Řád templářů: Porovnání verzí

'''Řád templářů''' byl jedním z největších a nejmocnějších křesťanských rytířskýmrytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat už jen pouze [[Maltézský řád|řád maltézských rytířů]] nebo [[Řád německých rytířů|řád německých rytířů]]. Celý název řádu zněl '''Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu''' (''Pauperes commitiones Christi templique Salomonici''), obecně se používá termín '''rytíři templu''', '''templářští rytíři''' či jen '''templáři'''.

Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy [[poutník]]ů z [[Evropa|Evropy]], putující do [[Jeruzalém]]a po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž jejichse jeho původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného [[Jeruzalémské království|Jeruzalémského království]] proti nepřátelským [[muslim]]ským sousedům. JejichZnakem odznakemřádu byly bílé pláště, doplněné záhy o typické červené kříže. Ve výzbroji měli většinou meč a štít ve tvaru erbu. Černé či hnědé oděvy s červeným křížem nosili řádoví bratři, kaplani a [[Turkopolové|turkopolové]].

'''Heraldika:''' červený kříž na bílém poli, známý jako [[Templářský kříž (znak)|templářský kříž]]. Uniformita řádu stejně jako typ kríže nebyl přesně určen. Obdobně jako i u jiných řádů byl tvar červeného kříže často měněn. Červený kříž na černém poli byl obvyklým znakem obyčejných řádových bratří (nešlechticů), kaplanů (řádových kněží) a turkopolů (mistních bojovníků kteří konvertovali na křesťanství). Barva štítu byla často zbarvena podle templářova postavení, nebo štít byl štít rozpůlen do dvou barevných polí, černéčerného a bílébílého, stejně jako černobílá bojová zástava řádu.

Základem řádu byl devítičlenný spolek francouzských rytířů v čele s [[Hugo de Payns|Hugonem de Payns]] a [[Godefroy de Saint Omer|Godefroyem de Saint Omer]] na ochranu poutníků mezi [[Jeruzalém]]em a [[Jaffa|Jaffou]], založený roku [[1118]] nebo [[1119]]. Řád dostal jako své sídlo mešitu ''Kubbat as-Sachrá'' (Skalní chrám), stojící v místě, kde stával dříve stával [[Šalamounův chrám]]. Z latinského výrazu pro chrám ''templum'' pochází také název řádu.

V době jejich posilování a rozmachu řádu přišel neúspěch [[Druhá křížová výprava|druhé křížové výpravy]] ([[1147]]-[[1149]]), inspirovanéiniciované ztrátou křesťanského města [[Edessa]], což se následně odrazilo i na jejichpolitice politiceřádu. Skutečné neúspěchyNeúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na blízkémBlízkém východě začaly pádem [[Jeruzalémské království|jeruzalémského království]] v roce [[1187]], roku [[1244]] ztratili Evropané [[Jeruzalém]] a v roce [[1291]] padla i poslední pevnost St.Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes [[Kypr]] a [[Sicílie|Sicílii]], zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově [[Malta]].

V roce [[1212]] tak vybudovali v [[Paříž]]i na pozemcích darovaných řádu [[Ludvík VII.|Ludvíkem VII.]] budoucí sídlo řádu '''Templ''', kde sídlili po odchodu z Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků stalyzákladní penízehodnotou jejichřádu základnístaly hodnotouprávě peníze. Pařížský Templ sloužil jako velká pokladnice a [[banka]], byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované, které využil při bouřích v roce [[1306]] sám král [[Filip IV. Sličný]].

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku [[1307]] začal vystupovat i francouzský král [[Filip IV. Sličný]], jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod lze těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům [[papež]]e. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežské stolici a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň bylo lukrativní převzít jejich majetek. [[Filip IV. Sličný]] se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem [[Guillaum de Nogaret|Guillaumem de Nogaretem]], který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu.

