První křížová výprava: Porovnání verzí

{{viz též|KřížováKřížové výpravavýpravy#Příčiny vyhlášení křížové výpravy}}

První kruciáta byla jedinou [[KřížováKřížové výpravavýpravy|křížovou výpravou]] do Svaté země, která zaznamenala výrazný vojenský úspěch. Výpravu inspiroval papež Urban II., který v roce 1095 v [[Clermont]]u vyzval [[křesťan]]y, aby dobyli nazpět svatá místa držená [[muslim]]y. Za účast na výpravě slíbil [[odpustek|plnomocné odpustky]].

Urbanova výzva nebyla jistě vedena pouze upřímnou snahou pomoci „[[Schisma|schizmatickým]]“ ortodoxním [[Byzantská říše|Byzantincům]]. Byla nepochybně výsledkem složitých diplomatických úvah a pečlivé politické přípravy směřujících k podpoře úsilí církve získat nazpět vážnost ztracenou během zápasu s císařem. Svědčí o tom mimo jiné papežova předcházející návštěva [[klášter]]a v [[Cluny]], jehož [[mnich|mniši]] byli nejenom průkopníky [[Clunyjská reforma|církevní reformy]], ale také zkušenými organizátory poutí do Svaté země a dobrými znalci poměrů panujících na Východě. Žádost byzantského císaře [[Alexios I. Komnenos|Alexia I.]] o pomoc proti nevěřícím Turkům, kteří zaplavili [[Malá Asie|Malou Asii]] a dobyli [[Jeruzalém]], umožnila papeži vyzvat křesťany, aby kvůli boji proti nevěřícím ukončili věčné spory a zastavili války, a nadřadit tak obecně křesťanský zájem nad konkrétní zájmy světských panovníků a šlechty. To byl další krok na cestě k podřízení světské moci církevní autoritě.

Urbanova výzva v Clermontu byly adresována především francouzské šlechtě. Její reakce však byla pozvolná, neboť mocní a bohatí zvažovali, zda mají, byť dočasně, opustit víceméně jisté postavení a majetek pro nejisté výhody, které je měly čekat po dobytí Svaté země. K obrovské spontánní odezvě došlo u nižších vrstev obyvatelstva, podněcovaných fanatickým kazatelem [[Petr Poustevník|Petrem z Amiensu]], zvaným podle oděvu ''Poustevník'', který je vyzýval, aby se vydali na pouť k Božímu hrobu. Prostí venkované a městská chudina uposlechli těchto horlivých apelů a začali se okamžitě chystat, mnohdy s celou rodinou, na cestu. Nejednou museli prodat vše, co při své chudobě měli, včetně pozemku, který je dosud živil, a obydlí, aby si mohli koupit alespoň nejnutnější zásoby na cestu. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání nepochybně významnou roli, důležité však byly také materiální, především demografické pohnutky, přání získat půdu a bohatství, zcela vyloučit nelze ani touhu po dobrodružství a slávě. To nejspíše nebylo ani tehdy, ale ani nikdy později jasně formulováno a možná ani pociťováno. Pouze podle jedné ze čtyř dochovaných verzí Urbanovy řeči v Clermontu (žádná z nich není původní, tuto zaznamenal Robert Monachus, autor dějin první křížové výpravy) prý papež naznačil, že země, kterou západní věřící obývají, již neposkytuje dostatek obživy pro všechny, zatímco země, kterou „''Bůh dal dětem Izraele oplývá, jak je uvedeno v Písmu, mlékem a strdím''“. Proto je vyzval, aby se zmocnili míst, která byla hanebně obsazena nevěřícími.

