Wikipedie

Dynastie Jižní Ming: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m →‎Externí odkazy: rekategorizace
m linky, knížata místo princů, drobnosti
Řádek 1:
{{Čínský text}}
'''[[Dynastie]] Jižní Ming''' (南明朝 [[pinyin]]: ''nán míng cháo'' český přepis: Nan Ming čchao) byla v letech [[1644]] až [[1659]] poslední [[Národnost ChanChanové|chanskou]] [[Dynastie čínské historie|dynastií vládnoucí Číně]]. Představovala pokus jižní větve [[dynastie Ming]] o zachování vlády nad [[Čína|Čínou]] po pádu [[Peking]]u koncem března 1644 a odpor proti nastupující [[Mandžuové|mandžuské]] dynastii [[Dynastie Čching|Čching]], které nakonec podlehla<ref group="p">Dalo by se říci, že dějiny dynastie Jižní Ming jsou dějinami dobytí Číny dynastií Čching</ref>. Kromě čchingské hrozby ze severu se dynastie musela vyrovnávat s celou řadou vnitřních problémů, které byly dědictvím po dynastii[[Mingská MingČína|mingském státu]]: [[korupce|zkorumpovaností]] úředníků, fiskálními problémy, vzbouřenci, etc …
 
== Hrozba: Mandžuové a rebelové ==
Na jaře 1644 si jen málokdo na mingském [[císař]]ském dvoře v Pekingu uvědomoval vážnost hrozby, jež představovala vojska vzbouřenců, vedených [[Li C'-čcheng]]em (李自成 ''lǐ zìchéng''), postupujících na Peking. Za daleko vážnější byla považována hrozba Mandžuů. Ti byli ještě na přelomu [[16. století|16.]]-[[17. století]] vázáni [[tribut]]em<ref group="p">Poslední tribut odvedl Nurhači Mingům v roce [[1609]]</ref> k dynastii Ming a vojska Džurčenů<ref name="Manchu" group="p">V té době se budoucí Mandžuové nazývali ''Ťienčouskými Džurčeny'' a považovali se za potomky [[Džurčeni|Džurčenů]], kteří ve [[12. století]] založili na severu Číny dynastii [[Dynastie Ťin (1115-1234)|Ťin]]. Teprve až [[Chuang Tchaj-ťi]] (皇太極 ''huáng tàijí'', někdy též nesprávně ''Abachaj'') roku [[1635]] přejmenoval svůj lid na ''MandžůMandžu''</ref> ještě roku [[1598]] pomáhala Mingům odrazit [[Japonsko|japonskou]] [[invaze|invazi]] do [[Korea|Koreje]]. V té době ale již [[Nurhači]] sjednocoval kmeny Džurčenů<ref name="Manchu" group="p" /> a v roce [[1616]] vyhlásil na severu [[Dynastie Pozdní Ťin|dynastii Pozdní Ťin]] (roku [[1636]] přejmenována na Čching). Do roku 1644 pak Džurčeni/MandžůovéMandžuové ovládli prakticky všechna území severně od [[Velká čínská zeď|Velké čínské zdi]]. Ta však nebyla nepřekonatelnou překážkou, jak ManžuovéMandžuové dokázali svými průniky přes Velkou zeď v letech [[1629]] a [[1638]].
 
== Pád Pekingu a konec Mingů ==
V březnu 1644 se k Pekingu blížila vojska Li C'-čchengových vzbouřenců ve dvou proudech od jihu a od západu. Hlavní síly Mingů pod velením generála [[Wu San-kuej]]e (吳三桂 ''wú sānguì'' ) ustoupilaustoupily v dubnu z [[LiaoningLiao–ning]]u ([[tradiční znaky|TZ]]: 遼寧 [[zjednodušené znaky|ZZ]]: 辽宁 ''liáoníng'') k Velké zdi do [[Šan-chaj-kuan]]u ([[tradiční znaky|TZ]]: 山海關 [[zjednodušené znaky|ZZ]]: 山海关 ''shānhǎi guān''), asi 200 km na východ od Pekingu. Rozkaz k dalšímu pochodu na pomoc Pekingu však přišel příliš pozdě, neboť vážnost situace stále ještě nebyla u dvora pochopena. [[24. březen|24. března]] otevřeli [[eunuch]]ové vzbouřencům brány Pekingu a za úsvitu [[24. březen|následujícího dne]] spáchal 16. a poslední císař dynastie Ming [[Čchung-čen]] (崇禎 ''chóngzhēn'') [[Sebevražda|sebevraždu]]. Před smrtí ještě dekretem nařídil úředníkům a vojákům, aby vzali císařovajeho nejstaršího syna, patnáctiletého dědice trůnu, do bezpečí pryč z Pekingu. Dekret ale zůstal nenaplněn ležet v císařově pracovně, kde ho našli vzbouřenci. Ačkoliv není jisté, co přesně se stalo císařovým synům, má se za to, že nepřežili několik následujících dní po pádu města.
 