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z [[hereze|kacířství]], neúcty k [[eucharistie|svátosti oltářní]], a [[sodomie]]. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli, přes značný nátlak, odmítli jak [[Bonifác VIII.]], tak i jeho nástupce [[Benedikt XI.]] Až následující papež, [[Klement V.]], souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do [[Avignon]]u (který sice v té době nebyl součástí [[Francie]], nicméně [[Francesco Petrarca|Petrarka]] v této souvislosti hovořil o „avignonském zajetí“).

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži., Jacques de Molay po deseti dnech.), jiné zlomilo použití [[útrpné právo|útrpného práva]]. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti, kdy. prvníchPrvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži [[11. květen|11. května]] [[1310]]. Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou ''Vox in Excelso'' v roce [[1312]] byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr a tři další představení řádu. Ti byli [[18. březen|18.března]] [[1314]] odsouzeni k doživotnímu vězení. Nato ale velmistr [[Jacques de Molay]] a velkopreceptor [[Normandie]] [[Geoffroy de Charnay]] popřeli znovu obvinění a ještě týž večer byli na králův příkaz na [[Île de la Cité]], ostrůvku na řece [[Seina|Seině]] v centru Paříže, veřejně upáleni.

Majetek řádu templářů byl oficiálně předán [[Maltézský řád|johanitům]], kteří byli jejich velkými rivaly, což se projevovalo již ve Svaté zemi. I oni se však museli vzdát činnosti v bankovnictví. Ve skutečnosti získal velkou část majetku templářů Filip IV. ia anglický král [[Edvard II. Anglický|Edvard II.]], který také současně rozpustil řád v Anglii. V Německu nebyli templáři tolik populární jako ve Francii a Anglii nebyli, neboť jim tu konkuroval [[řád německých rytířů]].

V některých zemích ale řád zcela nezanikl. Na Pyrenejském poloostrově odmítl [[Aragon|aragonský]] král Jakub II. předat majetek templářů johanitům. Založil nový řád - [[řád rytířů z Montesy]] a přesvědčil papeže, aby tento nový řád mohl hospodařit s aragonským majetkem templářského řádu. Podobný postup zvolil portugalský král Diniz, který založil [[Řád Kristův]] (''Christi Militia''). Ten zřejmě sehrál významnou roli při podpoře prvních portugalských námořních výprav. Rovněž ve Skotsku odmítl král [[Robert I. Skotský|Robert]] uposlechnout papežovy výzvy k likvidaci řádu, ostatně sám byl v papežské klatbě.

A tak přestože byl značný počet templářů skutečně zatčen, většina ostatních přešla do jiných křižáckých řádů. Existuje dokonce i teorie, podle níž celé skupiny templářů, kterým se podařilo uprchnout, přešly do ilegality a založily zcela tajné bratrstvo, jež se o tři sta let později stalo základem jiné tajné organizace, - [[svobodní zednáři|svobodných zednářů]].

[[Konspirační teorie]], vysvětlující příčinu likvidace templářského řádu, jdou nicméně často ještě mnohem dále než připouští nejčastěji přijímané vysvětlení, že příčinou byla snaha o získání templářského majetku a konsolidaci geopolitické moci. Stanovisko [[Katolická církev|katolické církve]] je v každém případě takové, že šlo o neoprávněné pronásledování, templáři se ničeho zlého nedopustili a [[papež]] byl v tom čase donucen povolit jejich pronásledování. V roce [[2001]] objevila dr. Barbara Frale v [[Tajný vatikánský archiv|Tajných vatikánských archívech]] tzv. ''Chinonský pergamen'', dokládající, že již v roce [[1314]] papež [[Klement V.]] templáře tajně omilostnil.

Každopádně je s templářskou činností na blízkém východě spojena řada nejasností a dokonce i existuje i řada důkazů, podle nichž byli ochotni se spojit za peníze i s nepřítelem. Dokladem toho jsou např. jejich styky s [[asasíni|asasíny]].

