Frankové: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
{{pracuje se}}, + počátky Franků |
dokončení doby římské |
||
Řádek 1:
{{Dějiny Francie}}
'''Frankové''' (od slova ''frank'', „troufalý“, „smělý“)<ref>{{Citace monografie|příjmení=James|jméno=Edward|odkaz na autora=Edward James|titul=Frankové|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=NLN|rok=1997|isbn=80-7106-200-6|poznámka=Dále jen James (1997)|strany=5n|jazyk=}}</ref> byli volným svazem [[germáni|západogermánských]] kmenů, který sídlil od [[3. století]] na pravém břehu řeky [[Rýn]]a, a to u pobřeží [[Severní moře|Severního moře]] (sálští Frankové, ''salum'' = latinsky moře) a podél středního toku (ripuárští Frankové, ''ripa'' = latinsky břeh).
Řádek 6 ⟶ 5:
Počátky dějin Franků jsou zachyceny pouze v dílech, jež nesepsali Frankové, a která se proto vyznačují neznalostí a nepochopením franských poměrů. Prvním dochovaným písemným pramenem, jehož autorem jsou Frankové samotní, je až [[Lex Salica]] z počátku [[6. století]].<ref>James (1997). S. 15–17.</ref> V [[Starověký Řím|římských]] pramenech se Frankové poprvé objevují v polovině [[3. století]] v souvislosti s útoky [[Germáni|germánských kmenů]] na římskou hranici. Frankové se také stávali [[žoldnéř]]i římského vojska a byli také jako váleční zajatci usazováni na římské půdě. Za vlády [[Konstantin I. Veliký|Konstantina Velikého]] (306–337) Frankové vstupovali do římské armády stále více, získávali vysoké hodnosti a někteří se dokonce pokusili v 2. polovině [[4. století]] [[uzurpátor|uzurpovat]] postavení [[Seznam římských císařů|císaře]] ([[Magnentius]], [[Claudius Silvanus|Silvanus]]). Život většiny Franků, která žila na západ od [[Rýn]]a, však římské prameny nezachytily.<ref>James (1997). S. 37–53.</ref>
V 2. polovině 4. století se rovněž obnovily franské vpády do římské říše. Císař [[Julianus Apostata]] sice roku [[357]] Franky zatlačil a sálskými Franky dokonce uzavřel mír, boje s ostatními franskými kmeny však pokračovaly. Římané nabyli schopni franské vpády zcela zvládnout, a proto se snažili s Franky (podobně jako s ostatními germánskými kmeny) vyjednávat a začleňovat je jakožto [[foederati]] do svých služeb – výměnou za vojenskou pomoc se Frankové mohli usazovat na území římské říše a sami si vládnout. Takové podmínky ovšem moc Franků příliš neumenšovaly, takže se situace však stávala stále více nestabilnější. Franský král [[Childerich I.]] byl sice zároveň správcem [[římské provincie]] [[Belgia secunda]] se sídlem v [[Tournai]], svou moc však posiloval na úkor slábnoucí [[západořímská říše|západořímské říše]], jež se roku [[476]] rozpadla.<ref>James (1997). S. 53–74.</ref>
== Franská říše ==
{{podrobně|Franská říše}}
Franský král [[Chlodvík I.]] ([[481]] - [[511]]) založili svou [[Franská říše|říši]]. Za jeho vlády rovněž jsou [[christianizace|christianizováni]]. Za vlády Chlodovíkovy porazili Sygaria,jenž vládl na území dnešní severozápadní [[Francie]] a podmanili si některé své sousedy. Do poloviny [[6. století]] ovládli zhruba území dnešní Francie, kde porazili Vizigóty (roku 507 u Voillé) a [[Burgundi|Burgundy]] a anektovali území jejich říší. Expandovali také na germánská území, ležící východně od řeky Rýna, kde sídlili [[Alamani]] a [[Bavoři]]. Ve druhé polovině 6.století začala moc franských králů stagnovat a upadat. To bylo především důsledkem sporů mezi jednotlivými franskými králi, kterých bývalo více najednou, neboť ve franské společnosti bylo zvykem, že moc dědili všichni synové krále a měli se o ni podělit. Ve kutečnosti však začalo docházet již mezi syny Chlodvíka I. a poté hlavně mezi jeho vnuky ke krvavým rozbrojům, kterých využívala ve svůj prospěch sílící šlechta. Tuto situaci popsal kronikář Řehoř z Tours. Za této situace se začala říše Franků rozpadat na dílčí království: Neustrii, Austrasii, Burgundsko a Akvitánii, které se z vlády franských králů zcela vymanila stejně jako germánské oblasti za Rýnem (například Alemanie).Jak slábla moc jednotlivých franských králů, dostávali se stále více do popředí správcové jejich dvora [[majordom]]ové. ▼
▲[[6. století]] ovládli zhruba území dnešní Francie, kde porazili Vizigóty (roku 507 u Voillé) a [[Burgundi|Burgundy]] a anektovali území jejich říší. Expandovali také na germánská území, ležící východně od řeky Rýna, kde sídlili [[Alamani]] a [[Bavoři]]. Ve druhé polovině 6.století začala moc franských králů stagnovat a upadat. To bylo především důsledkem sporů mezi jednotlivými franskými králi, kterých bývalo více najednou, neboť ve franské společnosti bylo zvykem, že moc dědili všichni synové krále a měli se o ni podělit. Ve kutečnosti však začalo docházet již mezi syny Chlodvíka I. a poté hlavně mezi jeho vnuky ke krvavým rozbrojům, kterých využívala ve svůj prospěch sílící šlechta. Tuto situaci popsal kronikář Řehoř z Tours. Za této situace se začala říše Franků rozpadat na dílčí království: Neustrii, Austrasii, Burgundsko a Akvitánii, které se z vlády franských králů zcela vymanila stejně jako germánské oblasti za Rýnem (například Alemanie).Jak slábla moc jednotlivých franských králů, dostávali se stále více do popředí správcové jejich dvora [[majordom]]ové.
Z nich je nutno jmenovat zejména [[Karel Martel|Karla Martela]], který porazil [[Arabové|Araby]] v [[bitva u Tours|bitvě u Poitiers]] roku [[732]], čímž definitivně zastavil jejich útoky na území Francie. Jeho syn [[Pipin III. Krátký|Pipin III.]], řečený Krátký, svrhl posledního [[Merovejci|merovejského]] krále a nechal se sám zvolit franskou šlechtou se souhlasem papeže na jeho místo. Nastolil tak dynastii [[Karlovci|Karlovců]]. Jeho syn, [[Karel Veliký]] (Carolus Magnus), dovedl [[Franská říše|franskou říši]] k velkému rozmachu, jemuž odpovídal císařský titul, který získal roku 800 od papeže Lva III. [[Image:Franks expansion.gif|left|thumb|upright=1.3]]
Řádek 32 ⟶ 30:
[[Kategorie:Germáni]]
[[Kategorie:Frankové| ]]
{{Link FA|en}}
| |||