Koncem dubna obdržel generál Wu San-kuej rozkaz jít na pomoc Pekingu, ale bylo již pozdě – zpráva o pádu města ho zastihla na pochodu. Rozhodl se tedy vrátit se zpět do Šan-chaj-kuanu a vyčkat vývoje situace. Stále ještě existovala hrozba Čchingů zpoza Velké zdi a [[18. květen|18. května]] proti němu vyráží i 100&nbsp;000 vzbouřenců vedených Li C'-čchengem. Wu San-kuej se tak ocitl v kleštích a jelikož jeho armáda byla jedinou vojenskou silou Mingů v oblasti a nemohl tedy doufat v příchod posil, rozhodl se uzavřít dohodu s MandžuiMandžuy ohledně společného postupu proti banditům. Za tím účelem jim i otevřel průchod přes Velkou zeď.
 
== Jižní Mingové a boj o moc ==
Ačkoliv centrální a západní Čína byla pod nadvládou vzbouřenců a Peking padl do rukou Čchingům, mingští loajalisté se rozhodli vzdorovat a na bohatém a lidnatém jihu vytvořili novou vládu, jež zpočátku sídlila v [[Nanking]]u (南京 ''nánjīng''). Doufali, že dokáží vzdorovat nájezdníkům ze severu stejně úspěšně, jako kdysi před nimi [[Dynastie Jižní Sung|Jižní Sungové]] ve [[12. století]] dokázali vzdorovat džurčenské dynastii [[Dynastie Ťin (1115-1234)|Ťin]].
 
V půli května 1644 se zprávy o pádu Pekingu a sebevraždě císaře donesly i do centrální Číny a spolu s množstvím uprchlíků a rebely přispěli k ještě větší destabilizaci zbytku mingské Číny. Úředníci v Nankingu – který bývalbyl druhým hlavním městem [[Mingská Čína|Mingské říše]] – se proto rozhodli nečekat, zda nějaký císařův syn přežil a unikl a chtěli zvolit nějakého jiného princeknížete z rodu Ču (朱 ''zhū'' ). Když už ne rovnou jako císaře, tak alespoň jako tzv. ''„Pečovatele o stát“'' (Ťien-kuo 建国 ''jiànguó''). V Nankingu a okolí se v té době zdržovalo několik princůknížat, ježkteří většinou předtím uprchli z krajů ovládnutých vzbouřenci. Mezi úředníky tak vypukl boj o to, kterého z nich zvolit. Žádný z princůknížat nebyl významným vůdcem a zájmem úředníků bylo zvolit tak, aby měli z jeho zvolení co největší profitprospěch<ref>F. W. Mote: ''Imperial China 900-1800'', str. 825-827</ref>.
 
Nakonec se výběr zúžil na dva kandidáty. Prvním byl [[Ču Jou-sung]] (朱由崧 ''zhū yóusong''), bratranec mrtvého císaře, známý též jako '''Princkníže z Fu''' (Fu-wang 福王 ''fúwáng''). Někteří ministři v Nankingu se ale o něm vyjádřili, že:
 
