, nebo že zemře. v krajních případech si může myslet, že je celý jeho život jen sen, nebo že je dávno mrtvý a že to co prožívá je posmrtný život.

Vyvolávacím momentem nemnoci je nejčastěji traumatická událost nebo požití drogy, obvykle marihuany.

Také tato porucha se léčí velmi obtížně, psychiatři ovšem zaznamenali jisté uspěchy při léčbě antidepresivy skupiny SSRI v kombinaci s lamotriginem a kognitivně-behaviorální terapií.