Člen (mluvnice): Porovnání verzí

Přidáno 549 bajtů ,  před 12 lety
drobné úpravy
(drobné úpravy)
'''Člen''' se používá některých jazycích k označení [[podstatné jméno|podstatného jména]]. Členy jsou v jazycích většinou prostředkem k vyjádření jeho určitosti, případně neurčitosti (tj. zda je míněn jeden konkrétní objekt nebo objekty tohoto druhu obecně). Namísto členů, resp. současně s nimi, se určitost v různých jazycích vyjadřuje i jinými způsoby a někdy závisí zcela na kontextu. Člen je obvykle považován za zvláštní [[slovní druh]], [[etymologie|etymologicky]] jeho tvary většinou souvisí s tvary ukazovacích [[zájmeno|zájmen]] (například [[francouzština|francouzské]] ''le'' pochází z [[latina|latinského]] ukazovacího zájmena ''ille''). V některých jazycích člen není samostatným slovem, ale je připojován k podstatnému jménu jako [[prefix]] ([[hebrejština]]) nebo [[sufix]] ([[rumunština]], [[bulharština]]).
 
== Druhy členů ==
=== Čeština ===
 
V [[čeština|češtině]] se člen za samostatný slovní druh nepovažuje. Podstatná jména lze ve větě identifikovat podle jejich [[Tvarosloví|morfologických]] vlastností (většina [[flektivní jazyk|flektivních jazyků]] rovněž nemá člen). V hovorovém stylu se často využívají [[zájmeno|zájmena]] ''nějaký'' a ''ten'' (případně [[číslovka]] ''jeden'') ve stejné funkci jako člen neurčitý resp. určitý v jiných jazycích. Nicméně toto použití není závazné, závisí na volbě mluvčího. Tyto prostředky se využívají zejména pro zdůraznění.
 
Někteří autoři se domnívají, že rozšířené užívání zájmena ''ten''(všimněte si podobnosti s německým členem ''den'') ve funkci blízké určitému členu může být dáno silným vlivem němčiny.<ref>Hajičová E., Panevová J. in Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny, Praha 2002, s 68. ISBN 80-7106-484-X. </ref>