{{Citát|… ačkoli je nejbližším příbuzným (mrtvého císaře), je tu sedm důvodů proti jeho intronizaci: je lakomý, nemorální, ovládaný vínem, neprokazuje synovskou oddanost, je krutý ke svým poddaným, nebude se učit a je známo jeho nesprávné jednání s vládními úřady. [[Ču Čchang-fang|Princkníže z Lu(h)]],<ref name="Lu" group="p">Dva princovéknížata z Lu: Znaky 潞 a 魯 se vyslovují téměř stejně (pouze v jiném tónu: ''lù'' vs. ''lǔ'' ), proto se pro odlišení těchto dvou princůknížat při přepisu buďto první z nich přepisuje jako ''Luh'' (např. ''Cambridge History of China'', či Moteho ''Imperial China 900-1800'') a druhý nechává bezezměnybeze změny, a nebo se první nechává bezezměnybeze změny a druhý se přepisuje jako ''Lou'' (např. A.C. Moule: ''Rulers of China'' (1957))</ref> synovec císaře [[Wan-li|Šen-cung]]a''<ref group="p">Císař [[Šen-cung]] (神宗 ''shénzōng'', [[1563]]-[[1620]]) byl dědečkem posledního Mingskéhomingského císaře [[Čchung-čen]]gaa i [[Ču Jou-sungJou–sung|Princeknížete z Fu]]. Éra jeho vlády nesla jméno Wan-li (萬曆 ''wànlì'').</ref>'', je důstojný a inteligentní a měl by být intronizován.<ref>F. W. Mote: ''Imperial China 900-1800'', str. 826</ref>}}
 
Adresátem této zprávy byl ministr války [[Š' KefaKche-fa]]<ref group="p">Rok předtím byl dosazen do úřadu ministra tehdy ještě sekundární vlády v Nankingu. Když se po pádu Pekingu nankingská sekundární vláda stala primární, byl potvrzen ve funkci ministra války nové vlády. Jelikož se ale nechtěl zaplést do intrikaření na nankingském dvoře, zdržoval se většinou na druhém břehu [[Jang-c'-ťiang]] (扬子江 ''yángzǐ jiāng'' ) na armádním velitelství.</ref> (史可法 ''shǐ kěfǎ'' ), který se na jejím základě rozhodl přestat jenom nezůčastněněnezúčastněně sledovat dění na nankingském dvoře a vrátil se do Nankingu, aby podpořil Princekníže z Lu(h) (潞王 ''lùwáng''). PrincKníže z Lu(h) – vlastním jménem '''Ču Čchang-fang''' (朱常淓 ''zhū chángfang'') – tak byl druhým kandidátem na ''„Pečovatele o stát“'' a případně posléze císaře.
 
Š' KefaKche-fa ale nedokázal prosadit svého kandidáta proti Princiknížeti z Fu, který byl spíše loutkou ovládanou úředníky a vojevůdci za ním. Ti se zpronevěřili vůči klasickému [[Konfucianismus|konfiuciánskému]] pojetí císaře vládnoucího díky [[Mandát nebes|Mandátu nebes]] (天命 ''tiānmìng'') a kterým vyhovovalo jim mít slabého císaře, kterého mohou ovládat. Jedním z těch, kdo podporovali Princeknížete z Fu, byl i guvernér [[prefektura|prefektury]] [[Feng-jang]] (凤阳 ''fèngyáng'') v [[provincie|provincii]] [[An-chuej]] (安徽 ''ānhuī'') [[Ma Š'-jing]] (马士英 ''mǎ shìyīng'').
 
[[7. červen|7. června]] byl Princiknížeti z Fu udělen titul ''Pečovatele o stát'' a [[19. červen|19. června]] byl prohlášen císařem. Současný (čínský) rok měl ještě zůstat 17. rokem éry Čchung-čen a teprve od čínského Nového roku ([[28. leden|28. ledna]] [[1645]]) se začal počítat první rok nové éry Chung-kuang (弘光 ''hóngguāng'').
 
== Obrana proti Čchingům ==
[[Soubor:Qing conquest of South Ming territories.svg|thumb|right|Čchingské kampaně proti Jižním Mingům 1645-1650:<br />žlutá – kampaň z roku 1645<br />purpurová – postup v roce 1646<br />hnědá – kampaně v letech 1647 až 1650<br /><br />červená – operace jihomingských loajalistů<br />modrošedá – postup Čchingů proti [[Koxinga|Koxingovi]] a jeho klanu]]
Nový dvůr v Nankingu se musel nějak vyrovnat s hrozbou Mandžuů, kteří sice bezprostředně po ovládnutí Pekingu neměli v plánu ovládnutí celé Číny<ref>F. W. Mote: ''Imperial China 900-1800'', str. 828</ref>, ale mnozí čínští přeběhlící – mezi nimi zejména bývalý vysoký mingský úředník a vojevůdce [[Chung ČchengčchouČcheng-čchou]] (洪承疇 ''hóng chéngchóu'') – je přiměli zvážit tuto alternativu. Když se v podobné situaci ocitli o několik století dříve [[Dynastie Sung|Sungové]], nabídli výkupné nejprve říši KitánůKitanů [[Dynastie Liao|Liao]] (遼 ''liáo'') a později i dynastii Ťin, výměnou za mírovou koexistenci. O totéž se pokusili Jižní Mingové, ale [[princ]] [[regent]] [[Dorgon]]<ref group="p">Spolu s princ regentem [[Jirgalang]]em vládl za nezletilého [[Fulin]]a (福臨 ''fúlín'') – druhého císaře dynastie Čching, vládnoucího později jako císař Šun-č' (順治 ''shùnzhì'')</ref> nabídku odmítl, neboť si byl vědom slabosti nankingského dvora a naopak požadoval bezpodmínečnou kapitulaci<ref>F. W. Mote: ''Imperial China 900-1800'', str. 827</ref>.
 