Řád se dále tak věnoval bankovnictví, což se po jejich stažení ze Svaté země stalo jejich hlavní činností. Můžeme je považovat za předchůdce moderního bankovnictví, protože bylo možné uložit [[peníze]] v Evropě a vyzvednout si je na základě písemného potvrzení třeba přímo v [[Jeruzalém]]ě.

*''[[seržant]]i a zbrojnoši'', tvořenátvořeni příslušníky nižších společenských vrstev než rytíři; od rytířů se lišili hnědým či černým pláštěm s červeným křížem. K této skupině patřilo i značné množství řemeslníků, klášterníků a manuálních dělníků, spravující majetek řádu a vykonávající řemeslnické i odborné úlohy včetně kovářů, zbrojařů a kuchařů;;

Později byli do řádu začleněni jako žoldáci ještě tzv. ''[[Turkopolové]]'', což byla lehká jízda, tvořená z místních obyvatel. Také pozdějiPozději byl také vytvořen institut jakéhosi čestného členství pro mecenáše a podporovatele řádu zvenčí. Potřeby každého rytíře v boji i běžném životě zajišťovalo přitom asi deset služebníků. Většina členů řádu měla za povinnost zajišťovat bojové úkoly. Templáři byli totiž primárně vojenským řádem, podléhajícím přímo papeži. Někdy jsou templáři považováni za předchůdce moderní profesionální armády a elitních speciálních jednotek. Ze svého nezměrného majetku vystavěl řád množství pevností po celé Svaté zemi. Válečníci, kteří je využívali jako opěrné body, byli pravděpodobně nejlépe vycvičenou a nejvíce disciplinovanou jednotkou své doby.

Někteří bratři ale nebyli válečníky, ale spíše bankéři. Řád totiž zajišťoval i úschovu cenných předmětů a majetku účastníků [[Křížové výpravy|křížových výprav]]. Rovněž vlastní majetek řádu byl obrovský. Řád se stal postupně jedním z nejvýznamnějších politických činitelů své doby. Díky zvláštním [[papežská bula|papežským bulám]] (např. ''[[Omne datum optimum]]'' z r. [[1139]]) měl řád oprávnění vybírat daně a [[desátek|desátky]] na území, spadajícím přímo pod jeho kontrolu. Takto narůstal majetek řádu a dále rostlzároveň i jeho politický význam politický.

Do řádu se vstupovalo dobrovolně, buď natrvalo, nebo na předem danou dobu. Vystoupit z řádu bylo však obtížné a bylo možné pouze se souhlasem [[Velmistři řádu templářů|velmistra]]. Kandidát na členství v řádu musel před svým přijetím projít přísnými testy. Musel vydržet dlouhou zkušební lhůtu, během níž se zkoušela jeho upřímnost a síla charakteru tím, že uchazeč musel vykonávat mnoho nepříjemných povinností. Člen řádu nesměl vlastnit jiný majetek než vlastní meč, takže řád bohatl na majetku, který vstupující členové na řád převáděli. Přijímání nových členů bylo doprovázeno tajnou ceremonií s řadou rituálů odehrávající se v noci či nad ránem s řadou rituálů, o nichž je pojednáno dále. Členové řádu nepodléhali jurisdikci místních vládců na území, na nichž se pohybovali, ale zodpovídali se výlučně řádu a jako nejvyššímu soudci pak papeži a pouze jemu se zodpovídal i celý řád.

[[Rosekruciánský řád|Rosenkruciáni]], [[Převorství sionské]], [[Rex Deus]], [[Kataři]], [[Hermetismus|Hermetici]] apod. a také se ztracenými

Řád se poprvé objevil v Čechách v roce [[1232]]. JejichJeho sídlem byl kostel sv. Vavřince v [[Praha|Praze]]. Mimo Prahu působilipůsobil také v [[Uhříněves|Uhříněvsi]], [[Vsetín|Vsetíně]] (hrad [[Freundsberg]]), [[Blatná|Blatné]] (stejnojmenný zámek) nebo v moravských [[Čejkovice|Čejkovicích]], [[Jamolice|Jamolicích]] (hrad [[Templštejn]]) a Brně.