Svatý Pankrác: Porovnání verzí

Podle nejznámější verze životopisu se sv. Pankrác narodil v [[Malá Asie|maloasijské]] [[Frýgie|Frygii jako syn]] ve vznešené pohanské rodině. Brzy ztratil oba rodiče a se strýcem Dionýsiem odešel do Říma[[Řím]]a. Nedaleko jejich statku se během pronásledování křesťanů ukrýval [[papež]] [[Kornélius]] ([[251]]-[[243]]) či [[Caius]] ([[283]]-[[296]]). Brzy došlo k jejich setkání a Pankrác se strýcem se obrátili ke [[křesťanství]]. Strýc Dionýsius brzy po svém křtu zemřel přirozenou smrtí, zatímco mladý takřka patnáctiletý Pankrác byl během pronásledování křesťanů lapen a předveden před císaře[[císař]]e [[Valerianus|Valeriána]] ([[253]]-[[260]]) či [[Diocletianus|Diokleciána]] ([[303]]-[[305]]). Císař mladého Pankráce, snad syna jednoho ze svých blízkých přátel, nabádal k odmítnutí křesťanské víry, ten však odmítl a ještě císaři vyčetl uctívání nemravných bohů. Císař, zostuzen jeho řečí, dal nakonec mladíka stít na Via Aurelia, kde ho [[12. květen|12. května]] pohřbila jakási žena Octavilla.

Legenda o umučení sv. Pankráce byla sepsána asi v [[6. století|6.]] nebo v [[7. století]]. Nejstarší zmínky o svátku sv. Pankráce se však nachází již v Jeronýmově martyrologiu ([[431]]-[[450]]), gelasianském sakramentáři (patrně ze [[6. století]]) a gregoriánském sakramentáři ([[715]]-[[731]]). Svátek sv. Pankráce je shodně uveden na den [[12. květen|12. května]]. Podle sbírky papežských životopisů, Liber pontificalis, nechal papež [[Symmachus]] ([[498]]-[[514]]) na počátku 6. století za hradbami Říma na Via Aurelia vystavět světci [[Bazilika|baziliku]]. Stejný zdroj uvádí, že po skonu papeže Virgilia[[Vigilius|Vigilia]] ([[537]]-[[555]]) šel jeho nástupce [[Pelagius I.]] ([[556]]-[[561]]) před svým dosazením na Apoštolský stolec ke hrobu sv. Pankráce, aby se zde očistil ze spoluviny na jeho smrti. Toto je první doklad o uctívání [[Svatý|světce]] jako mstitele křivé přísahy. Dále byl považován za patrona nemocných, dětí, mladých, nové setby, květin a ve středověku v německých zemích i rytířů a šlechty.

Již od druhé poloviny 6. století se pankrácký kult šířil [[Itálie|Itálií]] a přilehlými zeměmi. Papež [[Pelagius II.]] ([[579]]-[[590]]) poslal relikvie sv. Pankráce do [[Marseille]]. Jeho následovník papež [[Řehoř I. Veliký]] ([[590]]-[[604]]) kult obzvláště propagoval. Jako první kázal na svátek sv. Pankráce nad světcovým hrobem a Pankrácovy ostatky daroval do Neapole[[Neapol]]e, Mesiny[[Messina|Messiny]], Milána[[Milán]]a i anglického [[Canterbury]]. Další papežové se rovněž zasloužili o šíření kultu[[kult]]u, zejména do [[Francie]] a [[Anglie]]. Do [[Německo|německých zemí]] se však prokazatelně dostal až na konci [[9. století]]. Král Arnulf Korutanský roku [[896]] přitáhl k hradbám Říma a se svým vojskem rozbil ležení u kostela sv. Pankráce. Po té, co město dobyl, jej papež [[Formosus]] ([[891]]-[[896]]) korunoval na císaře a daroval mu [[relikvie|relikvii]] sv. Pankráce. Císař ostatek uložil ve své kapli na falci[[falc]]i v [[Bavorsko|bavorském]] Rodingu[[Roding]]u poblíž [[Šumava|Šumavy]]. Odtud se dále šíří po Německu.

První zmínka o přítomnosti relikvií sv. Pankráce v Čechách se váže až k roku [[1095]]. Podle [[Mnich sázavský|Mnicha sázavského]] je do kaple v levé straně kostela [[Sázavský klášter|Sázavského kláštera]] vložil tehdejší [[biskup]] [[Kosmas]]. Je možné, že jejich zisk souvisel až s kajícnou cestou opata Božetěcha do Říma, ale není vyloučeno, že se do Čech dostaly již při dřívějších cestách českých diplomatů k papežskému dvoru.