Po tomto diplomatickém neúspěchu padlo v Nankingu rozhodnutí, rozdělit oblast severně od řeky [[Jang-c'-ťiang|Jang-c']] (扬子 ''yángzǐ'' ) na čtyři obranné sektory a koordinací jejich obrany pověřit Š' KefuKche-faa. Š' KefaKche-fa tak byl odstraněn z Nankingu a zbaven možnosti zasahovat do každodenních záležítostí dvora, neboť vrchní velitelství bylo v [[JangčouJang-čou]] (TZ: 揚州 ZZ: 扬州 ''yángzhōu'') na [[Velký kanál|Velkém kanále]] (TZ: 大運河 ZZ: 大运河 ''tà yùnhé''). Jeho funkci u dvora převzal Ma Š'-jing.
 
Mezitím se Čchingové soustředili hlavně na ovládnutí okolí Pekingu a oblasti severně od [[Žlutá řeka|Žluté řeky]] (黃河 ''huánghé'' ). Část jejich vojsk spolu s bývalým mingským generálem Wu San-kuejem pronásledovala Li C'-čchengovy vzbouřence na západ až do [[Chu-pej|Chupeje]]e (湖北 ''húběi''), přičemž někteří vzbouřenci uprchli, jiní se vzdali a někteří se přidali k Jižním Mingům. V druhé polovině roku 1644 se také vzbouřenec [[Čang Sien-čung]] (張獻忠 ''zhāng xiànzhōng''), který do té doby ovládal a plenil střední tok Jang-c'-ťiang, rozhodl přesunout sídlo svého království Ta Si (大西 ''dà xī'', česky: „Velký Západ“) do [[S'-čchuan]]u (四川 ''sìchuān''). Relativně příznivá situace pro Jižní Mingy ale skončila, když v říjnu 1644 dostal mandžuský princ [[Dodo (princ)|Dodo]] od svého staršího bratra prince regenta Dorgona příkaz, aby se se svými vojsky vrátil z pronásledování banditů na západě do Pekingu. Tato vojska měla být použita pro plánovanou jižní kampaň proti Jižním Mingům.
 
Asi 100&nbsp;000 vojáků čchingských [[Osm korouhví|korouhví]] (pa-čchi 八旗 ''bāqí'' ) – podpořených asi 130&nbsp;000 mingskými vojáky, kteří odmítli bojovat za Jižní Mingy – se vydává koncem listopadu z Pekingu směrem na jih pod vedením prince Doda. Cestou se k nim přidávají další vojáci, kteří odmítají bojovat za starou dynastii a města jim otevírají brány a platí výkupné.
 
V polovině května dorazila Dodova armáda před JangčouJang-čou a [[20. květen|20. května]] [[1645]] byl zahájen útok na město, kde se opevnil Š' KefaKche-fa. [[25. květen|25. května]] byly brány prolomeny, Š' KefaKche-fa těžce zraněn, zajat a předveden před Doda. Ten požadoval kapitulaci jihomingských vojsk bránících město, ale Š' KefaKche-fa odmítl a byl zabit. Přesné okolnosti jeho smrti se v různých pramenech rozcházejí. Po pádu města následovalo ''„[[Deset dní masakru v JangčouJang-čou]]“''<ref group="p">Nazváno podle stejnojmenného spisu, jenž sepsal úředník a očitý svědek [[Wang Siou-čchu]] (王秀楚 ''wáng xiùchǔ'' )</ref> (JangčouJang-čou š'-ž' ťi 揚州十日記 ''yángzhōu shírì jì'' ) – deset dní plenění, rabování, znásilňování a vraždění.
 
