První křížová výprava: Porovnání verzí

Rytíře čekala dlouhá a strastiplná cesta do Svaté země napříč [[Anatolie|Anatolií]] a dále po syrském pobřeží [[Středozemní moře|Středozemního moře]]. Po celou dobu byli vystaveni nejen neustálé hrozbě vojenských útoků, ale také úmornému vedru, na jaké nebyli v Evropě zvyklí, trpěli žízní i hladem. Neměli kam ustoupit, protože byli obklopeni nepřáteli, a nemohli čekat příchod čerstvých posil. To bylo nepochybně jednou z hlavních příčin jejich výjimečné statečnosti. Na druhé straně je třeba brát v úvahu, že muslimové ve východním Středomoří nebyli jednotní. Rozděloval je především mocenský zápas [[Sunnité|sunnitských]] Seldžuků s [[Šíité|šíitskými]] [[Fátimovci]] a soupeření jednotlivých tureckých vládců. Pokud byla maloasijská Anatolie pouze okrajovým územím turecké zájmové sféry, o ovládnutí [[Sýrie]] a [[Palestina|Palestiny]] usilovali Seldžukové i Fátimovci, jejichž vojska dobyla roku 1095 nazpět Jeruzalém a jižní oblasti Sýrie. Hlavními nepřáteli křižáků se stali Turci. Proto začala fátimovská diplomacie uvažovat o možném spojenectví s křižáckými vojsky proti Seldžukům a nabídla jim rozdělení území – Sýrie měla připadnout křižákům, Palestina pod nadvládu [[Egypt]]a. Vycházela přitom z mylného předpokladu, že císař Alexios I. je podobné dohodě nakloněn a křižáci přicházejí v jeho službách. Křesťanští bojovníci se však vypravili do dalekých krajů proto, aby osvobodili Svatou zemi z rukou nevěřících, a to, zda ji drží bojovnější sunnitští Turci nebo tolerantnější šíitští Arabové pro ně nehrálo žádnou roli.

 

 

Hlavní křižácké vojsko obléhalo od října 1097 syrskou [[Antiochie|Antiochii]], kdysi jedno z nejvýznamnějších měst byzantské říše a mohutnou pevnost, ve které od roku 1085 vládli Seldžukové. Většina obyvatel zůstala křesťany (hlásili se k ortodoxnímu vyznání a k monofysitismu) a byla Turky tolerována. Obléhání Antiochie se vleklo osm měsíců a v křižáckém vojsku se začala šířit poraženecká nálada a klesat morálka. Západní rytíři marně očekávali příchod byzantských oddílů nebo alespoň přísun potravin, které bylo velmi obtížné získat v okolí města. Obleženým přišly na pomoc posily od vládců z [[Damašek|Damašku]] a [[Aleppo|Aleppa]] a nakonec osobně přitáhl v čele početného vojska obávaný mosulský atabeg [[Körbugha]]. Situaci komplikovaly spory křižáckých velitelů o to, komu Antiochie napříště připadne. Většina z nich odmítala nároky Alexia I. na navrácení dobytého území Byzanci, neboť ho vinila kvůli neposkytnutí pomoci ze zrady. Největší ambice na vládu v bohatém městě měl Bohemund z Tarentu, jeho protivníkem se stal především Raimond z Toulouse, který z tohoto důvodu hájil jako jeden z mála císařova práva s nadějí, že by se mohl stát zdejším byzantským místodržícím. Bohemundova autorita vzrostla poté, co se vyznamenal jako schopný stratég v bitvě s Körbugovými vojáky, kterým vnutil západní způsob boje a tvrdě je porazil. Poté se mu obránci antiochijské pevnosti vzdali. Antiochie se stala kořistí křižáků a Bohemund o něco později jejím suverénním vládcem. Raimond z Toulouse poté vyhověl požadavku řadových bojovníků a poutníků a vyrazil na další cestu do Jeruzaléma.