Jiří Pistorius: Porovnání verzí

'''Jiří Pistorius''' ([[19. březen|19. března]] [[1922]] [[Praha]]), [[literární historik]] a kritik, překladatel, editor, [[publicista]].

Bratr divadelního režiséra a dramaturga [[Luboš Pistorius|Luboše Pistoria]] a strýc nakladatele [[Vladimír Pistorius|Vladimíra Pistoria]]. V letech [[1945]]–[[1948]] studoval bohemistiku, estetiku a srovnávací literatury na [[Filozofická fakulta Univerzity Karlovy|Filosofické fakultě Karlovy University]], zároveň působil tamtéž jako asistent [[Václav Černý|Václava Černého]]. Svou činností se intenzivně zapojil do poválečného literárního života: Od roku [[1945]] uveřejňoval kritické články a studie o české literatuře zejména ve Svobodných novinách a [[Kritický měsíčník|Kritickém měsíčníku]], v němž posléze vykonával funkci tajemníka redakce. V červenci 1948 J. Pistorius odešel do Francie, kde studoval komparatistiku na pařížské universitě u [[Jean-Marie Carré|Jean-Marie Carrého]] (1948–1950) a slovanskou filologii se specializací na český jazyk a literaturu ve Štrasburku (1950–1951). Do roku 1958 působil v české sekci francouzského rozhlasu, spolupracoval též se stanicí Rádio [[Svobodná Evropa]]. Po odchodu do USA roku 1958 působil na Lafayette College v Pennsylvánii a studoval francouzskou literaturu na University of Pennsylvania ve Philadelphii. V letech 1963–1968 byl mimořádným profesorem francouzské literatury na Williams College v massachusettském [[Williamstown|Williamstownu]], řádnou profesuru získal roku 1968. V letech 1971–1982 vedl tamní katedru románských studií.

K vydání připravil povídku [[František Xaver Šalda|F. X. Šaldy]] ''Analysa'' (1946) a výbor z jeho dopisů [[Josef Hora|Josefu Horovi]] (1947). Dále se jako editor podílel na vydávání ''Souboru díla F. X. Šaldy'' (spolu s [[Václav Černý|Václavem Černým]], [[Jan Mukařovský|Janem Mukařovským]] a [[Felix Vodička|Felixem Vodičkou]]); sám připravil k vydání svazky ''Studie o umění a básnících'' (1948) a ''Kritické projevy 1'' (1949). Z pozůstalosti edičně připravil též poslední svazek [[Vladislav Vančura|Vančurových]] ''Obrazů z dějin národa českého'' (1948). V roce 1948 vydalo nakladatelství Melantrich jeho ''Bibliografii díla F. X. Šaldy'', na níž pracoval už během války (souběžně připravovaný rejstřík k Šaldovu dílu se vydání nedočkal). V exilu vydal knihu ''Destin de la culture française dans une démocratie populaire. La présence française en Tchécoslovaquie'' (1948–1956)'' (1957), v níž se na základě rozsáhlých rešerší dobového tisku zabýval přijetím a prezentací francouzské kultury v komunistickém Československu. Doktorát na University of Pennsylvania ve Philadelphii obhájil v roce [[1963]] prací ''L’Image de l’Allemagne dans le roman français entre les deux guerres'' (1918–1938)'', která vyšla knižně o rok později. Po Pistoriově příchodu na Západ se postupně proměnila oblast jeho zájmu – je autorem monograficky zaměřených studií z francouzské literatury ([[Charles Baudelaire|Ch. Baudelaire]], [[Stendhal|Stendhal]], [[Paul Valéry|P. Valéry]], [[Albert Camus|A. Camus]], [[Jean-Paul Sartre|J.-P. Sartre]]), dále pojednává zejména o problematice francouzsko-německých literárních styků (na příkladu recepce děl [[Marcel Proust|M. Prousta]] a [[André Gide|A. Gida]]). Tomuto tématu věnoval i dvě další bibliografie, ''Marcel Proust und Deutschland'' (1981; přepracováno a rozšířeno 2002) a ''André Gide und Deutschland. Eine internationale Bibliographie'' (1990), které zachycují německé překlady děl obou autorů a jejich ohlas v Německu. Za první z nich získal J. Pistorius roku 1982 od Společnosti M. Prousta cenu Marcel Proust-Preis (jako první laureát) za nejlepší proustovskou práci v německém jazyce. Po roce 1989 J. Pistorius publikoval též opět v českém prostředí: v ''Literárním archívu'', ''Kritické Příloze Revolver Revue'' a ''Kritickém sborníku''. Sestavil, edičně připravil a obsáhle komentoval knihu V. Černého ''André Gide'' (2002), soubor Černého textů věnovaných tomuto spisovateli. Tematicky v polistopadovém období navazuje především na své dřívější práce o F. X. Šaldovi či V. Černém.