== Pád Nankingu a nový řád dobyvatelů ==
[[1. červen|1. června]] Dodovy předsunuté jednotky překročily řeku Jang-c' nedaleko Nankingu a Princkníže z Fu prchnul před postupujícím nepřítelem na západ. Sám Dodo překročil řeku až [[7. červen|7. června]] a následujícího dne vstoupil do Nankingu. Zatímco někteří mingští loajalisté raději spáchali sebevraždu, jiní vítali u městských bran svého nového pána. [[18. červen|18. června]] byl prchající Princkníže z Fu zajat a eskortován k Dodovi, který ho později v říjnu vzal s sebou do Pekingu jako zajatce k císaři.
 
Předtím ale ještě v červnu Dodo nařizuje, aby si všichni vojáci (kromě vojsk čchingských Korouhví) vyholili vlasy na čele hlavy a z vlasů na temeni si spletli cop<ref group="p">Obdobný příkaz vydal Dorgon rok předtím počátkem června 1644 v Pekingu. Tehdy se ale proti nařízení zvedla vlna odporu a Dorgon byl donucen své nařízení odvolat.</ref> na znamení podřízenosti a loajality nové dynastii. [[28. červen|28. června]] přichází z Pekingu potvrzení tohoto rozkazu a zároveň rozšíření jeho platnosti na všechny dospělé muže (kromě duchovních a členů Korouhví). Zatímco z pohledu dobyvatelů bylo vnucení účesu a oděvu pouze drobností, pro Číňany to znamenalo ponížení jejich pocitu kulturní nadřazenosti nad „barbary“ a přispělo k posílení odporu vůči dobyvatelům<ref>F. W. Mote: ''Imperial China 900-1800'', str. 833</ref>.
 
Následovalo čchingské dobývání měst východně od Nankingu, kdy – stejně jako v mnoha případech předtím – se dobyvatelé setkávali na jedné straně se zarputilým odporem loajalistů, kteří přepadali mandžuské jednotky, a na druhé straně ochotou mnohých zradit starou dynastii. Jelikož značnou část Korouhvíkorouhví tvořili číňané a mandžuské jednotky byly navíc podporovány bývalými mingskými jednotkami, které přeběhly na jejich stranu, mělo dobývání centrální a jižní Číny charakter [[občanská válka|občanské války]].
 
== Režimy princůknížat z Lu a Tchang (1645-1646) ==
Jižní Mingové se opět museli potýkat s bezvládím. Ti, kterým se podařilo uprchnout z Nankingu, se shromáždili v [[Če-ťiang]]u (浙江 ''zhèjiāng'') a stáli před nutností vybrat nového císaře. Tou dobou se (po útěku ze svých držav v [[Šan-tung]]u (山东 ''shāndōng'')) zdržoval v Če-ťiangu princkníže '''[[Ču I-chaj]]''' (朱以海 ''zhū yĭhăi''), známý též jako '''Princkníže z Lu'''<ref name="Lu" group="p" /> (魯王 ''lǔ wáng''). Vysocí úředníci jihomingské vlády ho pozvali v srpnu [[1645]] do [[Šao-sing]]u (TZ: 紹興 ZZ: 绍兴 ''shàoxīng''), aby mu nabídli titul ''„Pečovatele o stát“'' a později i titul císaře. Jemu loajální jednotky sílily a podařilo se jim získat i několik vítězství nad čchingskými jednotkami, které začaly pronikat do severního Če-ťiangu.
 
Nezávisle na vzestupu Princeknížete z Lu v Če-ťiangu (a bez vědomí tamnějšího dvora) byl dále na jihu ve [[Fu-ťien]]u (福建 ''fújiàn'') jmenován '''[[Ču Jü-ťien]]''' (朱聿鍵 ''zhū yùjiàn'') nejprve ''„Pecovatelem o stát“'' (červenec 1645) a posléze císařem ([[18. srpen|18. srpna]] 1645). Ču Jü-ťien – známý též jako '''Princkníže z Tchang''' (唐王 ''táng wáng'') – přijal jako pojmenování éry své vlády označení Lung-wu (隆武 ''lóngwŭ'' ~ éra „Velké armády“). Až do října téhož roku neměl dvůr princeknížete z Tchang ve [[Fu-čou]] (福州 ''fúzhōu'') ponětí o oxistenci druhého dvora v Šao-singu a naopak. Když se oba dvory dozvěděly o vzniklé situaci, uzavřely mezi sebou dohodu o spolupráci, která ale byla oslabována vzájemnou rivalitou. I přesto se ale zdálo, že nyní mají vlády princůknížat z Lu a Tchang větší šanci na úspěch, než jakou měl režim princeknížete z Fu.<ref>F. W. Mote: ''Imperial China 900-1800'', str. 833-834</ref>
 
