Julius Agricola: Porovnání verzí

'''Gnaeus Iulius Agricola''' ([[13. červen|13. června]] [[40]] - [[23. srpen|23. srpna]] [[93]]) byl [[Starověký Řím|římským]] vojevůdcem, který pro Řím získal velkou část [[Spojené království|Británie]]. Jeho zetěm byl slavný římský dějepisec [[Tacitus]], jenž sepsal jeho životopis ''Život Iulia Argicoly''.

Agricola se narodil v [[Zaalpská Galie|Zaalpské Galii]] v kolonii Forum Iulium. Pocházel ze staré jezdecké rodiny. Jeho dědové působili jako císařští prokurátoři. Agricolův otec Julius Graecinus působil v Římě jako řečník a právník a byl povýšen do senátorského stavu. Za vlády [[Caligula|Gaia Caesara]] byl však donucen zemřít, protože odmítl na císařův rozkaz vést obžalobu proti [[Marcus Junius Silanus|Marcu Juniu Silanovi]].

 

Jeho matka Julia Procilla jej pak vychovávala v [[Marseille|Massilii]], kde se mu dostalo širokého vzdělání a již v mládí projevoval, podobně jako jeho otec, zájem o filosofii.

 

Svou kariéru započal v roce [[60]] v Británii, kde působil ve vojsku Suetonia Paulina jako vojenský tribun. Po dvou letech odešel do Říma a pojal tam za manželku Domitii Decidianu. Měli spolu dvě děti, syna a dceru, syn však ještě v dětství zemřel. V roce 64 byl poslán jako kvestor do provincie Asie, kterou tehdy spravoval úplatný prokonzul Salvius Titianus. Za Neronovy vlády byl jmenován tribunem lidu a v roce 69 jej císař [[Galba]] jmenoval prétorem bez soudních pravomocí a pověřil jej inventarizací chrámových darů.

 

Jeho schopností si všiml Vespasiánův velitel [[Lucius Mucianus]] a v roce [[71]] mu svěřil velení nad vzpurnou dvacátou legií, umístěnou v Británii. Agricola se dostal do Británie, když ji spravoval bývalý konzul [[Petilius Cerealis]]. Postupně si v bojích s místními kmeny vydobil uznání a v roce [[73]] jej císař [[Vespasianus]] přibral mezi patricie a jmenoval správcem [[Aquitánie]]. Povinnosti správce vykonával se svědomitostí sobě vlastní a zasloužená odměna na sebe nenechala dlouho čekat. V roce [[77]] byl jmenován konzulem a nadto mu byla udělena hodnost pontifika a v úřadu správce Británie vystřídal [[Julius Frontinus|Julia Frontina]].

 

Krátce před Agricolovým nástupem do úřadu rozdrtil britský kmen [[Ordovikové|Ordoviků]] oddíl římské jízdy, takže prvním jeho úkolem bylo tuto porážku odčinit, což se mu podařilo, když Ordoviky téměř vyhladil. Dalším jeho krokem bylo obsazení ostrova Mony (dnešní [[Anglesey]]). Tacitus popisuje, jak nechal své vojáky na ostrov přeplavat, čímž ohromil místní obyvatele natolik (neboť čekali invazi loďstva), že se okamžitě vzdali.

 

Rozsáhlou výstavbou se snažil romanizovat místní obyvatelstvo a omezit tak jeho bojovnost.

 

 

V roce [[82]] se kmeny žijící severně od zálivu Bodotrie začaly připravovat na rozsáhlé ozbrojené povstání proti římské moci. Podařilo se jim zničit jednu z římských pevností a oblehnout devátou legii v jejím táboře, avšak Agricola pohotově vyslal na pomoc jízdu s jejíž pomocí se podařilo hrozící nebezpečí odvrátit a barbary zahnat.

Ve všem se však Agricolovi tak jako ve válce nedařilo. Následujícího roku jej totiž postihla těžká ztráta, když mu zemřel jeho roční syn. Útěchu se snažil najít v bojích s Britanny. Z jara roku [[84]] zahájil mohutnou ofenzívu proti kmenům, se kterými sváděl předešlého roku úspěšné boje. K rozhodujícímu střetnutí došlo v [[Bitva u Mons Grapius|bitvě pod horou Mons Graupius]]. Proti Agricolovi se tam postavilo asi třicetitisícové vojsko Britannů v čele s [[Calgacus|Calgacem]]. Ačkoliv jej nepřátelé převyšovali počtem, dokázal jim vnutit boj z blízka, který jim nevyhovoval, a na hlavu je porazit. Tacitus uvádí, že na straně Britannů bylo asi 10 000 mrtvých, kdežto Římanů padlo jen 360. Zbytek barbarů se rozprchl do neprostupných skotských hvozdů. Po vítězství Agricola ještě vpadl na území Borestů a přijal od nich rukojmí, načež se stáhl přezimovat na jih.

 

Tacitus uvádí, že v roce [[82]] došlo v Argicolově vojsku ke vzpouře kohorty germánských [[Usipové|Usipů]]. Tito Germáni prý zabili svého centuriona a zmocnili se tří lodí i s posádkami, s nimiž se plavili podél britského pobřeží. Časem je však začal sužovat takový nedostatek potravy, že se začali pojídat navzájem. Po útrapách se jim nakonec podařilo nevědomky obeplout celou Británii a byli zajati germánskými [[Svébové|Sueby]] a [[Frísové|Frísy]] a prodáni do otroctví.

 

O tři roky později sám Agricola po vítězství nad barbary přikázal veliteli loďstva, aby obeplulo Británii, čímž podle Tacita jako první potvrdil, že Británie je ostrov. Skutečně prvním však byl nejspíš řecký zeměpisec [[Pýtheás]] někdy kolem roku [[325 př. n. l.]]

 

Císař [[Domitianus]] prý těžce nesl Agricolovy válečné úspěchy, přesto mu dal v senátu schválit triumfální odznaky a sochu. V roce [[85]] jej odvolal z úřadu správce Británie. Jeho další provincií se měla stát buď [[Afrika]], nebo [[Asie]], on se jí však (podle Tacita na Domitianův nátlak) zřekl. Roku [[93]] pak zemřel.

 

• TACITUS, ''Z dějin císařského Říma'', Praha, Svobody, 1976

 

[[fr:Gnaeus Julius Agricola]]

[[fy:Julius Agrikola]]

[[it:Gneo Giulio Agricola]]

[[ja:グナエウス・ユリウス・アグリコラ]]