Hlavní křižácké vojsko obléhalo od října 1097 syrskou [[Antiochie|Antiochii]], kdysi jedno z nejvýznamnějších měst byzantské říše a mohutnou pevnost, ve které od roku 1085 vládli Seldžukové. Většina obyvatel zůstala křesťany (hlásili se k ortodoxnímu vyznání a k monofysitismu) a jejich přítomnost byla Turky tolerována. Obléhání Antiochie se vleklo osm měsíců a v křižáckém vojsku se začala šířit poraženecká nálada a klesat morálka. Západní rytíři marně očekávali příchod byzantských oddílů nebo alespoň přísun potravin, které bylo velmi obtížné získat v okolí města. Obleženým přišly na pomoc posily od vládců z [[Damašek|Damašku]] a [[Aleppo|Aleppa]] a nakonec osobně přitáhl v čele početného vojska obávaný mosulský atabeg [[Körbugha]]. Situaci komplikovaly spory křižáckých velitelů o to, komu Antiochie napříště připadne. Většina z nich odmítala nároky Alexia I. na navrácení dobytého území Byzanci, neboť ho vinila kvůli neposkytnutí pomoci ze zrady. Největší ambice na vládu v bohatém městě měl Bohemund z Tarentu, jeho protivníkem se stal především Raimond z Toulouse, který z tohoto důvodu hájil jako jeden z mála císařova práva s nadějí, že by se mohl stát zdejším byzantským místodržícím. Bohemundova autorita vzrostla poté, co se vyznamenal jako schopný stratég v bitvě s Körbugovými vojáky, kterým vnutil západní způsob boje a tvrdě je porazil. Poté se mu obránci antiochijské pevnosti vzdali. Antiochie se stala kořistí křižáků a Bohemund o něco později jejím suverénním vládcem. Raimond z Toulouse poté vyhověl požadavku řadových bojovníků a poutníků a vyrazil na další cestu do Jeruzaléma.

Křižácká vojska táhla po syrském pobřeží Středozemního moře, které bylo většinou v rukou arabských emírů. Arabové nechtěli měřit síly s novým nepřítelem a vykupovali si jeho neutralitu bohatými dary. Po dvou letech křižáci konečně stanuli před hradbami Jeruzaléma. V horkém červnovém počasí a při nedostatku potravin a čerstvé vody zamítli velitelé možnost dlouhodobého obléhání města a rozhodli se pro přímý útok. Dne [[15. července]] [[1099]] po krátkém obléhání Jeruzalém padl. Boží hrob se dostal zpět do rukou křesťanů. Dobytý Jeruzalém byl křižákům vydán v plen, zajatci se přitom stali obětí masakru. Podle zpráv, které zanechali křesťanští (například [[Fulcher ze Chartres]]) i arabští kronikáři ([[Izz ad-Dín ibn al-Atír]]), „kradlikradli a zabíjeli, dopouštěli se strašlivých zvěrstev na muslimech, ženy a děti nevyjímaje, až se prý brodili v krvi nepřátel.“ Nakonec začali o kořist bojovat sami mezi sebou.

Dobytí Jeruzaléma znamenalo pro většinu křižáků dovršení výpravy. S bohatou kořistí se vraceli do Evropy. Mezi vracejícími se bojovníky byl například normandský vévoda Robert I. nebo Robert II. Flanderský. Jen někteří zůstali ve Svaté zemi a založili na dobytém území čtyři křižácké státy, které se postupně formovaly a upevňovaly v boji s muslimským nepřítelem i ve vztahu k byzantské říši a arménským knížatům. Kromě [[Antiochijské knížectví|antiochijského knížectví]] a [[Edesské hrabství|edesského hrabství]] to bylo [[jeruzalémské království]] a [[hrabství Tripolis]]. O moc a vliv v Jeruzalémě, který měl klíčové postavení, usiloval opět Raimond z Toulouse, tentokrát vedle Godefroie z Bouillonu. Ten nakonec přijal funkci panovníka nově vzniklého útvaru, ovšem pouze s titulem „OchránceOchránce Svatého hrobu“hrobu. Teprve po Godefroiově brzké smrti ([[1100]]) byl jeho bratr Balduin, který dosud vládl v Edesse, korunován o vánocích roku 1100 jeruzalémským králem.