Počátkem července [[1646]] padlo [[Chang-čou]] (杭州 ''hángzhōu''), největší město na severu Če-ťiangu, a [[13. červenec|13. července]] byl obsazen Šao-sing. Dvůr princeknížete z Lu se rozprchrozprchl a samotný princkníže utekl na ostrov [[Čou-šan]] (舟山 ''zhōushān'') u severního pobřeží Če-ťiangu a později do [[Amoy]]. Po roce 1646 ale již neměl téměř žádnou moc a tak zbytek života dožil v Amoy, kde také roku roku [[1662]] zemřel.
 
== Éra Lung-wu (1645-1646) ==
PrincKníže z Tchang, který nyní vládl jako císař éry Lung-wu z Fu-čou v severním Fu-ťienu, se ukázal být schopným vůdcem. Jeho zdroje ale byly značně omezeny, protože realnáreálná vojenská moc byla v rukou místních válečníků. Mezi nimi vynikal amoyský obchodník, námořník a pirát [[Čeng Č’lungČ’-lung]] (鄭芝龍 ''zhèng zhīlóng'') a jeho rodinný klan. Jeho pomoc a podporu, nejenom v boji proti Čchingům, ale i proti ostatním místním banditům, se pokusil Princkníže z Tchang získat a proto ho v roce 1644 jmenoval vévodou z [[Nan-an]]u (南安 ''nánān'') a vojenským komisařem oblasti. Čeng Č’lungČ’-lung a jeho rodina ovládali díky silné [[flotila|flotile]] pobřeží od Chang-čou po [[Kanton (Čína)|Kanton]]. I přes svoji moc se ale Čeng Č’lung nechtěl zaplést do riskantního dobrodružství s jihomingským dvorem a jeho pomoc byla pouze částečná, přičemž si ponechal prostor pro vyjednávání s mingským přeběhlíkem [[Chung ČchengčchouČcheng-čchou]]em (洪承疇 ''hóng chéngchóu'') a Čchingy.<ref>F. W. Mote: ''Imperial China 900-1800'', str. 834-835</ref>
 
{{Pahýl část}}
Řádek 69:
|Chung-kuang<br />弘光<br />''hóngguāng''
|[[1644]]-[[1645]]
|Princkníže z Fu<br />福王<br />''fú wáng''
|-
|Ču Jü-ťien<br />朱聿鍵<br />''zhū yùjiàn''
Řádek 75:
|Lung-wu<br />隆武<br />''lóngwŭ''
|[[1645]]-[[1646]]
|Princkníže z Tchang<br />唐王<br />''tángwáng''
|-
|Ču Čchang-fang<br />朱常淓<br />''zhū chángfang''
|''žádné''
|''žádná, ale občas označována jako'' Vláda Princeknížete z Lu (Luh)<br />潞王臨國<br />''lù wáng lín guó''
|[[1645]]
|Princkníže z Lu (Luh<ref name="Lu" group="p" />)<br />潞王<br />''lù wáng''
|-
|Ču I-chaj<br />朱以海<br />''zhū yĭhăi''
|''žádné''
|''žádná, ale občas označována jako'' Vláda Princeknížete z Lu (Lou)<br />魯王臨國<br />''lǔ wáng lín guó''
|[[1645]]-[[1653]]
|Princkníže z Lu (Lou<ref name="Lu" group="p" />)<br />魯王<br />''lǔ wáng''
|-
|Ču Jü-jüe<br />朱聿[金粵]<br />''zhū yùyue''
Řádek 93:
|Šao-wu<br />紹武<br />''shàowǔ''
|[[1646]]
|Princkníže z Tchang<br />唐王<br />''táng wáng''
|-
|Ču Jou-lang<br />朱由榔<br />''zhū yóulang''
Řádek 99:
|Jung-li<br />永曆<br />''yŏngli''
|[[1646]]-[[1662]]
|Princkníže z Kuej<br />桂王<br />''guì wáng''
|}
 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Dynastie_Jižní_Ming“